Hlavní obsah
Karel Gott po návratu z Las Vegas v roce 1967 Foto: Jovan Dezort, ČTK

Lavina nachystaných nekrologů se převalila, vzpomínky byly otištěny, odfičela i první smršť cynických vtipů. Odchod Karla Gotta bude přesto krmit bulvární novináře ještě aspoň měsíc. Vyslovit se má potřebu každý – od politiků po astrologa Ravena Argoniho. K dispozici už máme dokonce i vědomostní test.

Karel Gott po návratu z Las Vegas v roce 1967 Foto: Jovan Dezort, ČTK
Sloupek Štefana Švece: Touha po jediném Bohu

Nápad na Gottův státní pohřeb v katedrále si vysloužil kritiku za nevkusnost, zvlášť když Gott nebyl praktikující katolík. Ve skutečnosti je nevkusné spíš přít se o to, kdo si zaslouží jaký funus. Svatovítská katedrála je srdce státu a přinejmenším symbolicky nepatří jen církvi. Představa zpěváka mířícího na Hrad na dělové lafetě s doprovodem vojenské přehlídky je sice úsměvná, ale pořád by šlo o poctu výjimečnému osudu. A když se zamyslíme, každý z nás si vzpomene na další výjimečné lidi, kterým by průvod se špalíry vojsk náležel – i kdyby šlo třeba jen o skvělého učitele fyziky nebo laskavou sestru v nemocnici. Stát bohužel nemá tolik peněz, aby se mohl náležitě rozloučit s každým, kdo by si to zasloužil. Pokud pořádá pohřeb, byť nakonec bez přehlídky, aspoň zpěvákovi, není na tom nic k pohoršení. A jestli se s vlnou státních obřadů sveze i herečka Vlasta Chramostová, tím větší smysl to bude mít.

Smrt Karla Gotta ale ukázala důležitější věci, než že nevíme, jak se loučit. Dala nám naději, že máme pořád ještě něco společného.

Je cosi rouhavého na tom, nosit příjmení Bůh. Mnohé německojazyčné noviny si také minulý týden nedokázaly odpustit variaci na Nietzscheho Gott ist tot. Jeden rys kmenového božství však Karel Gott za svůj život skutečně získal: spojoval nás dohromady.

Znám mnoho mužů, co netuší, kdo byl Miloš Forman. Viděl jsem šťastné ženy, jimž je jedno, kdo je u nás prezident, natož premiér. Spousta lidí by kupodivu nepoznala na ulici hrdiny Ordinace a v ordinaci postavy z Ulice. Jsem ale přesvědčený o tom, že každý Čech, Moravan a Slezan nad patnáct let zná Karla Gotta.

Štefan Švec (1978) je publicista a kritik; sloupky pro Salon píše již deset let.

Foto: Milan Malíček, Právo

Vymezovali jsme se vůči němu různě, hádali se o něj, dělali si z něj legraci. To se božským postavám stává. Dokonale ale plnil úlohu tmele, ke kterému se všichni můžeme nějak vztáhnout. Každý o něm mohl něco říct a nemusel to dál vysvětlovat. Karel Gott byl jako zvíře na totemu, které každý vidí a každý o něm ví.

Otázka, jež po Gottově smrti nevyslovena visí nad jeho rakví, zní: Máme vůbec ještě něco nebo někoho takového?

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků