Hlavní obsah
Michael Cunningham Foto: Roman Vondrouš, ČTK

Jenom psát nestačí, říká držitel Pulitzerovy ceny Michael Cunningham

„Napsat knihu se zdá v současné době plné krizí jako velmi slabý čin,“ říká americký spisovatel Michael Cunningham (1952). Za svůj nejslavnější román Hodiny, podle něhož byl natočen stejnojmenný oscarový snímek, získal Pulitzerovu cenu. Čeští čtenáři mohou znát také další jeho knihy: Domov na konci světa nebo Sněhová královna. V Praze byl Cunningham na pozvání Festivalu spisovatelů.

Michael Cunningham Foto: Roman Vondrouš, ČTK
Jenom psát nestačí, říká držitel Pulitzerovy ceny Michael Cunningham

Téma letošního Festivalu spisovatelů Praha zní: Krása spasí svět. Ve vašich románech se často stává, že postava zažije transcendentní okamžik krásy, který ji nějak vnitřně promění. Dochází k tomu podle vás i v životě?

Transcendence existuje v různých formách. Velký okamžik přeměny není něco, co vás potká každý den či měsíc, možná vás nepotká nikdy. Mnoho z nás ale zažívá momenty, v nichž si najednou uvědomíme svět a své místo v něm, jakousi minitranscendenci. Pro takové momenty žijeme. Ty velké okamžiky by byly moc laciné, kdyby se nám stávaly každých pár týdnů.

Nebyl i moment, kdy jste pro sebe objevil knihy Virginie Woolfové a stal se z vás podle vašich vlastních slov čtenář, transcendentní a krásný?

Dalo by se to tak nazvat. Bylo mi patnáct let, žil jsem v Los Angeles a nepatřil jsem mezi předčasně vyspělé děti, které četly Austenovou v pěti a Prousta v deseti. Teprve když jsem v pubertě narazil právě na Virginii Woolfovou, objevil jsem, co všechno zmůže jazyk. Neřekl bych ale, že jsem tehdy Paní Dallowayové rozuměl. Netušil jsem, co se tam přesně děje. Fascinovaly mě ty věty, jejich krása, půvab, symetrie. Slovní zásoba Woolfové, jak dokáže evokovat život pomocí jazyka.

Nejvíc ovlivněné Woolfovou jsou z vašich románů bezesporu Hodiny. Najdeme v nich i postavu Laury Brownové, nešťastné ženy v domácnosti, která je inspirovaná vaší matkou. Prý jste s jejím zařazením do knihy váhal. Byl pro vás její příběh příliš osobní?

Rozhodně. Jako spisovatel si kladete otázku, a kladu ji i svým studentům: Jak moc jste ochotní pro svou knihu riskovat city svých blízkých? Já Lauru nezamýšlel jako nějaký přesný portrét své matky, ovšem stejně jsem si jejím zařazením do knihy nebyl vůbec jistý. Bál jsem se matčiny reakce, ale zároveň jsem doufal, že až si knihu přečte, pochopí, jak velkou roli sehrála v mém životě. Bohužel to tak necítila. Nějak si to sedlo až časem a před její smrtí jsme to stihli překonat.

Julianne Mooreová jako Laura Brownová ve filmu Hodiny (režie: Stephen Daldry, 2002)

Foto: Profimedia.cz

Znám také spisovatele, kteří by o nikom skutečném nepsali. Jenže je tak těžké vytvořit něco dobrého. A pokud se pořád ohlížíte, abyste se někoho nedotkli – tak to teda hodně štěstí…

V knize Sněhová královna jste zase vytvořil postavu Tylera – muže, který je závislý na drogách, ale zároveň díky nim dokáže normálně fungovat. Ten také vyšel z konkrétního předobrazu?

Ano, inspiroval ho můj kamarád Billy, kterého bych nazval spíš „uživatelem heroinu“ než „závislým na heroinu“. Jsou totiž období, kdy je úplně čistý. Billy mi jednou pozdě večer zavolal, že je kousek od mého bytu s kamarádkou a jestli můžou přijít na návštěvu. Nejdřív jsem se trochu lekl, co je ta ženská zač. Neukradne mi něco? Ukázalo se ale, že jde o mimořádně laskavou osobu jménem Tracy. Tracy umírala na rakovinu jater a střev a brala heroin. Věděla, že do roka zemře, tak proč by se měla držet zpátky? Byla velmi vtipná, výřečná a odvážná. Povídali jsme si ve třech až do rána. V jeden moment jsem odešel z pokoje, a když jsem se vrátil, uviděl jsem Tracy u otevřeného okna, jak se dívá ven na padající sníh. Šel jsem k ní a objal ji, ona mi položila hlavu na rameno. Nějakou dobu jsme jen tiše stáli. A i tahle chvíle pak inspirovala Sněhovou královnu.

O drogově závislých si vyprávíme prakticky jen varovné příběhy. Jenže to není celá pravda. Ne že bych si myslel, že je braní drog dobrý nápad, jen jde o mnohem komplikovanější problém.

Znáte ještě jiné drogově závislé? Téma závislosti se ve vašich knihách také opakuje.

Vlastně ne. Mí kamarádi už svou případnou závislost na drogách překonali, pokud ji tedy přežili. Ve dvaceti jsem závislých lidí znal hodně. I já jsem bral dost drog. Přišlo mi to normální, jako součást životního stylu.

Mělo by umění říkat lidem, co je morálně dobré a co špatné?

Ano i ne. Psaní je pořád jeden z nejlepších nástrojů, jak se vžít do jiné osoby. Jde o možná hlavní smysl narativního umění. A když dobrá próza vytváří empatii, má to právě i morální rozměr. Jako kdyby byl spisovatel obhájcem, který u soudu kope za člověka, o němž všichni vědí, že je vinen. Autorovou prací není přesvědčit porotu, že jeho klient zločin nespáchal, ale že ho spáchat musel, protože vzhledem ke své povaze a okolnostem nemohl jednat jinak. Nejde o rozhodování, co je dobré a co špatné chování, spíš o pochopení toho, proč se chováme určitým způsobem. Tahle empatie je moc důležitá, ale zároveň má své hranice. Třeba takového Donalda Trumpa se chápat nepokouším.

Jak se s jeho érou jako spisovatel vyrovnáváte?

Víc než dřív si pokládám otázku, jestli je zrovna další román to, co dnes svět potřebuje. V delším časovém horizontu – pokud to všechno přežijeme – bude umění jistě zase důležité. Ale teď je čím dál těžší sám sebe přesvědčit, že příběh, na kterém pracujete, má nějaký význam. Napsat knihu se zdá v současné době plné krizí jako velmi slabý čin.

Jak takové pochyby zvládáte?

Snažím se jim čelit nejlépe, jak umím. Pro mě už je pozdě s psaním přestat a najít si jiné zaměstnání. Ano, žijeme v době, která vyvolává víc smutku než jakákoli jiná, co pamatuju. Pokud jste ale jako spisovatel aspoň trochu dobrý, jste zvyklý tvořit navzdory pochybám o budoucnosti, svém talentu nebo zájmu nakladatelů. Pochyby vám nejsou cizí a dokážete s nimi pracovat.

Máte pocit, že se americká literatura v éře Trumpa nějak proměnila? Zdá se, že se nyní píše víc dystopických románů.

To souhlasí, vidím to i na svých studentech. Čím je doba temnější, tím temnější texty vznikají. Ale dobrý román se rodí dlouho, takže ty, které dnes vycházejí, začaly vznikat ještě před Trumpem nebo těsně po jeho nástupu.

Michael Cunningham na Festivalu spisovatelů Praha

Foto: Roman Vondrouš, ČTK

Na americké literatuře mi vždycky přišlo zvláštní, jak moc je apolitická. Hodně próz se odehrává v prostoru, kde jako by nezáleželo na tom, kdo řídí zemi a byznys. Nedovedu si představit, že by v románech z Jižní Ameriky, Afriky nebo třeba z východní Evropy neměly sociopolitické skutečnosti na postavy žádný vliv. Zároveň bych rád doufal, že se tahle apolitičnost mění. Už to začínalo působit směšně. Já sám si politiku raději odbývám ve svém životě než ve svých knihách, ale vždycky pro mě bylo důležité, aby byly mé příběhy zasazeny do širšího společenského kontextu.

Je složité neprojevovat v románech své názory, když víte, že máte hodně čtenářů, ke kterým můžete promlouvat?

Román není jen nástroj empatie, jak jsme o tom mluvili, je to i historický pramen. Pokud se chcete něco dozvědět o 19. století v Rusku, kromě biografií a historiografických knih si přečtete také Tolstého a Čechova. Role spisovatelů je potom zachytit každodenní život. Zatímco historik vám popíše Napoleonův ústup z Moskvy, romanopisce zajímá, jak ho prožíval obyčejný voják, který tam umrzl k smrti. Romány ale nejsou extra účinným nástrojem pro politickou změnu. Když nějaký spisovatel tvrdí, že je jeho próza politický čin, pomyslím si, ať jde do háje. Radši by měl vstát od psaní a něco reálně udělat. Jenom psát nestačí.

Je pro vás psaní každodenní nutnost?

Některé dny více než jiné. Jako dítě mě víc bavilo malovat. Přešlo mě to, když jsem se dostal na vysokou; psaní mi ale z nějakého záhadného důvodu zůstalo. Celou dobu mě hlavně zajímá, zda je možné simulovat život pomocí slov. Sám nevím, proč mě to tolik fascinuje. To, co nazýváme talentem, je někdy těžké odlišit od fixace na problémy, které nějaký obor přináší, od jakéhosi podivného, skoro autistického zájmu, který nikdy neztratíte. Právě ten mě drží u psaní i v dny, kdy se mi moc psát nechce.

V takové dny asi potřebujete dost disciplíny.

Ano, ale já vyrostl v disciplinované rodině, takže to nevnímám jako ctnost. Ctností je pro mě kvalita, kterou přijmete, ač vám není přirozená. Odvaha má význam, jen pokud se bojíte. Celá moje rodina trpí v podstatě obsedantně kompulzivní poruchou – chtějí mít všechno jasné a přehledné. A já se v tom snažím být aspoň o trochu méně fanatický než oni.

Vidíte při psaní konkrétní tváře svých postav? A jsou to nové tváře, nebo obličeje existujících lidí?

Vidím tváře nových lidí složené z obličejů, které znám. Když jsem přemýšlel o Hodinách, potkal jsem na ulici náhodou ženu, která vypadala přesně jako má představa Laury Brownové. Nebyla krásná, ale šla z ní zvláštní záře. Nedokázal jsem u Laury myslet na svou matku, potřeboval jsem někoho jiného. Když o tom teď přemýšlím, myslím, že se mi to stalo víckrát, že jsem v nějakém cizím člověku poznal svou postavu.

Potřebuju znát vzhled svých figur, mít z nich fyzický dojem. Někdy dělám se studenty takové cvičení. Pošlu je do města, ať se nenápadně zaměří na jednu osobu a popíšou jejích dvacet fyzických rysů. Pouze fyzických, žádné psychologické spekulace: výšku, věk, postoj… Prostě cokoliv, co můžete odpozorovat. Z těch popisů se pak vždycky vyloupne i představa vnitřního života daného člověka, byť se držíte jen té vnější stránky.

Pracujete s inspiračními obrázky jako někteří filmaři?

Mám v New Yorku pracovnu. A když píšu, mám před sebou zeď, na niž si při tvorbě každé další knihy něco věším. Teď tam mám lebku kozy, kterou mi někdo dal, růženec, ani nevím odkud, fotku svého manžela, motýla a brouky.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků