Článek
Marek Toman do impozantní barokní budovy na pražských Hradčanech chodí už roky jako zaměstnanec a v pyšné stavbě objevil v duchu zmíněné personifikace další rozměr: pozoruhodného vypravěče, pamětníka, který zná Prahu staletí. A dal mu slovo v románu Chvála oportunismu (Torst 2016).
Ironie názvu koresponduje s vypravěčovou povahou a společenskou příslušností: chlubí se (to, pravda, právem) italským původem, je to nafoukaný, sebestředný aristokrat, který z výšky shlíží na plebejství nedaleké hospody U Černého vola. A tak není divu, které ze svých nájemníků respektuje a kterými pohrdá. Říšský protektor jako zástupce pořádku je Černínskému paláci bližší než demokratičtí chaoti. Panský barák tíhne ke svým, a naplňuje tak svými komentáři právě onu drtivou nadsázku v titulu.
S Konstantinem von Neurath vstoupila do paláce víra v korektní postup německého národa, jenž historicky nutným způsobem zvětšil své teritorium… Pracoval snad Edvard Beneš někdy jako diplomat? Byl alespoň jednou velvyslancem? Tak vidíte. A přesto se ocitl v čele dotyčného resortu. To Jeho Excelence pan von Neurath měl docela jinou profesionální kariéru.
Jediná Loreta naproti, když na palác v tichu noci promluví, ho dokáže usměrnit. Někdy v sedmdesátých letech 20. století mu připomíná Jana Masaryka: „Smrt Jana Masaryka patří mezi témata, která byla potlačena. Mezi nedořečené věty. Mezi otázky, jež se derou na rty. A komu by na jejich vyslovení mělo záležet víc než vám? Byl to váš pán!“ „Vždy mám nějakého pána,“ odpověděl jsem opatrně. „Ale no tak, Černíne. Připusťte si svou odpovědnost. Kdo jiný než vy?“ Na to jsem jí nedokázal odpovědět.
Tomanův román Chvála oportunismu vstupuje do kontextu současné české prózy skoro jako zjevení. O srovnatelné, monumentálně pojaté a zároveň stylově vybroušené dílo v ní téměř nezavadíte. Rozměrnější společenský záběr mají (naopak útlejší) romány Jiřího Kratochvila. V roce 2002 si pak málokdo všiml znamenitého, vtipného, a přitom do hloubky a k podstatě českých dějin směřujícího románu Ladislava Pecháčka Osvobozené kino Mír. V roce 2012 se vymkla z prostředí banálních autobiografických novelek mladičká Marie Michlová naprosto ojedinělým románem o Skotsku v 19. století Smrt Múz. Skleněný pokoj, mezinárodní bestseller o lidech spjatých s brněnskou vilou Tugendhat, napsal Angličan Simon Mawer.
Proč je Tomanův vypravěč tak dobře obeznámený nejen se svou vlastní historií? To je jednoduché: Každý rozhovor, jenž se týkal Černínského paláce, zůstal kdesi ve mně. Stejně jako každá zpráva o paláci, již vytvořil úředník. A stejně to platí o dějinách města a země, protože ve zdech paláce se o nich mluvilo, jsou tu uloženy dokumenty.
Třeba podrobné okolnosti Heydrichovy smrti vyslechl palác z policejní zprávy a dalších debat ve svých místnostech. Komisař Pannwitz, který vedl zvláštní vyšetřovací komisi, podrobně referuje – a to už je v knize samozřejmě fiktivní rozhovor – neodvolanému, leč už znovu zastupovanému protektorovi von Neurath o průběhu dobývání pozic parašutistů v pravoslavném chrámu svatých Cyrila a Metoděje.
Hlavní postavou vyprávění je ovšem Jan Masaryk a nejdůkladněji zpracovaným příběhem jeho smrt. Marek Toman uvádí snad všechny dosavadní relevantní výklady, protichůdná svědectví, pochybnosti, ale ponechává téhle tragické události tajemství. I díky tomu je Masarykův příběh mimořádně přesvědčivý, zároveň napínavý a emocionálně vypjatý.
Chvála oportunismu je román, který svým formálně promyšleným zachycením toku dějin snese srovnání se současnou evropskou špičkou, s Michelem Faberem a jeho Kvítkem karmínovým a bílým, s Hilary Mantelovou a její ságou z tudorovské Anglie i s ohromujícím, několikadílným plátnem švédského spisovatele Jana Guilloua Velké století.
