Hlavní obsah
Z výstavy Alberta Giacomettiho v pražském Veletržním paláci, kterou můžete navštívit do 1. prosince. Foto: Národní galerie Praha

Zeptáte-li se blízkých, jaká byla vaše první slova, pravděpodobně zmíní „mámu“, „tátu“ nebo „bábu“. Otázkou ovšem zůstává, zdali je paměť krapet nešálí a nevypráví spíše o takových slovech, která byla nejvýznamnější pro ně jako osoby oddané a pečující. Kdo by netoužil figurovat v roli hlavního hrdiny u tak významného životního předělu, jako je začátek mluvení. Podle psychologů totiž v této hitparádě bezkonkurenčně vítězí slovo jiné: krátké, suché „ne“.

Z výstavy Alberta Giacomettiho v pražském Veletržním paláci, kterou můžete navštívit do 1. prosince. Foto: Národní galerie Praha
Esej Hany Jungové: Letokruhy mysli

Musí to být mohutná chvíle: slovo se z pouhého shluku zvuků stává jednoznačnou formulací vlastního postoje a vůle, nástrojem k jejímu prosazení. Zjišťujeme, že jeho použitím můžeme ovlivnit běh událostí a naše žízeň po slovech začíná rychle růst.

Slovy si svět duševně ohmatáváme, jako bychom se ho zmocňovali. Je však možné, že si nás zároveň nepozorovaně omotává kolem prstu i jazyk? Že nějak předurčuje náš vztah ke světu a ovlivňuje naše myšlení a rozhodování?

Jak snadné by bylo hledat na tuto otázku odpověď, kdybychom se dokázali rozpomenout na svou zkušenost světa ještě beze slov. Všichni jsme jí prošli, jenže trvala příliš krátce na to, aby nám ji paměť dokázala zpětně odevzdat. Již ve druhém nebo třetím měsíci dítě obvykle začíná broukat a žvatlat, čímž bezděčně napodobuje zvuky slov ostatních, a připravuje tak mluvidla na dobrodružnou cestu do verbální dimenze. Nejzazší dětská vzpomínka pak jen výjimečně dokáže problesknout ke chvílím, kdy jsme poprvé jasně porozuměli obsahu slov – to nám byl přibližně rok. Poté už prvobytný zážitek světa nevratně vplývá do kategorií rodné řeči.

S mateřským jazykem srůstáme podobně jako kmen stromu se svými letokruhy. Každý jazyk je přitom jiný: skládá se z jisté sady přípustných hlásek, stanovuje pravidla pro řazení hlásek do slov a těch zas do vět, vymezuje závaznou slovní zásobu či typy srozumitelných metafor. Jeho vnitřní složky utváří obecnou šablonu pro zachycení skutečnosti, naše mysl je potom s touto šablonou od nejútlejšího dětství v těsném kontaktu.

O letokruzích píše Leonardo da Vinci ve svém Traktátu o malířství: zřejmě jako první poznamenává, že nejsou pouze náhodnými přírůstky dřeva, ale že z nich lze vyčíst, zda vznikly v roce suchém, či deštivém. Víme rovněž, jak z letokruhů určit světové strany.

Také jazyk v sobě nese informace o prostředí, v němž se utvářel, a jistou typickou zkušenost světa svých uživatelů. Na zeměkouli je přitom jazyků na tisíce a v tom, jak rozkládají a zachycují skutečnost, se mohou značně lišit.

Špagety, pohlaví a severní noha

Dejme tomu, že sedíme u stolu před porcí těstovin. Tam, kde my vidíme špagety, Ital nepochybně rozliší spaghetti, linguine, fettuccine, tagliatelle, pici, strangozzi, troccoli a tak dále, přičemž jeden pojem s druhým pro něj nebude zaměnitelným.

Česká kuchyně si na těstovinách nijak zvlášť nezakládá, na talíři se objevují zřídka, často jen jako obyčejná příloha. Rozdíly v jejich tloušťce, délce, textuře či přesném složení necítíme nutnost tolik analyzovat, a těstovinové veškerenstvo tak končí jen v několika málo různých škatulkách: špagety, kolínka, makaróny, maximálně ještě písmenka a nudle. Průměrný Ital, který konzumuje těstoviny minimálně jednou denně a má na ně nepřeberné množství receptů, potřebuje pro těstoviny ve své řeči stovky různých označení, hrají pro něj zásadní úlohu.

Alberto Giacometti: Černá Annette (1962), k vidění na autorově (1901–1966) výstavě v pražském Veletržním paláci do 1. prosince.

Foto: Národní galerie Praha / © Estate Giacometti (Fondation Giacometti + ADAGP) Paris, 2019

Není však za tím třeba hledat nic složitějšího než užitečnost a význam věci pro danou společenskou skupinu. Jazyk má tendenci zachycovat přesněji to, co je obecně považováno za podstatné. Rozmanitost druhů špaget jsme nepochybně schopni hravě vnímat, přestože pro ně nemáme v češtině názvy. Postačí trocha cviku a chuti k jídlu.

Jazyk však rozkládá svět do kategorií i mnohem hlubším způsobem. Anglický autor třeba napíše dlouhý dialog s dítětem, aniž by na jeho konci muselo být jasné, zda jde o chlapce, či děvče. Otázka What did you do today? míří stejně k oběma pohlavím. Bude-li chtít český překladatel svým čtenářům předat stejně přirozeně plynoucí rozhovor, bude muset zvolit mezi Co jsi dnes dělal? a Co jsi dnes dělala?.

Podle lingvisty Romana Jakobsona se jazyky mezi sebou neliší ani tak tím, co vyjádřit mohou, ale tím, co vyjádřit musí, a právě obligatorní jazykové kategorie neustále stáčejí pozornost mluvčích jedním, předem daným směrem.

Když není rod v angličtině podstatný, mohlo by to znamenat, že Britové budou mít jiný vztah třeba k otázce rovnosti pohlaví? Myšlenka je to chytlavá, a kdo zná britskou společnost, možná potvrdí, že míra sexismu, se kterou se běžně setkáváme my, by v ní byla ve vnější komunikaci neúnosná. O souvislosti mezi gramatickou kategorií a konkrétním společenským projevem můžeme spekulovat, nicméně angličtina je mateřštinou pro řadu národů kulturně velmi odlišných. Žádnou zřetelnou přímku zde načrtnout nelze.

Co kdybychom se ale společně s vědci vydali k jazykům, které se od našeho liší markantně? Řeč domorodého severoaustralského kmene Kuuk Thaayorre třeba vyjadřuje prostorové vztahy pomocí světových stran. Poleze-li vám mravenec po končetině, pro lidi z kmene Kuuk Thaayorre to nebude noha pravá nebo levá, ale noha jihozápadní či severní, podle toho, kde v prostoru se zrovna nacházíte. Mluvit takovým jazykem tedy předpokládá být si neustále vědom toho, kde je sever, aniž by se musel kontrolovat kompas.

Způsob zpracování prostorových vztahů v jazyce tu pak má vliv i na celou řadu dalších, abstraktnějších myšlenkových vzorců: když budeme mít za úkol seřadit podle časové posloupnosti obrázky stárnoucího člověka, my budeme typicky postupovat zleva doprava, od obrázku nejmladší tváře k nejstarší. Příslušník kmene Kuuk Thaayorre ale stejný úkol vyřeší úplně jinak: zleva doprava obrázky seřadí, pouze pokud sedí čelem na jih, ale jakmile se otočí směrem na sever, stejné obrázky uspořádá zprava doleva, při orientaci čelem na východ zas obrázky půjdou z prostoru směrem k tělu a čelem na východ od těla vpřed.

V jazykových bublinách?

Ve snaze nějak objasnit komplikovaný vztah jazyka, myšlení a skutečnosti vědci vycházejí ze srovnávání různých řečí velmi často. V terénních výzkumech se to přírodními národy jen hemží: přenáší nás třeba do světa kmene Hopi, původních obyvatel jihozápadu Spojených států, jejichž jazyk zcela postrádá gramatické struktury či slova odkazující na to, čemu my říkáme čas. Jak asi chápou lidé z kmene Hopi běh života? Rozumí pojmům minulosti, přítomnosti a budoucnosti, které jsou v naší představě světa všudypřítomné?

Edward Sapir, americký lingvista, který si podobné otázky kladl v počátcích 20. století, dospěl k závěru, že ne. Považoval za nesporné, že lidé jsou jazyku vydáni doslova napospas. Tvrdil, že nežijeme v objektivním světě, který by byl jazykem pouze popisován, vnímáme ho prostřednictvím řeči, která se stala vyjadřovacím prostředkem našich společností.

„Náš skutečný svět je do značné míry nevědomě vybudován na jazykových zvyklostech určité skupiny. Žádné dva jazyky nejsou natolik podobné, abychom mohli soudit, že představují tutéž společenskou skutečnost. Světy, v nichž různé společnosti žijí, jsou rozdílné světy, ne tentýž svět jen s jinými nálepkami,“ domníval se Sapir i jeho žák Benjamin Lee Whorf.

Zdravý rozum se takové hypotéze může úpěnlivě vzpouzet. Jako kdyby štětec, který třímá v rukou malíř stojící před plátnem, nevymezoval pouze technické možnosti, jak konkrétní obraz ztvárnit, ale i samu malířovu schopnost takový obraz rozeznat v intimitě vlastní představivosti.

Alberto Giacometti: Kráčející muž (1960), k vidění na autorově (1901–1966) výstavě v pražském Veletržním paláci do 1. prosince.

Foto: Národní galerie Praha / © Estate Giacometti (Fondation Giacometti + ADAGP) Paris, 2019

Sapir ani jeho žáci pro svou myšlenku nepřinesli žádné důkazy a mnozí vědci ji také zamítli jako přehnanou. Člověk je přeci schopen se cizí řeči naučit, překládat z jedné do druhé, a naše světy tedy prostupné být musí. Nicméně ona hypotéza se v posledních letech znovu vrací, alespoň ve formě inspirace pro nová bádání.

Zdali a jak konkrétní jazyky ovlivňují myšlení a jak se tento vztah mění v závislosti na různých specifických rysech lexika či gramatiky, se dnes snaží objasnit kognitivní lingvisté. Zabývali se například již zmíněnou kategorií gramatického rodu a dospěli k názoru, že zcela bezvýznamná není.

Jazyky přiřazují slova k rodu libovolně, bez zjevného kritéria. Ve všech sice budou strýc, otec či bratr rodu mužského a matka, sestra či teta rodu ženského, analogicky pak další jména osob, které mají biologické pohlaví. Ale co slova jako most, slunce, stůl nebo pondělí? Jejich příslušnost k rodu se v jazycích liší. Klíč je mužského rodu v češtině a němčině, ženského ve španělštině.

Účastníci jednoho mezinárodního experimentu byli požádáni, aby slovo klíč nějak popsali, a výsledky byly překvapivé. Němečtí mluvčí totiž používali častěji adjektiva jako těžký, tvrdý a pevný, zatímco španělští ho charakterizovali jako věc hezkou, malou či zlatavou. Vlastnosti, které by ve stereotypním uvažování se světem mužským a ženským korespondovat možná mohly.

Behaviorální ekonomové zase zkoumali, zda má existence kategorie budoucího času v řeči nějaký vliv na to, jaká rozhodnutí lidé přijímají ve finanční oblasti. A potvrdilo se, že mluvčí jazyků bez budoucího času (například čínštiny) mnohem více spoří. Je prý snažší vnímat události v hlubších souvislostech, když nás jazyk nenutí neustále členit jejich běh na minulost, přítomnost a budoucnost. Výsledky takových pokusů ale bývají podloženy spíše statisticky, o stavu věcí snad cosi napovídají, nedokážou ho však vysvětlit kauzálně.

Kolik řečí znáš…

Relativně snazší než zkoumat vztah ke světu a různé interpretace skutečnosti je zjistit, zda jazyk ovlivňuje naše vnímání. Ukazuje se třeba, že usměrňuje sluchové schopnosti. Když jsme se narodili, byli jsme schopni rozlišovat všechny kontrasty zvuků, které mohou být v řečech světa významotvorné. Těsný kontakt s mateřštinou ale způsobuje, že postupně slyšíme s původní citlivostí jen to, co je podstatné v naší řeči, a ostatní nám začíná splývat.

Jak zjistila lingvistka Mucumi Imaiová, anglické děti slyší rozdíl mezi hláskami r a l, protože rice (rýže) a lice (vši) jsou dvě různá slova, která lze odlišit pouze jimi; japonské děti ho ale slyšet přestávají, protože v jejich řeči není podstatný. K této proměně ve vnímání slyšených zvuků dochází opět už v prvním roce života. Ve stejné chvíli, kdy jsme začali chápat obecné charakteristiky jazyka a zjistili, že právě díky tomu se dorozumíme s druhými, vnášejí slova svou podmíněnost do mechanismů mysli.

Lákavě může znít nápad, že pokud každý jazyk zaostřuje na jisté aspekty reálného světa, studiem cizích řečí bychom na něj mohli získat úplnější náhled. Platí tedy opravdu, že kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem?

Za bilingvního považujeme člověka, který se svobodně pohybuje mezi dvěma jazyky a nezažívá v nich žádná komunikační omezení. Představujeme si možná, že mezi způsobem myšlení přehazuje výhybku podle toho, jaký jazyk zrovna používá. Ovšem výpovědi bilingvních lidí i vědecké studie svědčí o něčem jiném: slovní zásoba tu není stejná jako u monolingvních mluvčích žádné ze dvou řečí, systém zpracování informací se zřejmě také neshoduje, a navíc až na spíše teoretické výjimky je jeden ze dvou jazyků vždy dominantní.

Alberto Giacometti: Nos (1947), k vidění na autorově (1901–1966) výstavě v pražském Veletržním paláci do 1. prosince.

Foto: Národní galerie Praha / © Estate Giacometti (Fondation Giacometti + ADAGP) Paris, 2019

Studium cizích řečí nám tedy přinese, kromě mnoha nesporných praktických výhod, maximálně vědomí toho, že jazyk ve vztahu ke skutečnosti nějakou roli hrát může. Našich „slepých úhlů“ nás však radikálně nezbaví, ani nám neposkytne úplnější pohled na svět, pouze pohled strukturovanější.

Asi se nedobereme ani odpovědi na otázku, zda jsou orientační schopnosti příslušníků kmene Kuuk Thaayorre skutečně dány mřížkou jejich řeči, nebo jsou jimi vybaveni nezávisle na ní. Možná že potřeba mít v každodenním životě jistotu, kde je sever a kde jih, vyplývá z loveckého stylu života nebo nutnosti přežít ve volné přírodě. Jenže letokruh jazyka se do mysli dítěte vpisuje mnohem dříve, než ho rodiče prvně vezmou na lov.

Slova cosi z vidění světa petrifikují, v některých svých rysech jazyk odráží prostředí, v němž se utváří, zároveň však má i své vnitřní mechanismy a žije si vlastním životem. Stejně tak naše myšlenky si v drahách jazyka razí cestu, mohou se v nich i rodit, zároveň ale zažíváme chvíle, pro které slova marně hledáme. A tak vztah mezi jazykem, myšlením a skutečností zůstává těžko uchopitelným a k jeho střízlivému zkoumání – v příčinách a důsledcích, bez zkratů a zkratek – zřejmě teprve hledáme pevnější základ.

Hana Jungová (1976) působí jako tlumočnice v institucích Evropské unie v Bruselu.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků