Hlavní obsah

RECENZE: Zakleté pírko. Další kopírování dávno natočeného

Po ohromné náloži českých pohádek, kterou nadělily v uplynulých dvou týdnech opakovaně všechny televize, se zdá být kinopremiéra další z nich, Zakletého pírka režiséra Zdeňka Trošky, dost odvážným distribučním počinem. Ale třeba jich diváci pořád ještě nemají dost a do kina v nadcházejících dvou prázdninových dnech a o víkendu přijdou.

RECENZE: Zakleté pírko. Další kopírování dávno natočeného

Zároveň však Zakleté pírko vybízí k možná trochu kacířské otázce, zda má vůbec ještě smysl tento typ klasických pohádek donekonečna vyrábět, zda už není v tomto žánru takříkajíc natočeno. Jednu z odpovědí nabízí velká obliba těch starších, které své kouzlo neztrácejí a další a další generace dětí je milují, včetně těch Troškových. A také fakt, že nové pohádkové příběhy se už opravdu až příliš podobají jeden druhému.

Děj Zakletého pírka totiž začíná a dobrých dvacet minut pokračuje tak, že na všechny Popelky (a že jich je!) vůbec nelze nevzpomenout. Půvabná a skromná Aninka žije na statku, na kterém musí sloužit dvěma nafoukaným sestrám.

„Proč jim ale musí sloužit, když jsou to jen ségry a žádná zlá macecha? Poslouchat se musejí dospělí, sourozenci přece ne,“ namítne dítě, jež Popelku ve všech natočených verzích důvěrně zná. Navíc Lucie Polišenská a Šárka Vaculíková své postavy ničím originálním neobohatily, prostě jen sekýrují a nadávají jako všechny zlé pohádkové sestry.

Když Aninka najde pírko a něžným polibkem přivolá prince Vítka, zakletého do ptačí podoby, vzpomene zase divák na veškeré další zakleté postavy, co jich jen české pohádky znají. A když jí pak sestry pírko seberou a zlomí, Aninka vyráží, tak jako mnohé a mnozí před ní, do světa, aby svého milého zachránila.

Teprve tehdy vstoupí do hry jediná alespoň trochu originální postava, protože Aninčiným průvodcem se stává vodník, který je jednak docela zábavný, jednak je to on, kdo svými schopnostmi a vodnickými kouzly překoná překážky dívce nastražené.

Lukáš Pavlásek ho hraje jako milého, usměvavého chlapíka, který má rád buchty s mákem, jahody a víno, a kdyby občas zbytečně nepřehrával a nepitvořil se, byla by to nejlepší postava celé pohádky.

Pečlivě vybrané exteriéry

Aninka Anastázie Chocholaté je totiž spíše pasivní, sice hodná, ale nepříliš zapamatovatelná dívka, která toho sama moc nedokáže, a kdyby neměla na cestě vodníka, moc by toho ve světě nepořídila. To je ostatně pro Troškovy hrdinky dosti typické už od princezny Jasněnky a je to škoda, protože aktivní Popelky, jako je ta Vorlíčkova, mají vždy větší šanci získat si sympatie diváků na dlouho.

Přednostmi Troškových pohádek jsou naopak vždy velmi pečlivě vybrané exteriéry, ať už je to skanzen v Přerově nad Labem, kam se režisér vrátil již poněkolikáté, nebo výběr zámků a přírodních lokací.

Problémem jsou však speciální efekty. Dnešní diváci včetně dětí jsou už dávno zvyklí na špičkové triky a ty v pohádce Zakleté pírko je mohou jen stěží uspokojit. Je to nepochybně především otázka financí, ale pohádce to neprospívá a v důsledku to jen podporuje onu otázku z úvodu, zda má ještě vůbec smysl nové pohádky pro kina točit. Zásadní odpověď však na ni každopádně dají v nadcházejících dnech a týdnech jen a jedině diváci.

Zakleté pírko
Česko 2019, 95 min. Režie: Zdeněk Troška, hrají: Anastázie Chocholatá, Lukáš Pavlásek, Sara Sandeva, Lucie Polišenská a další

Hodnocení: 50 %

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků