Malé zázraky Kateřiny Šedé. Petr Fischer o bibli hipsterské utopie UNES-CO aneb Divadýlko pro turisty

Když před osmi lety přenesla do okolí londýnské galerie Tate Modern každodennost malé jihomoravské obce Bedřichovice, nebylo to poprvé, co se tématem jejího projektu stal obyčejný život. Nešlo o to, nějak ho zahrát, zinscenovat, ale skutečně ho v místě žít, tak aby se s ním Londýňané setkali a v konfrontaci s ním narazili na vlastní stereotypy.

„Normální život“ a jeho proměna se stává nejdůležitějším tématem Kateřiny Šedé, což se teď nejsilněji projevilo v dlouhodobé sociální projekci nazvané UNES-CO. V ní se hledačka sociálních zázraků snažila přivést takový život do centra Českého Krumlova (a skrze tři kamery i do česko-slovenského pavilonu benátského bienále), které je sice chráněno mezinárodní organizací pro ochranu památek UNESCO, skutečného života ale v jádru města kvůli vlivu masového turismu moc není.

A tak vzniká nejenom otázka, co všechno jsme schopni unést, jak naznačuje název fiktivní společnosti UNES-CO, provozující pod taktovkou Kateřiny Šedé ve městě „normální život“, ale také proč chráníme mrtvé dědictví věků, když nám to živé uniká z města ven.

O tom, jak probíhalo pronikání „normálního života“ do odlidštěného centra, zcela podřízeného turistickému průmyslu, svědčí kniha UNES-CO aneb Divadýlko pro turisty (Národní galerie, Egon Schiele Art Centrum 2019). Není to zdaleka jen deníkový záznam pobývání Bartoňových, Dudových, Janských, Kyselkových a dalších, kteří na základě castingu několik měsíců v Krumlově žili a snažili se ho probudit svým vlastním životem: grilovali před domem, hráli, tančili, uklízeli, pekli a prodávali chleba, dávali ho spolu se solí ochutnávat turistům, větrali peřiny v oknech, slavili různá výročí, sousedsky posedávali a klábosili.

Rodinný deník je jen jedna z řady rovin komplexního díla, jehož dynamiku vytváří i reflexe ze strany domácích obyvatel, bydlících spokojeně mimo centrum, kteří se s těmi novými nutně dostávali do střetu, stejně jako úvahy a svědectví odpovědných politiků, architektů, sociálních vědců či umělců nebo pohled těch, kteří jezdí do města za instantní turistikou a třeba by ho raději prožili jinak.

„Možná jsou lidé z Krumlova naštvaní, protože se jim nastavilo zrcadlo. Lidé z projektu jim tak trochu říkají: Podívejte se, jak Krumlov vypadá, a to oni nechtěli slyšet,“ uvažuje francouzský turista a dodává: „Můj dojem z UNES-CO – zábavný, legrační a zajímavý zároveň. Nikdy by mě nic podobného nenapadlo, opravdu velice zajímavé, i když si myslím, že to vůbec k ničemu nebude, protože celá ta idea je velmi intelektuální.“

„Velmi intelektuální idea“ se v knize čítající více než šest set stran jeví mnohem použitelněji, než to na první pohled vypadá. Není to jen emocionálně plný důkaz o možnosti setkání lidí, které se neobejde bez konfliktů a vyjasňování názorů a stanovisek, shromažďuje i spoustu nápadů, jak město v centru probudit k trvalému neturistickému životu.

„Mně osobně tu chybí společenské centrum, kde by byly plesy, rodinné oslavy a různé pijatiky, kde by si děti hrály, když prší, kde by mohly být přednášky,“ přemýšlí přímá účastnice akce paní Vaňková. „Vystěhování zlatnictví a nahrazení byty… hraniční kontroly u vstupu do města – poplatek za vstup,“ soudí dokumentarista Matouš Bičák. „Pokusit se více zapojit zámek do chodu města, tak aby to bylo živé místo, které bude sloužit i místním, ve kterém se případně bude i bydlet, které nebude od města pocitově odtrženo tak jako ve slavné Kafkově knize,“ navrhuje zase popularizátor architektury a moderního urbanismu Adam Gebrian. „Vynuťte si pomalý život…, je lepší vypudit bleskový turismus, aby se člověk mohl podívat, co (ti lidé) vidí, jedí, kde spí, jak se pohybují…, je lepší mít tři pomalé turisty než deset bleskových…, než bude příliš pozdě,“ doporučuje Nicola Ussardi, aktivista a prodejce suvenýrů z italských Benátek.

Z knihy, která v navzájem se prostupujících vrstvách dokumentárního materiálu popisuje Český Krumlov pohledem stovek očí, hlav a srdcí, tak vzniklo něco jako „strategický plán“, jak publikaci nazývá sama Šedá. Plán na použití města, řeklo by se dnešním marketingovým jazykem, plán normálního městského života, jehož základní operační mantrou je věta socioložky Hany Janské: Sharing is caring. Kdo chce sdílet město, musí se o něj starat. Jinak řečeno – turista není konzument, stroj na utrácení peněz ani parazit, který ohrožuje soudržnost města, nýbrž soused na přechodnou chvíli, jenž má dostat příležitost prožívat město jako společnou starost.

V prostoru globální demokratizace a masové unifikace cestování, kdy má každý právo na stejné turistické zážitky a fotografie, se to jeví jako hipsterská utopie. UNES-CO aneb Divadýlko pro turisty může být její biblí, důkazem, že to jde, půjde. Zázraky se dějí, nejen v této knize plné živých lidí.