Hlavní obsah
Karlův most v Praze Foto: Ondřej Kořínek, Novinky

Esej Petra Fischera: Koronavirus a naše naivita

Metafora – nikoliv oko nebo sen, jak si myslel Freud – je bránou do lidské duše. Metafora přeskakuje čas a prostor, bourá bariéry, otevírá zatuhlé brány našeho předsudečného myšlení.

Karlův most v Praze Foto: Ondřej Kořínek, Novinky
Esej Petra Fischera: Koronavirus a naše naivita

Jinak než předsudečně totiž myslet ne umíme, potřebujeme nějakou pevninu, odkud vycházíme a kde stojíme, celý život marně bojujeme s tím, že nedokážeme vydržet v nejistotě otevřenosti. A je to právě metafora, co nám umožňuje alespoň na chvíli tuto otevřenost zažít a vidět jinak.

Tělo komplexní globální společnosti, které je teď napadeno nebezpečným koronavirem, se kromě lékařských pomůcek a epidemiologických opatření brání i slovy. Mluví se o klidu, brojí se proti panice, vyzývá k solidaritě a sounáležitosti. Od slova vyřčeného v politickém projevu se čeká uklidnění i naděje, státnický postoj, vůdcovství. Slovo rozmělňované v mediálním kolotoči a na sociálních sítích má mít zase najednou váhu.

Naivní a promořená společnost

Objevují se i užitečné metafory, které nám umožňují porozumět tomu, co právě prožíváme, dávají klíč k poznání i jisté vodítko do budoucna. A protože jde o zdraví celých společností, celého světa, o záchranu života, který má sám o sobě, jak se zdá, smysl už jako čiré bytí, jde převážně o metafory zdravotnické, které zviditelňují to, co Michel Foucault popisoval už před čtyřiceti lety: nadvládu biomoci nad našimi životy, nad tělem i myslí, které se tvarují podle životního klíče hygieny a zdraví.

Biomoci, která, jak zažíváme i dnes v našich domácích karanténách, nepracuje nejsilněji vnějšími donucovacími prostředky, ale v nás. Třeba v podobě strachu ze smrti, která přece měla být, jak jsme doufali, vytěsněna na okraj světa, a přitom se dnes nečekaně v podobě koronaviru vrací. Jsme šokováni – existencí smrti, kterou naše všemocná věda není s to zvládnout, ale hlavně tím, že jí nemůžeme úplně zabránit v práci.

Epidemiologové, které dnes spolu s virology a biotechnology nábožně posloucháme coby nové proroky budoucnosti lidstva, používají pojem naivní populace. Označují tak soubor těl, záměrně neříkám společenství, která jsou zatím nedotčena příslušnou nákazou. Naivní populace se mění v populaci promořenou, která si postupně buď přirozeně, nebo s aplikovanou pomocí vědy vytvoří dostatek obranných látek, které na nemoc reagují. Populace se zbavuje své naivity, začíná vědět, ví, jak jednat, jak se bránit.

Juliána Chomová: Ahoj, jaro (2020), exkluzivně pro Salon

Foto: Juliána Chomová

Koronavirus odhalil naivitu západních společenství i v jiném smyslu. Především v tom, že jsme si vlastní naivitu vůči globálním hrozbám vůbec nepřipouštěli. Virus je tu jen metaforou jakékoli hrozby, která může přijít, aniž bychom na ni byli alespoň mentálně připraveni.

Společnosti nejsou promořeny virovou nákazou a chybí jim také promořenost globální perspektivou myšlení a prožívání. Jistě, ne všichni musíme být světoběžníky, létat po zeměkouli a všude se cítit jako ve svém. Ale i když sedíme doma v křesle zavřeni před celým světem, tento svět přichází k nám, neptá se, jestli chceme, nebo ne. Prostě nás hodí do globálního kolotoče – a točí a točí. Bohužel řada lidí si pořád myslí, že zavřením hranic, dveří, oken dokážeme jakékoliv nákaze ze světa zabránit. Ale to je omyl.

Koronavirus odhalil naivitu populace v chápání bezpečnosti naší lokality, doufejme, že za těch pár týdnů karantény promořenost vědomím nemožnosti obrany bez globálního záběru dostatečně postoupila.

Stát začíná opět nacházet smysl

Naivita společnosti se odhaluje i v mnohem překvapivějších vztazích, než je pochopení vzájemné globální závislosti všech na všech. Naivní jsme byli i ve vztahu k tomu, co máme nejblíže a co jsme považovali za samozřejmé a automaticky funkční. Systémy státu, na které v krizi spoléháme, najednou nefungují tak, jak jsme si představovali. Dokonce vůbec poprvé zjišťujeme, že některé konkrétní státní systémy existují, že jsou součástí sítě, která nás má komunikačně propojovat a chránit. Virus odhaluje naivitu populace ve vztahu ke státu jako k instanci poslední záchrany a rámce její existence.

Mnoho lidí ztrácí jistotu právě proto, že se objevily neadekvátní reakce systému na virus a díry v přenášení informací (o testech, rouškách, politických rozhodnutích). Stát byl přistižen v nedbalkách – nejenom český, ale i italský, španělský, německý –, čímž se otevřela propast depresivní nedůvěry a sociální úzkosti.

Naivita se ale v této rozkladné situaci rychle vytrácí skrz osobní zkušenost, která náhle, aniž jsme to výslovně chtěli, staví každého z nás do centra dění a nutí ho k tomu, aby z naivní populace pomáhal vytvářet vědoucí společnost a skrze ni směřoval k obnově státu jakožto systémové struktury.

Státní raison d’être najednou přijímají i zapřisáhlí anarchisté. Stát začíná opět nacházet smysl v podobě aktivního propojení těl, jemuž se dává společný význam v rezistenci vůči virům napadajícím systém. Virus může, nebo by dokonce měl být, ale zatím rozhodně není chápán jako možnost k obnově systému, k jeho rekonstrukci či úplnému přebudování.

Už dnes, kdy pandemie zdaleka neskončila, se objevují úvahy o tom, že po tomto virovém útoku dostane stát mnohem větší pravomoci, že se přirozeně posílí jeho role.

Pozoruhodné na tom je, že toto proroctví novodobého etatismu vyslovují jak pravicoví politici, tak levicoví myslitelé. Rozdíl je jen v tom, že pravicový politik věří v sílu národního státu, k němuž se vracíme, jak symbolicky dokazuje uzavírání státních hranic i v rámci Schengenu, zatímco levicový myslitel spoléhá na prozření z naivity v globálním smyslu. Věří v globální spolupráci v podobě mezinárodní planetární vlády, dokonce v „globální komunismus“, jak napsal Slavoj Žižek.

Ten právě toto státní vesmírné monstrum staví do protikladu k druhé možnosti radikálního sociálního darwinismu, radící nechat virus jen tak pracovat, promořit populace, nechat vymřít slabé.

Cytokinová bouře

Žižek už neumí, nechce myslet jinak než v systému radikálních protikladů, v jejichž souboji se děje svět. V jeho vizi střetu extrémů se objevuje druhá zdravotnická metafora, jež by nám mohla poskytnout jisté vodítko pro myšlení a žití budoucnosti, která, a nemylme se, přichází právě teď.

Počítačový obrázek koronaviru SARS-CoV-2 od firmy Nexu Science Communication.

Foto: Social Media, Reuters

Při pitvách pacientů, kteří na COVID-19 zemřeli v Číně, se objevila vážná poškození plic, způsobená rychlým štěpením viru, který se živil plicním dostatkem buněčného enzymu furin, jenž je pro koronavirus klíčem k ovládnutí a vysávání buněk a dalšímu množení. Zjistilo se také, že řada zejména mladších pacientů měla komplikace nebo zemřela kvůli přehnané reakci imunitního systému. Cytokiny, signální proteiny spouštějící imunitní reakci, své signály po setkání s dosud neznámým virem zkrátka natolik přeženou, že se celé tělo dostane do cytokinové bouře, která může vést až ke smrti.

Podobné reakce jsou známé i z boje s nákazou SARS, jejíž variantou nový koronavirus je, ale například také z biotechnologické léčby rakoviny, kdy se obranný systém organismu cíleně silně vybudí, aby zničil rakovinové buňky. Pacienti se v takových případech dostanou do cytokinové bouře, která je projevem krize mezi životem a smrtí. Organismus tato bouře buď zabije, nebo vyléčí.

Cytokinová bouře, použijeme-li tento pojem jako metaforu pro současnou koronakrizi, je přesně to, co nyní ohrožuje především západní společnosti, upřímně vyděšené z toho, že něco jako virová pandemie v 21. století vůbec může vzniknout.

Léčba prostřednictvím cílené hibernace národních společností, kterou teď nasazujeme, se zdá být logická: schovat se, dokud to nejhorší nepřejde.

Otázkou ale je, zda takové utlumení aktivity dlouhodobě ekonomicky udržíme. A zda – jak naznačil text někdejších představitelů České národní banky Zdeňka Tůmy a Mojmíra Hampla v Hospodářských novinách nazvaný Necháme v zájmu ochrany života umřít celou českou ekonomiku? – nebude taková reakce přehnaná nejen vzhledem k reálným zdravotním dopadům nemoci, ale i dopadům karantén a výrobních odstávek na výkonnost hospodářství, a tím i na blahobyt a kvalitu života.

Tůma s Hamplem dostali v médiích i na sociálních sítích vyčiněno za to, že si neváží lidských životů, jejich otázka však nebyla nemístná ani nehumánní. Tázali se jen na míru distribuce rizika a jejího zvládání v rámci tak komplexní společnosti, jako je i ta naše. Nebyla to neúcta k těm, kteří na COVID-19 umírají, nýbrž výzva všem, kdo chtějí tuto nemoc přežít.

Jak dlouho lze zůstávat ve stadiu hibernace, aniž bychom zadusili celou společnost? Vrátíme se ještě k našemu zaběhanému systému, když víme, že koronavirus jen tak nezmizí a může mít i další, mnohem silnější sezónu, a když ne on, tak nějaký jiný nepřítel? Nebude čekání na postupné a víceméně řízené promoření naivních populací novým virem nakonec tou největší cytokinovou bouří, kterou můžeme spustit, protože v nejistotě se kapitalistický systém (z něhož dnes žijeme, ať už chceme, nebo ne), založený na více či méně pofiderní důvěře ve fungování systému, může natvrdo zadřít?

Ani to ještě nemusí být tragédie, pokud dokážeme odpovědět na otázku, jak aktuálně předělat ekonomický systém, aby mohl fungovat jinak než doposud, tedy s menším důrazem na konzum a miliardové zisky, na nadbytky, které nejsou potřeba, s vědomím, že musíme být připraveni na další virovou či jinou podobně nepředvídatelnou hrozbu.

Petr Fischer (1969) je novinář a filosof.

Foto: archív Petra Fischera

Všichni už víme, že na koronavirus svět nevymře, drtivou většinou lidí jen mírně otřese, ubráníme se (ty nejohroženější se pokoušíme před virem schovat). V porovnání s jinými zabijáky, jakými byli SARS nebo MERS, jde opravdu jen o silnější chřipku, jak naznačuje epidemiolog Rastislav Maďar, který naši dnešní úzkost považuje za poněkud nepřiměřenou. A tak se nabízí ptát: když se hranici sebezničující cytokinové bouře, která paradoxně vzniká možná přehnaně obranným vypnutím společnosti (jde o otázku, nikoli tvrzení), blížíme už dnes, co budeme dělat ve chvíli, kdy zaútočí daleko mocnější, zákeřnější hrozba?

Nechceme a nemůžeme zůstávat naivní společností, ať už v jakémkoli smyslu. I to je úkol dnešní politiky, která se ale zároveň musí vyhýbat riziku autodestrukce společnosti padající do cytokinové bouře. Právě tady někde začíná politika pro 21. století.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků