Herečka Eva Josefíková milovala morbidní pohádky

Zaprvé si svého manžela nemůže vybrat podle svých citů a vkusu. Nelíbí se jí ani to, že je vlastně platidlem, protože její ruka je odměnou za smrt draka. Ale protože jsme v pohádce, nakonec se ukáže, že její milý, kterému by dala přednost, je hotová katastrofa, zatímco zachránce se ukáže jako ten pravý.

Kdybyste se mě zeptala v mých dvanácti letech, asi vám leckterou i odvyprávím. Momentálně se ale zajímám spíš o ty nové - jsem zvědavá, co se kde točí a kdo z mých kamarádů kde hraje a jak se mu to povedlo.

Ostatní televizní program beru spíš jako kulisu ke zdobení a vaření. K Vánocům ale samozřejmě pohádky patří, a vzhledem k tomu, že mám dvě malé neteře, asi se k nim brzy zase vrátím.

Smutné až morbidní, třeba Sedmero krkavců. Nejradši mám Malou mořskou vílu. Je skvěle natočená, opravdu výjimečná. Milovala jsem Andersena i bratry Grimmy, ale hodně na mě zapůsobila i sbírka ruských pohádek Krása nesmírná. Na té mě fascinovaly i strašidelné ilustrace.

Jednou jsem k němu taky odjela, před dvěma lety, ale pak mě to mrzelo, protože jsem stejně proseděla celou noc na Skypu a nahlížela k mojí sestře do obýváku, kde se sešla celá rodina. Všichni rozbalovali dárky, zatímco já jsem byla tisíc kilometrů daleko a popíjela piňakoládu.

Přišlo mi to líto a uvědomila jsem si, že Vánoce mám pevně spojené s rodinou a už nikdy nikam odjíždět nebudu.

Byli jsme s mým tehdejším přítelem v Kambodži, u slavného chrámového komplexu Angkor Vat. Jezdí tam spousta turistů, a tak je kvůli nim všude vánoční výzdoba a hrají koledy. Je to dost divné, protože to je samozřejmě místo původně zasvěcené jiným náboženstvím, ale projít se na Štědrý den těmi chrámy bylo hezké. I když bylo těžké najít v nich klid k nějakému rozjímání...

Byla to část delší cesty. Od prosince do února jsme jezdili po jihovýchodní Asii. Měli jsme i skútry, takže jsme se dostali taky do vzdálených míst, kde nejsou turisté.

Odešla jsem tehdy ze stálého angažmá ve Švandově divadle a od té doby mám za sebe alternace. Něco jsem tomu musela obětovat, ale na druhou stranu je příjemné trošku zariskovat a vyvázat se ze všednodennosti, když to tak člověk zrovna cítí. Bylo to správné rozhodnutí, v mnoha věcech mi ta cesta otevřela oči.

Dřív jsem byla typ cestovatele, co jezdí na týden do Itálie, do Řecka nebo do Chorvatska. Ale s tím přítelem jsme pak začali cestovat do vzdálenějších zemí.

Napoprvé jsme si vybrali Kubu a mě to začalo bavit. Máte jen krosnu, nevíte, kde budete spát zítra a zažijete zajímavější věci než v hotelovém resortu u moře. Čím víc toho člověk ze světa vidí, tím víc si cení toho, co dosud považoval za samozřejmost.

Na jednom zapadlém cestovatelském internetovém fóru jsme našli tip na pána, který nás ve Vietnamu vzal k horským kmenům. Měli jsme jen jméno a nějaké indicie, jak ho najít. Sice to hledání trochu připomínalo televizní pořad Pevnost Boyard, ale nakonec to dobře dopadlo a on nás vzal do své rodné vesnice.

Trochu jsme se báli, abychom tam nepřišli jako američtí turisté s foťáky do skanzenu, ale naštěstí to tak nebylo. Hostili nás, ale nebylo na tom nic strojeného, byla to běžná návštěva, strávili jsme tam dva dny.

Pozor, tam vládne silný matriarchát, takže vařili pánové! A matku náčelnici jsme dokonce ani nepotkali, protože předevčírem odešla na večírek k jinému kmeni a ještě se nevrátila. Pro mě je ale těžké popsat ty zážitky krátce, aby nevyzněly banálně a jako nějaké zkazky.

Neodešla jsem jen kvůli té cestě a nebyla u toho žádná zlá krev. Ve Švandově divadle hraji pořád jako host, k tomu ještě v dalších divadlech a přišly i nové projekty.

Vlastně teď zaceluji všechny žánry a přání, co jsem kdy měla. Od Řachandy, komedie až po nejniternější drama. Právě to mě na mém povolání tolik baví, ta pestrost.

Řekla bych, že jsem opravdu dítě štěstěny. Můžu dělat, co mě baví, realizuji se v tom a uživím se. Zároveň ale tohle povolání s sebou nese spoustu různých zklamání a nedorozumění.

Slíbí vám roli a pak ji přeobsadí, nebo vás předabují. Jdete na konkurz, a pak zjistíte, že to stejně nemohlo vyjít. Stále vás někdo soudí, producent, režisér, kolega, divák. Psychika dostává občas zabrat.

Stěžovat si na komentáře na internetu, to už je mantra dnešní doby, ale být terčem slovního napadání vážně není příjemné. Ovšem já v podstatě nemám ke stížnostem důvod.

Snažím se nevycházet tomu moc naproti. Módní policie mě vždycky hrozně sjede, ale pro mě je důležité, že mně je v mém oblečení dobře. Horší je, že když si dáte do vyhledávače moje jméno, hned mezi prvními příspěvky se objeví moje nahá prsa.

Dnešní doba je tak divně nastavená, že produkce propaguje film nebo seriál tím, že pošle do bulváru nahou nebo sexuální scénu. Doby, kdy mě chtěli režiséři před kamerou svlékat, jsou naštěstí pryč, ale mladá herečka se tomu těžko brání.

Vůbec mě tehdy nenapadlo, že by se něco mohlo objevit na internetu. Stydím se, ale co s tím udělám, už nic. Za nějakých pět osm let tedy zjistíte, že je vám to jedno.

Pravda je, že jiné holky krmí internet polonahými fotkami, sledují lajky a followery a skrze ně dělají kariéru, ale já jsem asi v těchto věcech nějaká zastaralá. Jenže i když se chcete držet stranou, sociálním sítím se vyhnete těžko.

Najednou díky kamarádům zjistíte, že se tam za vás někdo vydává, a musíte to řešit. Instagramový účet jsem nechtěla, ale nakonec ho mám taky. Snažím se propagovat na něm hlavně práci, soukromí si nechávám pro sebe. Stejně doopravdy nikoho nezajímá.