Hlavní obsah
Obálka s výbušninou odeslaná Janu Masarykovi měla chybnou adresu. Foto: Zemský archív v Opavě, pobočka Olomouc

Krabičkový atentát. S historikem Lubomírem Novotným o „krčmaňské aféře”

V září 1947 byl spáchán pokus o atentát na tři československé ministry: Petra Zenkla, Prokopa Drtinu a Jana Masaryka. Kdosi jim poštou poslal krabičky s výbušninou. Ty se však ke svým adresátům nedostaly ani nevybuchly. Následné vyšetřování vedlo k odhalení tajných komunistických skladišť zbraní v Olomouci. Historik Lubomír Novotný (1978) o tom napsal knihu Krčmaňská aféra (Vědecká knihovna v Olomouci 2017).

Obálka s výbušninou odeslaná Janu Masarykovi měla chybnou adresu. Foto: Zemský archív v Opavě, pobočka Olomouc
Krabičkový atentát. S historikem Lubomírem Novotným o „krčmaňské aféře”

Pokud za atentátem stáli komunisté, proč byl cílem i Jan Masaryk, který s nimi v té době táhl za jeden provaz?

Musíme oddělovat vedení KSČ a tu hodně zvláštní olomouckou krajskou organizaci, ke které směřovalo vyšetřování kauzy. Klement Gottwald na něčem takovém v září 1947 opravdu nemohl mít zájem. Organizace atentátu navíc byla tak amatérská, že to vzbuzovalo otázky, zdali to na komunisty někdo nechtěl navléct.

Otázce, kdo za atentátem stál, se nevyhneme…

Ta kauza se skládá ze dvou subkauz. Jednak z nalezeného tajného skladiště zbraní v Hodolanech u Olomouce, na krajském sekretariátu KSČ v Olomouci a u vysokého policejního důstojníka SNB taktéž v Olomouci. Obžaloba připravená olomouckým státním zástupcem Františkem Doleželem tady neměla chybu, všechna tvrzení byla podepřena těžko zpochybnitelnými důkazy. Za nenahlášenými zbraněmi stál komunistický radikál, olomoucký poslanec Jura Sosnar. Ten je zároveň hlavním podezřelým v subkauze pokusu o atentát. Pořád ale nejsme schopni jasně říct, že pachatelem byl právě on a jeho společníci. Sosnar v každém případě složil kvůli vyšetřování mandát a putoval do vazby.

O kauze bohatě referoval tisk. Objektivně?

Docházelo k únikům ze spisu do národněsocialistických novin. Jakými kanály, těžko říci. Jednalo se o jasné porušení trestního řádu, ale pro národní socialisty to byla jedna z mála možností, jak lidem ve vyhrocené politické situaci před Únorem otevřít oči.

V knize popisujete, že se některé noviny snažily schválně používat slovo atentát v neobvyklých kontextech, aby získalo jiný nádech.

Zejména to platí pro Rudé právo, Stráž lidu či Dikobraz. Například snaha o zvýšení platů veřejných zaměstnanců, což by tehdy posílilo nekomunistické strany, pro ně byla „atentátem na ekonomiku“, v souvislosti s vyšetřováním spiknutí na Slovensku psaly o „atentátu na republiku“. Komunistům bylo nepříjemné, že by mohli být s kauzou spojováni. Také celkem logicky argumentovali, že se nemohlo jednat o atentát na ministry, ale překřtili to na „atentát na služky a sekretářky“, vždyť poštu nikde na úřadě neotevírá jeho šéf.

Kauzu se snažil rozmotat především ministr spravedlnosti Prokop Drtina. S vědomím, co přišlo později, vypadá jeho snaha poněkud donkichotsky…

Nekomunističtí politici tušili, že přijde střet, který může být rozhodující, ale pořád doufali v to, že i v KSČ jsou různé proudy, že je Gottwald rozumnější než ostatní komunisté. To sice byla pravda, ale monopolní moc chtělo celé vedení KSČ. V tomto byli nekomunisté naivní. Ale jen v tomto! Musíte si uvědomit, že neexistovala možnost vlády bez KSČ – s ohledem na spojeneckou smlouvu se SSSR, na geopolitické a geografické postavení ČSR i na nálady obyvatelstva. Nemohli stavět otázku buď my, anebo oni. Pro nekomunisty existovala jenom varianta my i oni, ale potřebovali, aby ti oni byli konsenzuálnější. Mysleli si, že je k tomu mohou přinutit metodou demise a starou kabinetní politikou. Jenže tehdy dělala i v „americké“ Evropě politiku ulice. V Evropě „sovětské“ k tomu navíc komunistická ulice měla nástroje státního aparátu.

To přece museli vědět, ne?

Podcenili nové formy politického boje i sílu KSČ v masách, komunisticky řečeno. Podle mě jejich jedinou možností, byť i tak s malou šancí na úspěch, bylo nechat vývoj dojít k volbám, udělat s KSČ kompromis na dalším znárodnění a pozemkové reformě a před voliči zdůrazňovat, že jsou stále pro socializaci. A bezpečnostní záležitosti řešit spolu se všemi ostatními stranami na Hradě, s tím, že do voleb se už třeba nebudou činit žádné personální kroky. Jak píšu v knize: zakopat se doma a čekat na to, co se bude dít v Evropě. Bylo jejich povinností pokusit se o zázrak. Odsouzeníhodný je způsob, jak to prohráli.

Jak se díváte na prezidenta Beneše a jeho roli v těch letech?

V březnu 1945 měl první záchvat mrtvice, z nějž se rychle dostal, ale ve vzpomínkách se dočtete, že loučení na letišti v Londýně bylo plné rozpaků, jelikož při čtení projevu přestal zničehonic mluvit. Byly to první symptomy, že si jeho enormní vytížení bere svou daň. Na následných moskevských jednáních se dopustil velkého omylu, když přenechal vyjednávání nekomunistickým politikům a sám se snažil hrát roli rozhodčího. Jenže nekomunisté mezi sebou neměli politika jeho formátu a vláda pak z Moskvy, respektive Košic přivezla program, který se oproti původním představám londýnského exilu o dost posunul.

Fotografie krabiček i s trhavinou z kriminálního věstníku z 15. září 1947.

Foto: Zemský archív v Opavě, pobočka Olomouc

Doma pokračoval Beneš ve stejné linii, zákulisně a v zahraničněpolitické oblasti se snažil zasahovat ve prospěch udržení principů demokratického státu, ale veřejně proti komunistům nešel. Z dnešního pohledu bychom mohli říci, že měl sám sebe postavit jako hlavního garanta systému, jasně voličům říct, že je třeba vyváženost, a nikoliv dominance jedné strany. Zkrátka měl chtít víc moci, ale už mu chyběla vůle bojovat, byl to vyčerpaný muž, který to chtěl dohrát jako uznávaná persona akceptovaná všemi.

Beneš není viníkem Února, on už to sám zvládnout nemohl a neměl kolem sebe lidi, kteří by byli na jeho někdejší úrovni. I geopolitické okolnosti byly zcela proti němu, proti jeho předpokladům, a bohužel český národ přesně nerozuměl tomu, o co běží…

Jaké byly další osudy postav příběhu krčmaňské aféry?

Po Únoru se z vyšetřujících stali vyšetřovaní. Zatčených bylo víc, ale základní byla čtyřka: státní zástupce František Doležel, tajemník ČSNS František Kolava, oznamovatel krčmaňské stopy – v Krčmani na Olomoucku měly být vyrobeny ony krabičky – Ladislav Loveček a vrchní policejní rada kriminální úřadovny v Brně Alois Přikryl. Byli mučeni, drženi v neoprávněně dlouhé vazbě. Průběh hlavního líčení byl jak ze strašidelného filmu. Kolava byl přinesen na nosítkách, Doležel vážil asi padesát kilo, Loveček se pár měsíců předtím pokusil o sebevraždu. Všichni pak byli vězněni až do půlky padesátých let.

Naopak Sosnara a spol. po Únoru z vazby pustili. KSČ sama nevěděla, co dál. Chvíli to vypadalo, že bude obžaloba kvůli těm skladištím zbraní skutečně podána. K atentátu se ale komunisté nechtěli hlásit. Ukazovalo by to, že legální převzetí moci je jen chiméra, že se před Únorem chystali i na možnost použití politického teroru. Kauza se ocitla na okraji zájmu. Na podzim roku 1948 bylo trestní řízení se Sosnarem zastaveno. Sám se pak dal na literaturu a zemřel v listopadu 1989.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků