Článek
Ani Derrida, Adorno či Benjamin nikdy myšlení obrazem úplně neobjasnili. Vždy zůstávali v modu přibližování, vyžadujícím po čtenáři poměrně velkou představivost.
Kdyby tehdy měl Petříček po ruce novou knihu Jiřího Davida Vizuály/No exit (Nakladatelství Petr Štengl 2021), bylo by hned na začátku všem jasno. Soubor Davidových „vizuálů“ k esejům pro Salon Práva se trefuje do definičního pole, vymezovaného pracně myslitelovým snažením. Nejde o ilustrace ani o doplňky textů, spíše o pokusy vytvořit další dimenzi myšlení. Možná přesněji: vytvořit vrstvu, jež není oddělená, ale pevně přimknutá k toku myšlenek, jež se mohou či mají vyslovit.
Svědek ztráceného času. Petr Fischer nad knihou Miroslava Petříčka
Davidovy obrazy-texty, lze-li takové označení použít, by při vnímání spolu s vybranými citáty ze zobrazovaných esejů mohly leckomu připadat jako limitované zkratky, které více zakrývají, než odkrývají. Je proto lepší chápat je jako blesky, které na chvíli rozsvítí v krajině obrazovosti textu a vytvoří náhlý řez prostorem a časem. Okamžitost Davidových vizuálů připomíná přesné otisky fotografie, od níž se ale liší tím, že realita, kterou blesk vykrajuje, vystupuje z více časoprostorů najednou. Jisté „tady a teď“ je vždy i stopou různorodých vrstev dějinného palimpsestu a v něm také najednou nasvícené začíná mluvit jinak.
Jiří David: Czech soft power (2011), z autorova knižního souboru vizuálních doprovodů salonních esejů z let 2009–2020 Vizuály/No Exit.
To, co se filosof, osudově zapuštěný do jazyka, snaží složitě vysvětlovat pomocí Benjaminova pojmu konfigurace, který nezapře mysticko-alchymické vlivy, dokáže umělec „šmahem“ předvést a ukázat. Myšlení obrazem je u Jiřího Davida nietzscheovsko-hérakleitovským blýskáním mediálního konfrontéra, co v obrazu rozevírá smysl spočívající v mnohovrstevnatém hledání tohoto smyslu.
Před zrcadlem, za zrcadlem. Jiří Přibáň o touze Jiřího Davida spojit nespojitelné a zkoumat možnosti nemožného
V rozevírání a konfrontování smyslu je také nejsilnější politické gesto celoživotní práce Jiřího Davida, který slova politika a umění nikdy neumí úplně rozpojit. Je-li současná krize příliš pozdní moderny především krizí komunikace, patří Davidovy blesky myšlení k těm nejlepším způsobům, jak rozetnout bariéry umělých názorových bublin a mluvit s jiným a s jinými.
„No exit“ možná platí směrem ven, ale určitě ne dovnitř…
