Hlavní obsah
Zářijový pražský studentský protest za klima Foto: Michaela Říhová, ČTK

Esej Jana Géryka: Generace po půl století

Časový odstup jedné generace od druhé není pevnou konstantou. Mnohem spíše jsou generační předěly vázány na zásadní události vyvolávající specifickou kolektivní zkušenost, ať už jde o politickou revoluci, náhlou změnu společenských zvyklostí, či nástup přelomových technologií.

Zářijový pražský studentský protest za klima Foto: Michaela Říhová, ČTK
Esej Jana Géryka: Generace po půl století

Podobně zněla i odpověď Milana Kundery pro knihu Generace, v níž její autor A. J. Liehm shromáždil obsáhlé rozhovory s významnými osobnostmi československé kultury šedesátých let, a vytvořil tak jeden z nejzajímavějších portrétů intelektuální atmosféry té doby.

„Ve škole nám říkali, že se generace střídají po třiceti letech. To už neplatí. Běh dějin se strašně zrychlil a interval mezi generacemi se nesmírně zkrátil. Je velký rozdíl, jestli člověk vstupoval do svých prvních společenských konfliktů ještě v okupaci, nebo až v opojném tříletí mezi 45. a 48. rokem, nebo v hlavní éře stalinismu, nebo až po ní. Rozdíl několika let už pociťujeme jako generační dělítko,“ říká tu Kundera.

Kundera versus Havel

Ve svém rozhovoru pro knihu Generace v tomto na Kunderu navazuje i Václav Havel, když ukazuje, jak třeba Josef Škvorecký, „ať si zvolí jakékoli téma, vždycky před námi nakonec rozestře atmosféru, mentální postoje, charakteristické problémy a afinity doby mezi osvobozením a začátkem padesátých let“. Bohumil Hrabal zase „vždycky nakonec vyvolá atmosféru (nacistické) okupace“.

A konečně Havel sám je dle svých slov z roku 1968 „vždycky nějakým způsobem svázán se zvláštní atmosférou pseudodialektického napětí mezi diktaturou a obrodou, stalinismem a destalinizací, jež byla charakteristická pro rok 1956“.

Podobností definice generačních předělů však souznění mezi Kunderou a Havlem končí.

Kundera oslavil své dvacetiny v době utužujícího se stalinismu v roce 1949. Zkušeností jeho generace se slovy jedné Liehmovy eseje stalo být součástí onoho „nového ‚absolutního zla‘ ve jménu ‚absolutního dobra‘“. Její příslušníci pak měli „to štěstí, že ‚nevěděli od začátku‘, nýbrž se museli k pravdě probít za cenu destrukce vlastní iluze“. Vrcholem pro ně bylo odvážné vystoupení na sjezdu československých spisovatelů v roce 1967.

Z televizní pořadu Spor (1966)

Foto: Česká televize

Generace Havlova, již vstup do dospělosti zastihl těsně po Stalinově smrti, už tak silně rozbíjet vlastní iluzi nemusela, jejím důležitým znakem je naopak skepse vůči velkým ideologickým abstrakcím.

Havel vysvětluje rozdíl mezi svou generací a tou předcházející jiným způsobem kladení základních otázek: „Zatímco oni stále měří skutečnost určitými abstraktními kategoriemi, (…) příslušníci mé generace vycházejí prostě ze skutečnosti, jaká je, konstituují pojmy na základě této skutečnosti.“

Jako příklad Havel uvádí situaci okolo snahy opětovně povolit literární časopis Tvář. Popisuje podle něj chybný postup některých členů Svazu československých spisovatelů, kteří sice pro Tvář chtěli něco udělat, ale pouze jako součást komplexní kritiky kulturní politiky.

„Kdyby byli nedělali projekt politiky a trvali na zachování Tváře, což bylo v mezích možností, byli by asi lépe ukázali, co by strana měla dělat,“ shrnuje Havel v souladu se svým pragmatickým zaměřením na konkrétní namísto abstraktního.

Oproti tehdejší úplně nejmladší generaci, těm, jimž bylo kolem dvaceti v roce 1968, si však i Havel připadá jako zajatý v abstrakcích a usvědčený z poplatnosti ideologickým vzorcům: „Zdá se mi, že jejich postoj a myšlení lze v podstatě charakterizovat jako nepoměrně důslednější pokus o realizaci toho, co jsem nazval postojem své generace.“

Spor a Soud

Typického partnera pro spor s mladší, zodpovědností za své činy ještě ne tolik zatíženou generací tehdy ztělesňoval spisovatel Pavel Kohout, jehož životní pouť vedla od autorství angažovaných komunistických textů přes reformní kritiku režimu až po aktivity kolem Charty 77 a následný exil.

„Spisovatelé jsou jediní chudáci, kteří nemohou změnit svou minulost,“ tvrdí Kohout v bilančním televizním dokumentu To byl můj život??.

Není tedy divu, že právě on vystupoval jako zástupce žalované generace v jednom z dílů cyklu Československé televize Zvědavá kamera z roku 1966 s názvem Spor.

Toto ztvárnění generační soudní pře, spolu se souvisejícím dílem zvaným Porota, který však mohl být odvysílán až na jaře 1968, pak mimo jiné posloužilo jako inspirace loňskému projektu dvojice Robert Sedláček a Ondřej Gabriel Soud nad českou cestou o období třiceti let po listopadu 1989.

Film Soud nad českou cestou režiséra Roberta Sedláčka

Foto: MFDF Ji.hlava

Žalobní body Sporu jako například ten, že starší generace v upřímném nadšení při budování státu dovolila kariéristům, příživníkům, byrokratům a pokrytcům zneužívat svého postavení, jsou jistě využitelné i mimo dobový kontext konce šedesátých let. Podobně nadčasově by mohly být chápány výtky o podceňování společenského významu inteligence či snaha starší generace násilně přizpůsobit mladé k obrazu svému.

Je proto možná škoda, že se scénář Soudu nad českou cestou generačního rámce původního Sporu nepřidržel. Konkrétnější, generačně určený okruh žalovaných by dodal soudu větší náboj než zvolená rozprava nad dodržením programového prohlášení Občanského fóra z roku 1990, zvláště když téma generací teď začíná být vysoce aktuální zejména v souvislosti s diskusemi o klimatu, jejichž nejviditelnějšími iniciátory jsou zástupci dnešních středoškoláků.

Střet současných padesátníků a dvacátníků by mohl mít potenciál vyvolat podobnou diskusi jako Spor: intenzita tehdejší debaty je patrná i z letmého prolistování dopisů diváků v archivní složce k pořadu, a to i ve srovnání s jinými, na svou dobu odvážnými díly Zvědavé kamery.

OK Boomer

Důkazem generačního jiskření je v posledních měsících rozšířený internetový mem OK Boomer. Tuto hlášku můžeme v online prostředí najít pod různými vyjádřeními příslušníků starších generací – jejím použitím chce mladší člověk naznačit, že se tato vyjádření s jeho jazykem a stylem přemýšlení míjejí natolik, že se odmítá vůbec zapojit do diskuse. Ok, taťko, mel si to svoje, ale já tě neposlouchám. Přičemž pojem boomer označuje v angloamerickém prostředí příslušníka generace tzv. baby boomu narozeného mezi koncem čtyřicátých a polovinou šedesátých let.

Že je generační spor prozatím nejvíce ztělesněn posměšným internetovým memem, samozřejmě neznamená, že u toho musí zůstat. Reakce pomocí memu bývá jenom vzhledem k rodícímu se tématu tou nejrychlejší, časem můžeme čekat jistou institucionalizaci generačního konfliktu nebo alespoň jeho hlubší ztvárnění – tak jak s ním přišli v šedesátých letech Liehm, skupina kolem Zvědavé kamery nebo mnozí českoslovenští spisovatelé či filmaři.

Pokud přemýšlíme nad typickými boomery v českém prostředí, tedy nad příslušníky starších generací, kteří mají se současnou mladou generací problém do té míry, že někdy ani nezbývá nic jiného než je odpálkovat ironickým sloganem, můžeme rozlišit dva jejich typy.

Prvním jsou ti, kteří bývají s mladou generací rychle hotoví čistě proto, že je mladá. Připomenout můžeme střet Jaroslava Faltýnka s Jakubem Michálkem v Otázkách Václava Moravce. „Zkuste se nad tím zamyslet. Kolik je vám roků? Dvacet osm roků. (…) Tohle ale přece není možný, aby takovýhle chlapec říkal tyto věci jako,“ rozohnil se v televizní debatě Faltýnek.

Marie Benešová si svým výrokem o mladých, kteří „kolikrát ani nerozeznají rozdíl mezi státním zástupcem a soudcem“, naběhla dokonce tak, že se jedním z hlavních motivů protivládní demonstrace z loňského května stalo heslo Nejsme děti! upomínající vypískání komunisty Miroslava Štěpána během revolučních událostí roku 1989.

Mnohem zajímavější je však druhá skupina boomerů, jež nemá problém ani tak s mládím mladé generace jako takovým, ale spíše s obsahem toho, kam její smýšlení o politice a společnosti směřuje. Nebudu se pokoušet pro tuto skupinu vymýšlet název a půjčím si termín novináře Michala Kašpárka: stárnoucí androši.

Jakub Michálek (vlevo) a Jaroslav Faltýnek

Foto: Michal Kamaryt, ČTK

Těm se podle Kašpárka „stýská po světě jejich mládí, úplně přesně po poněkud zidealizovaném Západu padesátých až osmdesátých let“, což se projevuje zlehčováním environmentálních problémů či hlasitou obhajobou svobody projevu, a to i pokud jde například o projevy sexismu.

Jako zástupce této kategorie vidí Kašpárek Alexandra Vondru, Václava Klause ml. či Ladislava Jakla, kteří svou argumentaci shodně staví na „zdravém“, případně „selském rozumu“.

Zaměříme-li se na generační vnímání stárnoucích androšů, je pro ně mládí spojeno s nevázanou rebelií proti byrokracii, upjatosti či „svazáctví“. Nad korekcí některých aspektů sexuálního chování, s níž přišla kampaň #MeToo, či třeba nad voláním po přísnější regulaci automobilové dopravy se jim nevěřícně zdvihá obočí, jelikož v tom vidí nepřiměřené omezování.

To, proti čemu jsme za našeho mládí rebelovali, se mladí zase snaží zavádět, zněla by typizovaná věta stárnoucího androše s doplněním, že mladí už se dnes neumějí odvázat či nezažili socialismus, tak nevědí, co dělají.

Jako příklad tohoto diskurzu uveďme proslov sociologa Petra Hampla, jednoho z intelektuálních představitelů české alternativní pravice, během křtu humoristické knihy Josefa Provazníka Odhalujeme Putinovy lži. Hampl tu vedl paralelu s Fitzgeraldovou knihou Podivuhodný případ Benjamina Buttona, jež popisuje příběh člověka, který se narodí jako stařík a postupem času mládne, prostě prožívá svůj život časově převráceně. Zatímco dříve bylo „normální“, že ve dvaceti byl člověk rebel, neposlouchal rodiče a společnost, a až později se z něj stal konzervativec, který byl vstřícnější k cenzuře, dnes je tomu prý naopak.

„Když je někomu dvacet pětadvacet let, tak neexistuje, že by byl nějaký rebel nebo něco takového. Poctivě poslouchá, myslí si to, co si má myslet, a hlídá svoje kolegy, aby si náhodou nemysleli něco špatného, samozřejmě vzorně udává. Ale potom se to mění a vidíme, že lidé, kterým je čtyřicet padesát a více, oni jsou najednou rebelové, ono se to úplně otáčí,“ říká Hampl sice poměrně žoviálním tónem, nicméně v kontextu svého myšlení bez přílišné nadsázky.

Díky reportáži Raptor TV ze křtu můžeme vidět, jak ono rebelství Hamplových přísedících kolegů, kupříkladu Ladislava Jakla či Evy Hrindové ze spolku Naštvané matky, dokresluje vyvěšená konfederační vlajka.

Vážnost jako subverze

Vedle toho, že pokulhává sama paralela s Buttonem, neboť Hampl nepopisuje obrácený vývoj na myšlení jedné generace, ale srovnává dvě generace v současné době, nebere se tu v potaz ani odlišná logika rebelie dnes a v době, kdy byli stárnoucí androši mladými.

Čelíte-li upjatému normalizačnímu režimu, který v možné nevázanosti životního stylu obyvatelstva vidí politickou hrozbu, má klasicky androšský způsob rebelie smysl. Dnes je však situace jiná, neboť nevázanost je jedním z hlavních znaků konzumní globalizované společnosti, a právě rebelie klasického střihu je něčím, co dokáže současný systém vstřebat a z čeho umí velmi dobře učinit zpeněžitelný statek.

„Konzumní kapitalismus dennodenně sám sobě organizuje karnevalové reje, při nichž ironicky shazuje i své nejposvátnější hodnoty, aniž by jakkoli přicházel o svou autoritu,“ píše Radovan Baroš v jedné ze svých překladatelských poznámek v knize Borise Budena Konec postkomunismu.

Vážnost mladé generace je zatím spíše záležitostí zveličenou těmi, kdo záměrně hledají prostory, kde by se mohli cítit v menšině, a udržovat tak svou stárnoucí rebelskou image. Důležité však je, že tato vážnost je potenciálně subverzivnější než ironický výsměch, což ukazuje na limity nejen klasické rebelské nevázanosti, ale také efektivity používání memů ve společenském střetávání, a to včetně generačního OK Boomer.

Sociolog Petr Hampl na jedné z protiimigračních demonstrací v roce 2015

Foto: Luboš Pavlíček, ČTK

Nepromyšlená satira, jejímž příkladem budiž dětský sborový popěvek Moje babička je staré ekologické prase, který natočila a za který se následně omluvila německá televize WDR, může mít na generační dialog přímo kontraproduktivní dopad.

Důraz na vážnost a zpochybnění ironie však neznamená zaslepenost. Ztotožňování vážnosti a fanatismu je často jen nástrojem diskreditace aktivismu mladé generace. Pokud vážnost a zaslepenost někdy šly ruku v ruce, bylo to dáno spíše specifickými historickými podmínkami, nikoli pevně daným spojenectvím.

Situaci generace zažalované v šedesátých letech shrnul v pořadu Porota Jiří Pelikán, který do komunistické strany vstoupil ve čtyřicátém roce, „v době okupace, kdy jaksi šlo o to bojovat“.

„My jsme byli zvyklí, že je třeba věřit, protože člověk musel věřit, ať už tedy v podzemí, nebo ve vězení,“ říká Pelikán, přičemž však uznává, že se víra silnější než rozumové uvažování v jeho generaci udržela i dlouho po pětačtyřicátém roce.

Dnešní mladá generace však nežije v situaci, v níž by bylo třeba potlačovat pochybnosti, ať už ty o opravdovosti humanismu sovětského režimu, ale třeba i ty o nemožnosti systémové alternativy k neoliberalismu. Může tak rozvinout potenciál pochybující vážnosti a být připravena učinit nejen generační konflikt skutečně produktivním.

Jan Géryk (1991) působí na katedře politologie a sociologie PF UK a je znám také jako stand-up komik. 

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků