Hlavní obsah
Režisér Martin Šulík musí s českou premiérou svého filmu počkat. Foto: Ondřej Deml, ČTK

Režisér Martin Šulík: Můj film musí počkat na otevření kin

Cenu za nejlepší režii a Cenu ekumenické poroty získal na nedávno skončeném 36. ročníku Varšavského mezinárodního filmového festivalu slovensko-český film režiséra Martina Šulíka Muž se zaječíma ušima s Miroslavem Krobotem v titulní roli. Vzhledem k aktuální epidemiologické situaci si Šulík ocenění nepřevzal osobně, ale byl přítomen alespoň telefonicky.

Režisér Martin Šulík musí s českou premiérou svého filmu počkat. Foto: Ondřej Deml, ČTK
Režisér Martin Šulík: Můj film musí počkat na otevření kin

Jak varšavský festival probíhal?

Organizátoři ho plánovali velkoryse. Měli ohromné množství filmů, mezi nimi řadu velmi zajímavých, ale těsně před začátkem festivalu spadl počet na padesát procent a od začátku se sály plnily na nějakých pětadvacet procent. Je to zvláštní pocit, když máte vyprodáno a pak je v sále čtvrtina diváků. Ale na druhé straně tam byli lidé, kteří tam být chtěli, měli to jako potřebu. A to je fajn.

Na předání ceny jste kvůli opatřením být nemohl. Byl jste ve Varšavě alespoň na světové premiéře?

Uvedl jsem tam světovou premiéru na dvou projekcích a teď všichni čekáme, až budeme moci dát film do kin. Uvažujeme o začátku února, protože se domníváme, že to, co se teď děje, do konce roku neskončí a online Muže se zaječíma ušima uvádět nechceme. Byl bych rád, aby ho viděli diváci v kině, protože online to je přece jen poloviční zážitek.

Jak na váš film reagovalo varšavské publikum?

Na to se těžko odpovídá. Slyšel jsem smích, měl jsem pocit, že publikum reaguje relativně dobře, ale pak se rozsvítilo v sále a člověk viděl jen roušky a nad nimi oči.

Celá ta situace je strašně nepřirozená. Ztrácíme zpětnou vazbu, kterou jsme měli z besed s diváky, protože filmař na rozdíl od divadelníka jinou zpětnou vazbu nemá.

Název Muž se zaječíma ušima sice napovídá, jak bude titulní postava vypadat, na druhé straně je těžké si pod ním něco představit. Čeho se film týká?

Původně jsme se scenáristou Markem Leščákem vymysleli televizní seriál o deseti různých povoláních, v nichž se zobrazí deset konfliktů. Ale televize o něj neměly zájem. Začali jsme tedy jednotlivé díly připravovat jako filmy.

První byl Tlumočník (na Berlinale 2018 se hrál v sekci Special a získal šest slovenských výročních cen Slnko v sieti – pozn. red.), hrdinou druhého, Muže se zaječíma ušima, je spisovatel Josef, který se rozhlíží kolem sebe, a to, co vidí, se snaží zpracovat. To měl být v seriálu první díl, a je ze všech nejbláznivější.

Má několik rovin. Jedna je vlastní spisovatelův příběh, dále povídka, kterou píše a s níž jsou spojeny zaječí uši. Leščák ji napsal jako vlastní povídku a tu jsme do filmu použili.

Titulní roli jste psali pro Miroslava Krobota. Věděl to od začátku?

Věděl to už dávno, protože ji měl hrát v původně zamýšleném seriálu. Ale vyšlo to až na třetí pokus, protože seriál se netočil a natáčení filmu bylo jednou odloženo.

Měl navíc dobré nápady, všechny jsme se pokusili do filmu zakomponovat. Vytvořili s Oldřichem Kaiserem velmi organickou dvojici, oba jsou spisovatelé a kamarádi, kteří se scházejí, přemýšlejí o životě i literatuře… Takhle řečeno to vypadá strašně intelektuálně, ale není.

Vedle hereček Zuzany Krónerové, Táni Pauhofové a Alexandry Borbély jste obsadil i režiséry Dušana Trančíka nebo Ivana Ostrochovského. Režisérem je také Miroslav Krobot a režisérem byl i Jiří Menzel, který hrál v Tlumočníkovi. Co vás k obsazování kolegů táhne?

Asi potřeba mít někoho, kdo mi pomůže, když selžu.

To ne!

Tak dobře. Režiséři jsou často dobří herci a přitom nejsou okoukaní. Možná nemají takovou techniku jako školení herci, ale hrají s velkým vnitřním zanícením.

Jak je na tom momentálně slovenská kinematografie a všichni, kteří v ní pracují?

Špatně jako všude. Sice se smí točit, ale některá natáčení se musejí přerušit kvůli onemocnění herců nebo štábu. A nejvíc to odnesly nedávné premiéry, protože se hrály jen kratičkou dobu předtím, než byla zavřena kina.

Teď se vede velká diskuse o tom, jak lidem pracujícím v kreativním průmyslu pomoci. Ministerstvo kultury vytvořilo link, kde se snaží informace získat, ale je to strašně komplikované, protože se odhaduje, že na Slovensku v tomto odvětví pracuje na dvě stě tisíc lidí, což je devět procent populace. Ministerstvo dost dobře neví, jak je podchytit. Dobrá vůle tu je, ale realizace je strašně pomalá.

Učíte režii na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Jak to tam vypadá?

Praktická cvičení mohou být do šesti lidí, to se učí prezenčně, teoretické předměty online. Ale bezprostřední kontakt je při výuce nejdůležitější. To, že spolu mohou studenti mluvit, sdílet zážitkový svět, velmi chybí. Navíc vše komplikují zavřené koleje. Už aby to bylo za náma.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků