Hlavní obsah
Jaroslav Rudiš Foto: Milan Malíček, Právo

Krajiny a interiéry. Závěrečný díl seriálu Jana M. Hellera Čekání na velký román

V minulých dílech jsme se pokusili obhlédnout obzor současné české prózy, totiž to, kterými směry její autoři hledí a kam při tom dohlédnou.

Jaroslav Rudiš Foto: Milan Malíček, Právo
Krajiny a interiéry. Závěrečný díl seriálu Jana M. Hellera Čekání na velký román

Nijak zvlášť rozmáchlou perspektivu jsme neviděli: atraktivní světy, vzdálené v prostoru (cizokrajné reálie), v čase (minulost, budoucnost) i co do ontologického statusu (nevysychající inspirace magickým realismem), slouží domácím spisovatelům povětšinou jako statické kulisy pro inscenace víceméně omezeného rejstříku privátních interpersonálních dramat. Jsou to kulisy propracované, pěkné a barevné, ale při pozornějším pohledu je třeba si přiznat, že zaměnitelné.

Nemůže však přesto tahle prostorová metafora napomáhat při pohybu českou literární krajinou ještě jinak? Zúžený obzor totiž nutně není vysvědčením nedostatečnosti: šíře rozhledu není podmínkou, aby se v literární krajině našlo dost věcí, o nichž se dá uvažovat a psát tak, aby to dávalo smysl, a navíc to splňovalo nároky, které jsme zvyklí klást na krásnou literaturu.

Představíme-li si tematickou rovinu české prózy jako neustále se zužující perspektivu, uvidíme dostředivý pohyb směřující od globálních problémů přes soukromá dramata až dovnitř protagonistovy vlastní hlavy. Je to samozřejmě velmi zjednodušené schéma, ale jinak než s určitou mírou abstrakce se v literární krajině pohybovat nedá – a navíc to, možná překvapivě, alespoň zhruba odpovídá vývoji v čase.

Lucie Faulerová

Foto: Ondřej Lipár

Zatímco autoři starší a střední generace (Bellová, Denemarková, Zábranský) mají ambici podat výpověď o nějaké širší výseči světa, ti nejmladší – Hana Lehečková, Anna Musilová, Lucie Faulerová a další – se vydávají cestou introspekce a spíše než kolektivní traumata z minulosti je zajímají individuální duševní rány, prožívané v reálném čase, třeba kvůli psychické nemoci nebo menšinové sexuální orientaci; a tím je zároveň zbavují stigmatu společenské nepřijatelnosti.

(V tomto pohybu je česká próza ve vzácné shodě se světem: zatímco v roce 2015 získala Nobelovu cenu za literaturu „historička kolektivní duše“ Světlana Alexijevičová, laureátka roku 2020 Louise Glücková je známa individuální a autobiografickou povahou své lyrické výpovědi. Jistě, může to být náhoda – ale nemusí.)

Některé z oněch kulis na sebe berou podobu exotiky. Zde také můžeme pozorovat změnu: za dvacet let – která uplynula od takového Zvuku slunečních hodin (2001) Hany Andronikovy přes Tomáše Zmeškala, Markétu Pilátovou, Annu Cimu po třeba Emu Labudovou – si česká próza některá cizí prostředí přivlastnila s takovou samozřejmostí, že by se dalo, ovšemže kdyby se to smělo, mluvit až o kulturní apropriaci.

Tento „opravdový“, cizokrajný exotismus v posledních letech poněkud ustoupil jinému jevu, který vyvstává na naší imaginární prostorové ose: paralelním světům. Spíše než interiéry, o nichž byla řeč v souvislosti s realismem a mainstreamem, budují tito spisovatelé mikrokosmy – drobné biotopy, které postavám slouží jako alternativní habitat. Nemusí jít nutně o eskapismus, spíše o přehledné rýsování specifických zákonitostí života v nich, včetně těch fantaskních a nereálných.

Nejlépe se tu daří povídce, ale nejen; konkrétní podoba může sahat od Kratochvilových brněnských fantazií v souboru Lůžko je rozestlané (2015) po panoptikálně hračičkovské ztvárnění tragikomiky a absurdity intimních sfér života v povídkách Ivany Myškové Bílá zvířata jsou velmi často hluchá (2017).

Domácí exotismus

Zvláštní případ představuje exotismus domácí, který je součástí české literatury už od 19. století: národně-jazykové společenství bez objevitelských, natož koloniálních ambicí uspokojuje svou potřebu konfrontovat se s jinakostí tím, že své jiné nehledá vně hranic, ale vytváří je uvnitř: Židy, Romy, ale i venkov z pohledu městského intelektuála.

Právě poslední zmíněná větev představuje nejživější tradici, přítomnou i v současné beletrii. Je to případ aktualizovaného, remytizovaného Posázaví v Topolově Citlivém člověku (2017), obtížně obyvatelných magickorealistických venkovských scenerií Anny Bolavé nebo i krátkých lyrických próz Petra Borkovce, shromážděných ve sbírkách Petříček Sellier & Petříček Bellot (2019) a Sebrat klacek (2021), v nichž pod autorovým básnickým pohledem (nebo spíš: díky němu) ožívají už ani ne krajiny, ale jejich fragmenty.

Jáchym Topol

Foto: Jan Handrejch, Právo

A ještě jedno téma se do našeho omezeného obzoru vejde. Snad i vlivem únavy ze stále méně smysluplného českého angažmá ve visegrádském uskupení však debaty o středoevropanství a naší roli v něm víceméně utichly – i navzdory takovému impulsu, jakým byly fundamentální Obrazy z kulturních dějin střední Evropy (2018) Martina C. Putny.

Nějakého českého Andrzeje Stasiuka, který by dotyčnou myšlenku posunul dál tak, aby se lépe hodila k současné konstelaci sil v unijní Evropě a na jejím východním okraji, se asi nedočkáme; určité naděje vzbuzuje Winterbergova poslední cesta Jaroslava Rudiše, avizovaná na polovinu letošního října, která je vystavěná na starém syžetu cesty – orientované magrisovským způsobem na ose z Berlína do Sarajeva podle antikvárního rakousko-uherského bedekru. Potíž však spočívá mimo jiné v tom, že tahle kniha v české literatuře není doma, protože ji Rudiš původně napsal v linguě france podunajského mocnářství, tedy německy… V každém případě mu podle všeho dějiny neslouží jako výše zmíněné kulisy, ale román je pojmenovává coby neurózu, což má Rudiš koneckonců s mnohými autory pražské německé literatury společné.

Psí salony a zbraně

Celý tento seriál jsme začali tezí o tom, že velký román vyžaduje velké téma – a stejnou tezí skončíme. Velká témata v naší společnosti přítomná jsou, jen v ní dost hlasitě nerezonují. Jestliže literární historikové budou v souvislosti s naší současností mluvit o čekání na velký román, historikové obecných dějin možná uvidí nepřítomnost příběhu, chceme-li narativu, s nímž by se mohla identifikovat: zatímco devadesátá léta byla časem alespoň nějakého hodnotového sporu, v němž náprotivné strany reprezentovali dva Václavové Havel a Klaus, naše doba si rozumí v nejlepším případě negativně, jako protiklad doby předlistopadové, ale jinak moc neví, čí je.

Z aktuálního přešlapování ve stále smradlavější kaši buranství, lží a populismů se velká témata vytahují na světlo opravdu těžko.

Čímž se dostáváme k otázce, která se nám stále v různých převlecích vracela, totiž zda tou rezonanční skříní má být zrovna umělecká beletrie. Spor mezi společenskou zodpovědností literáta a uměleckou autonomií jeho díla, zostřený neschopností reflektovat ústup literatury z privilegovaného postavení, které zaujímala přes dvě století, tak jen pokračuje jinými prostředky, jinými slovy a z jiných pozic.

Jsem si vědom toho, že otázka je vlastně položena špatně, protože sloveso „má“ implikuje nějakou povinnost. Literatura zajisté nemá plnit žádný úkol, zadaný jí zvenčí, natož aby paternalisticko-velebněkmetsky poučovala čtenáře i nečtenáře o tom, jak má fungovat svět.

Juliána Chomová: ilustrace k textu Krajiny a interiéry, září 2021, exkluzivně pro Salon

Foto: Juliána Chomová

I tato pozice totiž ovlivnila část výše zmíněného devadesátkového ideového boje, jehož výsledkem je mimo jiné mizivá prestiž a apriorní zpochybnitelnost čehokoli, co nějak souvisí s humanitní sférou, literaturu a umění vůbec v to počítaje. Nejlépe to bylo vidět při letošním covidovém lockdownu: zatímco ve Francii a Itálii byla knihkupectví otevřena coby obchody se základními životními potřebami, u nás byly prioritou psí salony a zbraně.

Autor je literární kritik. 

Text je závěrečným dílem autorova salonního seriálu Čekání na velký román o české próze z let 2016–2020.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků