Hlavní obsah
Roman Figura Foto: Lucie Levá

Bojí se sloni smrti? Rozhovor s biologem Romanem Figurou

„Šimpanzům těžko můžete přiřknout plná ‚lidská práva‘, museli by pak také nést zodpovědnost za své chování. Lidoopí práva bychom jim však přiznat měli,“ říká Roman Figura (1988) z katedry filosofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.

Roman Figura Foto: Lucie Levá
Bojí se sloni smrti? Rozhovor s biologem Romanem Figurou

Mají, nebo můžou mít zvířata vlastní spiritualitu?

Spiritualita je těžko uchopitelný pojem. Jako biologa mě spíše zajímá chování všemožných mimolidských živočichů, které by mohlo být analogické lidskému chování spjatému s náboženstvím. Možná, že některé typy takového chování získaly náboženský význam v rámci evoluce člověka. Můj soukromý názor je ovšem takový, že některé druhy živočichů jsou schopny náboženského prožívání různých situací.

Zoologové si nicméně s tímto tématem nevědí rady, a jak jsem se dozvěděl od religionistky Ruth Weinigerové, společenské vědy na tom nejsou o moc lépe.

Ve svém loňském článku v časopise Dingir Náboženský život zvířat zmiňujete myšlenku Zdeňka Neubauera o sebe-transcendenci jako výsostném znaku života…

Neubauer píše, že život sám sebe přemáhá. Často zkouší a rozvíjí své síly až do krajnosti, v evoluci i na úrovni jednotlivců. Vidím v tom podobnost s tím, jaké síly dokáže rozpoutat sdílená náboženská víra. Výsledkem jsou pak velkolepé činy: stavba chrámů, budování institucí nebo i křížové výpravy. Něco takového si je bez náboženského zápalu těžké představit. Osobně se domnívám, že například tažní ptáci jsou při migraci ve stavu vytržení, podobném náboženskému zápalu lidských poutníků. Jde to ale samozřejmě těžko ověřit.

Píšete také o ptácích toužících po kráse.

Už Darwin si povšiml, že mnozí živočichové si pohlavního partnera nevybírají podle nějakých užitečných kritérií, ale podle toho, jak pestře je partner zbarvený, jak tančí nebo zpívá. Podobně jako u lidí: muž partnerku potěší spíše kyticí neužitečných, ale krásných květin, než střeleným kancem. Darwin nazval tento fenomén pohlavním výběrem, který je umožněn estetickým citem. Prožívání krásy tedy možná není výsostným znakem člověka, ale mají jej i další živočichové, minimálně obratlovci. Když už mluvíme o spiritualitě – estetické a náboženské zážitky jsou podle mě často těsně spjaty.

Ve své dizertaci se zabýváte zbarvením ptáků – má to téma nějaký vztah k obřadnosti či spiritualitě zvířat?

Vzdáleně ano. Zaobírám se mimo jiné fenoménem podobnosti druhů, které si nejsou blízce příbuzné. Při výzkumu živočichů se můžeme často přesvědčit o opakovaném výskytu podobných znaků – zbarvení, vzhled, způsob života – napříč zeměpisným rozšířením i evoluční příbuzností druhů. Jako kdyby některé struktury mizely a pak se znovu vynořovaly. Možná, že některé typy chování spojené s náboženstvím patří také k těmto trochu záhadně distribuovaným znakům. Tak by se daly vysvětlit zarážejí podobnosti například mezi tibetským buddhismem a římskokatolickým křesťanstvím.

Ťuhýk obecný

Foto: Wikimedia Commons/Peter Rohrbeck

Tímto fenoménem se zabýval již před sto lety Lev Semjonovič Berg, dnes mimo Rusko prakticky neznámý autor.

Ve zmíněném článku se věnujete také ťuhýkům napichujícím „obřadně“ svou potravu po krajině. Proč by podle vás mohlo jít o obřad?

Chtěl jsem prověřit nápad Stanislava Komárka, zda se u ťuhýků nemůže jednat o cosi jako krvavé obětiny. Současné výzkumy potvrzují, že ťuhýci napíchnutou kořist opravdu často nezkonzumují. Proč to tedy dělají? Jedná se zřejmě o označení teritoria či demonstraci vlastní síly. Zároveň je ale možné, že se ťuhýkům takové aranžování mrtvolek líbí – asi jako když si lovec vyzdobí domov trofejemi.

Dále píšete třeba o pohřebních obřadech strak. Jak se vlastně věda vyrovnává s poněkud překvapivým faktem, že přinejmenším krkavcovití ptáci jsou na „lidské“ škále inteligence mnohem výš, než by se dalo vzhledem k velikosti jejich „ptačích mozečků“ předpokládat?

Inteligence ptáků byla dlouhá desetiletí silně podceňována. Dnes se však ukazuje, že jejich mozek má redukovanou velikost kvůli potřebě letu, nicméně to ještě neredukuje jeho schopnosti. Ptáci nestojí vůči savcům na nižším stupni vývoje, jsou spíše paralelní linií. Dokážou úžasné věci, jen na ně jdou trochu jinak. Mohou mít výbornou paměť, některé druhy žijí složitým sociálním životem, další jsou velmi vynalézavé. Konkrétně u strak bylo pozorováno zvláštní chování vůči uhynulým jedincům. Ptáci se u mrtvého druha shromažďují, jakoby drží stráž, někdy jej přikrývají přinesenými rostlinami.

Uvádíte také, že byla vědecky prokázána existence sloních hřbitovů, nebo vlastně spíš sloních hrobů a sloního truchlení. Jak to tedy mají sloni se smrtí?

Sloni se dost zajímají o mrtvé jedince, také je někdy přikrývají vegetací. Vypadá to, že u nich postávají, pravděpodobně na ně vzpomínají. Skeptik ovšem může namítnout, že se slon prostě zajímá o jakéhokoliv mrtvého jedince bez ohledu na to, zda jej osobně znal. Zájem o ostatky mrtvých jedinců byl pozorován i u žiraf. Fascinace smrtí je samozřejmě jedním z typických projevů náboženského chování u člověka. Můžeme se jen dohadovat, zda sloni se svým velmi rozvinutým duševním životem mohou mít i představy o smrti. Bojí se jí?

Dále rozebíráte šimpanze a jejich obřady – tance u vodopádů, dešťové či ohňové tance.

Ano, někteří šimpanzi velmi vzrušeně reagují na silný déšť. Hlasitě se ozývají, olamují vegetaci, běhají v kruzích. Podobně někteří fascinovaně pozorují vodopád a potom krouží kolem něj. Sama Jane Goodallová to považuje za svého druhu spirituální chování. U člověka bychom řekli, že kontempluje nad mocným vodním živlem a vzdává mu úctu. Ale šimpanz? Snad by své pocity mohl v budoucnu vyjádřit někdo ze šimpanzů pomocí znakové řeči.

Zároveň se opravdu zdá, že některé tlupy šimpanzů rády pozorují oheň a zvláštně před ním „tančí“. Zvířata obvykle před ohněm prchají, toto rituální chování je tudíž dost překvapivé. Pro zajímavost mohu říci, že jsem se nedávno od kolegy Jana Musila dozvěděl, že jeho kůň také miluje zírání do plamenů. Fascinace ohněm je zřejmě širší fenomén. A oheň a voda hrají samozřejmě obrovskou roli v mnoha lidských náboženských obřadech.

Roman Figura

Foto: Lucie Levá

Šimpanzí dešťové i ohňové tance jsou navíc kulturním dědictvím určitých tlup. Zdaleka ne všechny něco takového vykonávají. Možná mají vlastní obřady, ale ty se zatím nepodařilo rozklíčovat.

A co obřady s kamením a vykotlanými stromy? Tento rituál – píšete – provádějí i lidé ze západoafrického etnika Dagara…

„Uctívání“ stromů se v současnosti velmi pečlivě zkoumá. V některých tlupách si šimpanzi vyberou výrazný strom a pak do něj za velkého vzrušení metají kameny. Chování nemá žádný zřejmý utilitární účel, ale podobnost s lidskými typy obřadů je tu velmi nápadná. Může docházet k lidsko-šimpanzí kulturní výměně? A jestli ano, kterým směrem? To je dráždivá otázka, ale obávám se, že odpověď neznáme.

Etolog Frans de Waal se domýšlí, že u šimpanzů existuje vztah mezi masožravostí a morálkou – tedy že ritualizované rozdělování masa vede k zakotvení morálního chování ve skupině. V článku ostatně píšete, že „zástupná krvavá hostina“ se objevuje i v křesťanské liturgii.

Zdá se, že lovy a ritualizované hostiny jsou u šimpanzů důležitým nástrojem společné kanalizace agrese. Ostatně v mnoha lidských kulturách se maso pojídalo po rituálních porážkách. Stejně tak dnešní myslivost či lidová zabijačka jsou opředeny mnoha rituály. Zajímavou knihou na toto téma je Homo Necans od Waltera Burkerta. Společné zabití kořisti či obětního zvířete, následné očistné obřady a velká hostina, při níž se radost mísí s doznívajícím pocitem viny, mají nepochybně obrovský význam při stmelování lidských komunit. U šimpanzů zřejmě funguje podobný agresivně-stmelovací mechanismus.

Vyvrcholení křesťanské liturgie má s loveckými prarituály překvapivě mnoho společného. Ritualizovaná, zástupně krvavá hostina, sdílený pocit viny a očištění. Mluvím však nyní v analogiích, eucharistický obřad má pochopitelně i další rozměry.

Existuje nějaký vědecký důvod, aby byli člověk a šimpanz, i vzhledem ke genetické příbuznosti, v odlišných taxonomických kategoriích?

Myslím, že taxonomie je do určité míry věcí konsenzu, kolegové taxonomové prominou. Podobnosti i rozdíly člověka a šimpanze bychom mohli vyjmenovávat skoro do nekonečna. Kdyby byli šimpanzi „vědecky“ uvedeni mezi lidi, možná by to pomohlo proti pyšnému přesvědčení o lidské výlučnosti, ale jiné následky by to nejspíš nemělo. Šimpanzům těžko můžete přiřknout plná „lidská práva“, museli by pak také nést zodpovědnost za své chování. Lidoopí práva bychom jim však přiznat měli.

Je tedy nějaký vědecký rozdíl mezi člověkem a zvířetem, když podle Darwina neexistuje žádná lidská schopnost, kterou bychom aspoň v zárodku neobjevili u zvířat?

To je obtížné říci, každá kultura tohle vykládá po svém. Rozdíly bývají definovány a pak zase zpochybňovány. Darwin říká, že typicky lidskou vlastností je schopnost nezištné lásky ke všemu živému. To se mi moc líbí, i když je to věc osobního vkusu.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků