Článek
To byste museli znát, jak to chodí, když člověk denně píše nějaký moudra do novin, o kterých si beztak myslí svý, i když se snaží vycucnout z prstů u nohy to nejlepší ze sebe a svýho mizernýho života, po němž tu moc nezůstane, nanejvýš halda slov a vyhulenejch vajglů nebo půl kila popela, jenže za tohle plivnutí do mediální řeky vám aspoň něco zaplatí, a složenky jeden nepřemluví, aby se zacálovaly samy, že jo.
Ondra Štindl vo tom napsal knihu, tedy vona není celá vo tom, ale vo tom je dost velkej kus, celá jedna linka čili nit, takže se to taky tak dá brát, ačkoliv kdo ví. Jeden nikdy neví, vo tom taky Ondra něco ví. Až se ti zatočí hlava – tak nějak se to menuje, myslím, ale nejsem si jistej, ale kdo by dneska mohl bejt, dneska si nikdo není jistej ničím, a je zmatenej jako nudle v bandě, jo, tak se to menuje, ne, nudle v bandě ne, ale Až se ti zatočí hlava (Argo 2020).
Hlava se vám teda zatočí, vo tom žádná, nejen z toho mediálního bordelu, v kterým všichni plaveme jako v řece ušpiněný falešným životem, ale stejně se tváříme, že je to jako doopravdy, to vono, to důležitý, což teda Ondrův hrdina Johan dost rozporuje, abych to řekl kulantně, jsme přece kulturní lidi, co čtou knížky plný aluzí, a ne nějaký halamové, co si napřímo promašťujou mozky bulvárem a dršťkovou v masně a maj hned ve všem jasno.
Hlava se točí hlavně kvůli tomu prázdnu, co tam někde duní, když jeden – ale i druhej, nebojte – přijde do let, vohlíží se za tou pasekou po sobě, a přitom ví, že ještě musí na chvíli koukat dopředu. Jenže vono tam nic tak moc zajímavýho není, takže si můžete klidně vykoukat voči, a ty by se ještě sakra mohly hodit, abyste aspoň trefili do tý trafiky pro cigára, která je takovou kotvou toho lidskýho života vezdejšího, když se našinec nedopatřením vosudu ztratí a začíná hořet, tedy je jako vyhořelej, což vopravdu není prdel (píp a pardon). Tohle Ondra, jako fakt, všechna čest, sepsal výtečně.
Jednomu, ale vlastně asi všem, co to budou číst, se zatočí hlava z toho malýho kluka, co ho dva dospělí chlapi vezmou na vejlet a do hry na hledání smyslu života, a pak jim dojde, že to asi nebyl úplně dobrej nápad, i když nakonec, ale to asi prozrazovat nebudu, že jo… zkrátka Johan je možná v krizi středního věku, ale ztracenej a blbej taky úplně není, pročež se nebojte, mezi zemí a nebem jsou ještě věci, co nás můžou ochránit před katastrofou a úplným požárem lidskýho vnitřku, utěšuje tahle kniha, a to fakt zahřeje u srdce.
Styl není literatura, ale existenciální postoj
Nevim, jak to přijde vám, ale mně se nejvíc zatočila hlava z toho jazyka, kterej je něco jako Ondrův punc, co jenom von umí, člověk se tak snadno nakazí, že má hlavu, už tak vykroucenou, hnedle v pejru, že sám začne psát nějak divně, vyhozeně, dyť to teď tady čtete, hotovej děs. S Ondrovým čistým drsňáckým ironickým stylem to samozřejmě nemá nic společnýho. Do parádní čistoty takovýho střihu musí jeden – ale možná i druhej, třetí, čtvrtej, co já vím, kolik jich to ještě kdy dokáže, kolik se jich k týhle pisálkovský literární metě dohrabe – dospět, musí bejt originál, a ne nějaká mediální měňavka, co jenom péruje lidi svejma řečma a sama nic neumí.
Petr Fischer (1969) je novinář a filosof.
Je vobdivuhodný, jak dlouho se to dá v tom stylu udržet – ani Chandler by to tak dlouho neutáh, ale to asi proto, že styl není literatura, ale existenciální postoj, ke kterýmu se roste celej život, v někom vyskočí dřív, u někoho pozdějc, no a někdo má prostě smůlu.
V tomhle existenciálním blahu jazyka se buď rozvalíte jako v neckách, kde se rochní třeba prase před porážkou, a užíváte si rozkoše čtení, což teda vůbec není metafora, protože když se člověk blíží na svým kolotoči ke konci jízdy, je ten pocit dost podobnej. Ale taky se člověku může neskutečně zatočit hlava a udělá se mu v tý přemíře blaha šoufl, takže s knížkou hnedle flákne do bahna vedle necek a letí se srovnat komiksem nebo sitkomem na nějakým tom superstreamu.
Tady je dobrá rada drahá, i když ty špatný nebejvaj vo moc levnější, ale když už teda mám něco říct, povim vám, že v těch neckách rozkoše čtení jsem byl s Ondrou a jeho Johanem rozhodně dýl než v tom blátě vedle, to teda na každej pád. A jestli máte slabost pro stylový originály, kterejm klidně můžete donekonečna vyčítat nesnesitelnost intelektuální manýry, ale originály to sou, s tím jeden nic nenadělá, tak to v tý rozkoši dáte taky tak nebo nějak podobně.
Někdy prostě začne bejt člověk normální, až když se mu pořádně roztočí hlava. Jen ji, jako tu hlavu, pustit ze řetězu a nechat letět…
