Hlavní obsah
Ze seriálu BoJack Horseman (2014–2020) Foto: Profimedia.cz

Bez šťastných konců. Karel Veselý o seriálu BoJack Horseman

„Mnohokrát jsem narazil na něco, co jsem si myslel, že je úplné dno. Jenom abych objevil další dno ještě pod ním,“ říká v jedné z epizod šesté, definitivně poslední řady animovaného seriálu BoJack Horseman jeho titulní hrdina – antropomorfní kůň a bývalá hvězda osmdesátkového sitcomu.

Ze seriálu BoJack Horseman (2014–2020) Foto: Profimedia.cz
Bez šťastných konců. Karel Veselý o seriálu BoJack Horseman

BoJack roky žije ze své staré slávy (a repríz), střídá alkoholové eskapády, deprese a závislosti na prášcích s občasnými momenty střízlivosti a prozření. V šesté sérii už se chvíli zdálo, že je z tunelu venku: abstinuje, urovnal vztahy s přáteli, možná by se mohl vrátit do showbyznysu… Ale pak začnou na povrch probublávat hříchy jeho minulosti a zase ho stahovat pod hladinu k dalšímu dnu. Zapomeňte na šťastné konce, temný animák BoJack Horseman, jehož příběh se na konci ledna uzavřel, své diváky nijak nešetří.

Možná to z úvodního popisu nevypadá, ale BoJack Horseman začal na streamovací platformě Netflix v roce 2014 jako nevázaná kreslená satira na život celebrit v současném Hollywoodu. Svět je v ní podobný tomu našemu, jen víc připomíná bajku – žijí v něm bok po boku lidé a zvířata, která se chovají jako lidi, ale zároveň si zachovávají zvířecí charakteristiky. BoJackovou manažerkou a expřítelkyní je workoholická kočka Princezna Carolyn, kamarádem i rivalem populární bavič a entuziastický retrívr Pan Piškot. Střet zvířecích instinktů a lidské racionality tady byl zdrojem povedených vtipů, přičemž se vizuální gagy mohly spolehnout na skvělou a trochu surreálnou kresbu Lisy Hanawaltové.

Raphael Bob-Waksberg

Foto: Profimedia.cz

Jenže tvůrce seriálu Raphael Bob-Waksberg netoužil po satiře a zhruba od poloviny úvodní série nabral BoJack Horseman směr k temnému existenciálnímu dramatu.

„Vůbec nechápu, jak lidé… žijí. Přijde mi úžasné, že se každé ráno probudí a řeknou si: Jo, další den, pojďme do toho. Jak to vůbec dělají? Já nevím, jak na to,“ stěžuje si BoJack ve vzácném momentu střízlivosti a uvádí nás do svého světa, v němž je díky penězům možné úplně všechno, ale zároveň chybí důvod cokoli dělat.

BoJack Horseman si rychle vysloužil pověst nejdepresivnějšího seriálu současné quality TV. Média psala o dramatu, které nastavuje zrcadlo marnosti lidského údělu a nemožnosti dosáhnout štěstí, zatímco fanoušci se předháněli v debatách, jestli je titulní hrdina nihilista, který si své utrpení zaslouží, nebo jsou jeho deprese ospravedlnitelné traumaty z dětství.

Sám BoJack postupně zjišťuje, že vymlouvat se věčně na despotickou a emočně chladnou matku nikam nevede, a s blížícím se koncem (a šedivějícími vlasy) se naučí přijímat zodpovědnost za svá pochybení. A že jich bylo! Hlavně v prvních sériích je BoJack vylíčen jako nesnesitelný narcis, kterému jeho bohatství a sláva (byť notně vadnoucí) umožňují chovat se k druhým jako k věcem, jež může jednoduše použít a odhodit. Co ho v očích diváků zachraňuje, je jeho břitký humor a schopnost sžíravé sebereflexe, která ale málokdy vede k nějaké korekci sebedestruktivního životního stylu.

BoJacka můžeme snadno zařadit k trendu nesympatických sobeckých seriálových hrdinů, ze kterých ale divák prostě nemůže odtrhnout oči. Stejně jako drogový boss Walter White z Perníkového táty (Breaking Bad) nebo reklamkový génius Don Draper z Šílenců z Manhattanu (Mad Men) má i BoJack deformované ponětí o dobru a zlu, avšak není vyloženým záporákem. Občas se zachová velmi lidsky. Právě odmítnutí černobílého vidění dodává postavám BoJack Horsemana realističnost. Lidé nejsou dobří ani zlí, jsou obyčejně něco mezi a nás baví sledovat, jak postavy reagují v konkrétních situacích.

Těžko se budeme ztotožňovat s bohatou celebritou, s BoJackem nás spojuje spíše to, že každý děláme v životě chyby, avšak přes všechen předstíraný cynismus se stejně nakonec všichni snažíme být lepšími lidmi.

Temnota a odlehčená animace

BoJackova cesta od nihilismu k sebereflexi a touze po odpuštění je věrohodná, ale pokaždé když mu divák začne opravdu fandit, je zas a znovu odměněn nějakým jeho dalším selháním: z odvykačky uteče, smíření s bývalou milenkou skončí dalším milostným přešlapem s její dcerou a tak dále.

Ani pokání abstinujícího BoJacka v šesté sérii ke štěstí nevede. Když se na něj vyvalí přečiny minulosti, zase se vrátí do bodu nula a skončí ve vězení. „Rutina mi dělá dobře,“ komentuje hořce svůj pobyt za mřížemi a seriál zde zachází ve svém nihilismu nejdál, jak to jde: Může být snad člověk skutečně šťastný, jen když je zcela zbavený svobody? Není právě příliš mnoho možností, které nabízí moderní život, důvodem našeho permanentního neštěstí?

Postavy ze seriálu BoJack Horseman: zleva Diane, Todd a Princezna Carolyn

Foto: Profimedia.cz

S životem svádí tuhý boj všechny hlavní postavy seriálu – mladá idealistická žurnalistka Diane (původně autorka BoJackovy biografie a později manželka Pana Piškota) i flákač Todd, který začne jednoho dne přespávat na BoJackově gauči. Každý z nich je odsouzen projít si kaskádou špatných rozhodnutí, životních omylů nebo vyléčených iluzí.

Koloběh peripetií má sitcomovou stavbu, často jsou to klasické humorné zápletky, které jsme viděli v podobných seriálech stokrát, ale málokdy divák zažije úlevnou katarzi, kdy by měl pocit, že se postava poučila a teď už bude líp. Místo toho se hrdinové propadají ještě hlouběji do pochybností o tom, co je vlastně správné.

Kariérní úspěch, bohatství, manželství, rodičovství… pomyslete na jakýkoliv životní cíl, u něhož lidé věří, že má smysl se k němu upínat, a seriál BoJack Horseman vás přesvědčí, že je to jen iluze. Možná žádná správná odpověď na to, jak žít svůj život, neexistuje a všichni jsme odsouzeni tápat v temnotách.

Kdyby byl BoJack Horseman běžný hraný seriál, byla by jeho temnota nesnesitelná. Naštěstí ji vyvažuje ona odlehčená animace, která se někdy zvrhne ve vyloženou grotesku. Při míchání prvků komedie a tragiky se Bob-Waksberg údajně inspiroval u Futuramy, kde bláznivé sci-fi zápletky maskují, že je to ve skutečnosti příběh o osamělosti mladíka, jenž se musí naučit žít ve světě tisíc let vzdáleném od toho, který znal.

BoJack Horseman zároveň už stihl odstartovat trend animáků určených pro dospělé, které dávkují vážná témata s komikou, přičemž to první vždy převažuje. Netflix sám má v portfoliu hned dva další – R jako Rodina (F Is for Family) z amerického předměstí sedmdesátých let a Big Mouth o dospívání s jeho nejistotami a beďary.

„Život je mrcha a pak umřeš, že jo?“

Revoluce quality TV v poslední dekádě a něco rozrušila tradiční formát televizního seriálu coby oddychové, neproblematické a za každou cenu pozitivní zábavy. Využívá návykového potenciálu formátu, ale diváka konfrontuje s tématy a postupy, s nimiž se dosud na televizní obrazovce nesetkával.

BoJack Horseman v každé sérii přinesl jednu epizodu, na kterou se bude vzpomínat jako na úžasný formální experiment – v předposledním díle celého seriálu se například BoJack ocitne v očistci (nebo možná předpeklí), kde se potkává se všemi svými zemřelými blízkými, před nimiž musí v jakémsi bizarním pokleslém varieté obhájit svou existenci. Snová epizoda tu navíc rozhodně neplní roli manýristické vložky, slouží jako předehra k finále.

Karel Veselý (1976) je kulturní publicista a spisovatel.

Foto: Zuzana Lazarová

BoJack Horseman je komentářem k éře rozpadání jistot televizní zábavy. V příběhu hlavního hrdiny je zcela klíčový fakt, že se celebritou stal díky účinkování v populárním sitcomu. Ve fiktivním seriálu Koniny (Horsin’ Around) hrál BoJack jedenáct let postavu dobrosrdečného opatrovníka trojice sirotků a získal si srdce diváků svým laskavým humorem. Dnešní BoJack je samozřejmě někdo úplně jiný než jeho stará postava před třiceti lety, pořád je s ní ale znovu a znovu konfrontován.

Pro něj samotného je nejvíc problematický rozdíl právě mezi sitcomem a reálným světem. Zatímco v tom seriálovém se všechno na ploše jednoho dílu nakonec uspokojivě vyřeší a postavy další týden vstupují znovu do děje „očištěné“, v jeho vlastním životě mají činy následky a nikdy nepřijde úlevná katarze šťastného konce. BoJack dál žije, jako by spoléhal na scenáristy, že ho z jeho problémů vysekají. To se ale samozřejmě nikdy nestane. A přátelé, do nichž vkládá stejné naděje, od něj také postupně dávají ruce pryč.

Do seriálu vstupuje BoJack jako rozmařilý bohatý alkoholik s depresemi a končí jako chudý abstinent, který sice napravil nějaké své staré chyby, ale nepochybně při tom nadělal spoustu dalších. A navíc zůstává sám. V poslední epizodě sedí s Diane na střeše domu pod noční hvězdnou oblohou a je to nejspíš naposledy, co se ti dva vidí. Diane, která mu dlouhá léta pomáhala z průšvihů, mu vy světluje, že se od něj musí definitivně odstřihnout, protože táhne její život ke dnu.

„Život je mrcha a pak umřeš, že jo?“ říká hořce BoJack a Diane mu odpoví: „Někdy. Někdy je život mrcha – a pak žiješ dál.“ Šťastný konec to rozhodně není, ty jsou ostatně vyhrazené jen sitcomovým hrdinům. Nám ostatním nezbývá než prostě žít bez nich.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků