Hlavní obsah
Povalení sloupu na Staroměstském náměstí v Praze (1918) Foto: ČTK

Nebourat, nestavět. Saša Uhlová ke sporu o mariánský sloup

Chodívala jsem přes Staromák několikrát týdně. Moje fakulta měla totiž kromě hlavní budovy na náměstí Jana Palacha ještě pobočku v Celetné ulici, takže Staroměstské náměstí bylo místem, kudy jsem často přecházela z přednášky na přednášku.

Povalení sloupu na Staroměstském náměstí v Praze (1918) Foto: ČTK
Nebourat, nestavět. Saša Uhlová ke sporu o mariánský sloup

Měla jsem tu část Prahy ráda i proto, že jsme po přednáškách často zapadli do nějaké hospody. Cítili jsme se v těch ulicích doma. Tehdy v nich ještě bylo možné najít dost hospod i kaváren, kde to nebylo předražené.

Ta čtvrť se ale za pár let proměnila tak, že jsem do ní prostě přestala chodit. Staromák se stal místem, kam člověk nevyrazí, pokud nutně nemusí. Mentálně se mi ztratil, jako by snad byl v jiném městě, nebo dokonce v jiné zemi.

Saša Uhlová je aktuálně za své salonní texty nominovaná na Novinářskou cenu za rok 2019.

Za korony se centrum Prahy znovu změnilo, už jím neproudí davy turistů, pivo zlevnili tak, že si ho člověk může dát, možná se tam dá někde i najíst, ale byl to příliš krátký čas, abych to místo začala opět vnímat jako součást svého města.

Mariánský sloup strhával i můj děda

Když přicházely zprávy o tom, že se na tom náměstí chystají znovu vztyčit mariánský sloup, šlo to trochu mimo mě. Asi právě proto, že jde o lokaci, kam člověk nechodí a chodit nechce. Poměrně chladný vztah ke stavbě sloupu jsem si zachovala přesto, že se měl můj děda Bedřich Uhl v roce 1918 podílet na jeho strhávání.

Pozoruhodné na opětovné instalaci nicméně je, že jí nepředcházela žádná celospolečenská diskuse, nezjišťovalo se, co si Češi, nebo aspoň Pražané přejí. I skutečnost, že dílo vzniklo bez veřejné architektonické soutěže, vzbuzuje rozpaky. Nejpodivnější jsou ale spory, které se kolem sloupu teď strhly. Jsou hodně vášnivé a emotivní. Lidé, kteří si vztyčení mariánského sloupu přáli, se velmi často rozčilují nad těmi, kdo jeho instalaci kritizují. Padají slova o extremistech. Člověk se velmi snadno stane komunistou, když se mu to nelíbí. Jako by sama kritika té zvláštní akce člověka diskvalifikovala ze skupiny „slušných“ lidí. Až z toho jde na mě strach. Není divu, že zapadlo i memorandum šestadvaceti kunsthistoriků, kteří snesli argumenty proti tomu, aby se sloup znovu vztyčoval.

Saša Uhlová (1977) je novinářka, romistka, redaktorka serveru A2larm.

Foto: Petr Horník, Právo

Jediní, kdo smí sloup kritizovat, jsou evangelíci. Těm jeho zastánci přiznávají právo nemít radost a mít výhrady. A dokonce je prý možné s nimi na to téma i diskutovat. Jak a proč ale vést diskusi nad tím, co už bylo dokonáno, se nedozvíme.

Kulturních válek máme za sebou celou řadu. Dvě skupiny, na které se v nich společnost vždy rozdělí, nejsou pokaždé tytéž. Jsou trochu jiné, když jsou dělicí čarou otázky týkající se rasismu, když jde o feminismus, nebo třeba o práva lidí s postižením. V něčem jsou si ale ty války hodně podobné. V oné emotivnosti, která vlastně vylučuje dialog. A to by samo o sobě mělo být důvodem, aby se akce typu vztyčování mariánského sloupu dělaly s trochu větším rozmyslem.

Ostatně i můj děda změnil v pokročilejším věku názor na vlastní mladický čin. Když byl starší a vzpomínal, jak sloup bourali, říkával, že už by to znovu neudělal, protože pomníky se bourat nemají. K tomu však dodával: „Ale hlavně by se neměly žádné stavět.“

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků