Hlavní obsah

Dějiny a ubezpečovací strategie. Seriál Jana M. Hellera Čekání na velký román, díl první

7. 9. 2021, 10:00
Právo, Jan M. Heller, SALON

Literárním historikům, kteří budou jednou psát o letech 2016 až 2020, se bude nabízet nazvat je obdobím „čekání na velký román“. Volání po velkém románu, nebo přinejmenším po nějaké velké „literární události“, která by české písemnictví vyzdvihla na úroveň, jíž dosahují literární díla aspoň u našich středoevropských sousedů, je přítomno v kritickém prostoru už jako určitá konstanta – ať už v podobě lamentací, nebo jako terč více či méně cynických poznámek o anachroničnosti a přehnaných nárocích.

Foto: Druhé město/Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Článek

Ti, kdo se literaturou zabývají profesionálně, se kromě toho, že jedni se pošklebují Václavu Kahudovi a druzí Aleně Mornštajnové, vzácně shodnou na několika tezích: že v české literatuře, podobně jako v jiných evropských literaturách, probíhá post-postmoderní obrat od intelektuálsky hravého zaměření na jazykovou výstavbu díla k pevnějším fundamentům; že privilegovaným prozaickým útvarem je všechno jiné než román, ať už z hlediska formálního (povídka), nebo obsahového (literatura faktu); že to, co prózu ve skutečnosti táhne, je čtenářsky úspěšný, ale kritikou nenáviděný a akademickou sférou programově ignorovaný, neurčitě chápaný a různě nálepkovaný literární „mainstream“.

Velký román vyžaduje velké téma. Spisovatel Jiří Kratochvil napsal v jednom z čísel časopisu Host ze sledovaného období, že román se musí vždy obracet do minulosti, třeba i té ležící jen „za dvěma rohy“, protože ironie a nostalgie, dvě základní romanopiscovy potřeby, vyžadují dostatečný odstup od románové látky.

O liškách a pekelných čtenářích. Rozhovor se spisovatelem Jiřím Kratochvilem

SALON

Určitě nejde jen o to, že (každá) současnost je natolik fragmentarizovaná, že je nutně roztříštěný i její románový obraz. Nedá se říct, že by dnes ve společnosti velká témata chyběla. Jestliže se jich však literatura chápe, není to zpravidla – až na výjimky – próza, nýbrž poezie. Ačkoli vůli promlouvat do současných problémů dali literáti najevo na sjezdu spisovatelů v roce 2015, velký román ze současnosti to stejně nepřineslo.

Zdá se, že potud lze dát Jiřímu Kratochvilovi za pravdu, avšak vzápětí se vynoří pokušení zašťourat v jeho postulátu hlouběji: co je to vlastně za minulost, k níž se má podle něj román jakožto umělecká forma vztahovat?

Po „posledním slovu“

V uplynulých desetiletích byla v próze výrazná přítomnost sudetské tematiky a křivd komunistického období – jistě aspoň zčásti jako pochopitelná snaha prezentovat témata, jež minulý režim potlačoval, a to příznačně u autorů náležejících ke generaci, která je nemůže znát z vlastní zkušenosti.

Foto: Juliána Chomová

Juliána Chomová: ilustrace k textu Dějiny a ubezpečovací strategie, září 2021, exkluzivně pro Salon

I tenhle pramínek jako by ale začal pomalu vysychat, respektive se začalo postupně proměňovat jeho řečiště, napájené odjinud. Jeden z posledních literárně nejoriginálnějších počinů tohoto typu beletrie, román Každá věc ať dospěje na své místo Sylvie Richterové, vychází těsně před začátkem sledovaného období (2014). Radka Denemarková dokončila svou „volnou trilogii o středoevropském 20. století“ románem Kobold už v roce 2011, Jiří Hájíček uzavřel „venkovskou trilogii morálního neklidu“ Dešťovou holí o pět let později – a v Plachetnici na vinětách (2020) zamířil k intimnějším, psychologičtějším lidským dramatům. Ještě nějaké květy přináší pozdní sběr: Zuzanin dech (2020) Jakuby Katalpy nese téma holocaustu.

Zatímco v letech předchozích se vedle hojně diskutovaných románů s tematikou česko-německého předválečného soužití objevil ještě nějaký ten Král Šumavy nebo příběh bratří Mašínů, nyní se zdá, že dochází k odklonu od kontroverznějších témat a historické události jsou vtahovány do přiznaných literátských her.

Marek Toman učinil v Chvále oportunismu (2016) vypravěčem pražský Černínský palác. Stanislav Beran nebo Petr Stančík kormidlují k žánrové literatuře, když využívají poetiku dobrodružného románu nebo ještě odvázanějších literárních útvarů. Štolbův Nezastavitelný den (2019) nabízí monumentální portrét devadesátých let, který je však napsaný tak, že to na sebe neprozradí. Jako poslední maják čtenářské jistoty zůstávají výpravy do doby reálného socialismu od Aleny Mornštajnové (Hana, 2017; Tiché roky, 2019).

S Listopádem se není třeba prát, bohužel. Nad novým románem Aleny Mornštajnové

SALON

Také díky tomu se ukazuje, že ve vztahu k vlastní minulosti převažuje v našem prostředí podle všeho jakýsi mělce nekomplikovaný konzervatismus. Na rozdíl od jiných středoevropských zemí, jako je Polsko nebo ještě výrazněji Maďarsko, netrpíme žádnou retroaktivní nostalgií, steskem po slavné minulosti, kterou bychom si v literatuře potřebovali transhistoricky rekonstruovat (naštěstí); stejně tak si u nás historické narativy nijak hlučně nekonkurují a sféry, které se literaturou tak či onak zabývají, jako je kritika nebo školství, nejsou zpolitizované (váhám, zda nyní napsat také „naštěstí“, nebo „zatím“, nejspíš platí obojí).

Počátkem letošního roku čelila maďarská spisovatelka Krisztina Tóthová intenzivní denunciační kampani kvůli svému výroku, že by bylo vhodné vyřadit z povinné školní četby dvě prózy, které z dnešního pohledu neadekvátně zobrazují genderové role a násilí na dětech – takovou brizanci u nás literární kánon nemá.

Únava z literatury? Diskuse nad nejlepší světovou beletrií poslední dekády

SALON

Literární zpracování traumatických let českých dějin je tu poznamenáno určitou „ubezpečovací“ strategií. Čeští autoři se obracejí k 20. století a jeho příšernostem tak, jako by za nimi bylo už řečeno poslední slovo a jeho kulisy představovaly bezpečný prostor, odkud se lze nerušeně podivovat nad tím, jak jsme si v minulosti ubližovali – Němci nám, my Němcům, za totality potom všichni všem –, případně se snažit o hru s nulovým součtem a sdělovat světu, že to byla doba krutá, ale také nejednoznačná, že nebylo všechno černobílé a že se vlastně našel prostor i pro humor, nejlépe samozřejmě ten „laskavý“.

Už od devadesátých let, totiž od tón udávajících Vieweghových Báječných let pod psa (1992) a Hřebejkova filmu Pelíšky (1999) s jeho „hláškami“, které minimálně u jedné divácké generace „zlidověly“, je jasné, že jsme tímto vnímáním minulosti fatálně poznamenáni.

Kdy už budeme mít odstup?

Nehodlám tu českým prozaikům podsouvat nějaký morální relativismus – možná že na vině je stále ještě všeobecně rozšířený postsocialistický (nebo koneckonců i post-devadesátkový) latentní odpor k ideologiím, který došel tak daleko, že za podezřelou pokládá předem nejen jakoukoli ideologii, ale též jakoukoli ideu.

„Ubezpečovací“ postoj k minulým křivdám není nic jiného než další inkarnace starého dobrého únikového biedermeieru, budování malých světů jakožto bezpečných prostorů, kam nedosáhnou nadindividuální mocenské mechanismy vnějšího světa.

Ferrante a třikrát Houellebecq. To nejlepší ze světové beletrie poslední dekády podle Salonu

SALON

Vedle humoristického pramene zmíněného výše je jeho druhým inspiračním zdrojem „teror malého člověka“, který má v české literatuře také slušnou tradici. (A ostatně nejen v literatuře; spojení „obyčejný člověk“, aniž by bylo vysvětleno, kdo to vlastně je, bývá se vzrůstající frekvencí skloňováno ve všech pádech v každé volební kampani, což dnes fakticky znamená skoro pořád.)

Pohled na velké dějiny skrze prizma individuální, privátní historie samozřejmě není žádné české specifikum. Když se však podíváme k sousedům, nalezneme tam větší snahu o diferenciaci.

Oblíbený trik s několika vypravěči třeba v maďarské literatuře slouží k rozrůznění pohledů na základě společenské vrstvy, třídy, dokonce i rasy – Pál Závada nebo Gábor Zoltán v tomto smyslu představují pokračování tamní sociografické tradice. I v polské historické próze cítíme jakousi přidanou hodnotu ve snaze ukázat velké dějiny na postavě, která je nějak jiná: namátkou u Mikołaje Łozińského nebo Wioletty Grzegorzewské. U nás také samozřejmě známe vypravěčské mnohohlasí, ale většinou se vyčerpává tam, kde se jeho použití nabízí nejsnadněji, tedy generačně.

Foto: Profimedia.cz

Maďarský spisovatel Pál Závada

Ne že bych volal po tom, aby u nás diskuse podněcovaly případy podobné tomu, co zažila Krisztina Tóthová, ale přál bych české literatuře při psaní o minulosti trochu více nepostmoderně novátorského sebevědomí. A je vlastně jedno, kterého z určujících období se to bude týkat, zda komunistického režimu, devadesátek, či prvních let našeho století.

Nejspíše je to opravdu otázka odstupu, jak říká Jiří Kratochvil: když se totiž podíváme na poslední léta, která byla podle literární kritiky tak zoufale neproduktivní, zjistíme, že například nejvyšší ústavní funkce ještě dnes zaujímají lidé, kteří velkou část produktivního života participovali na režimu, od jehož pádu probíhá již čtvrtá dekáda. Tak jakápak minulost a jakýpak odstup. Ještě jednou, abychom to dostali do správné perspektivy: velmi se přiblížil okamžik, kdy nás bude od konce komunistické totality dělit stejný počet let jako doba jejího trvání.

Autor je literární kritik.

Text je prvním dílem autorova salonního seriálu Čekání na velký román o české próze z let 2016–2020. 

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků