Článek
Cesta za amazonskými kmeny, zejména kmenem Taoromenani, izolovaným etnikem hluboko v pralese, je doprovázena fascinovaným pozorováním jejich zvyků a znalostí o přírodě i všudypřítomnou atmosférou zániku a obav z neudržitelnosti současné situace.
Cizinec pozoruje, jak si indián dokáže bez jakékoliv techniky zajistit obydlí, jednoduché předměty denní potřeby i dostatek jídla včetně nemalého množství masa. Bílý muž s kamerou jej neruší, ale s civilizací nechce mít nic společného, proto rodina pobývá co nejhlouběji v lese, který nikdy neopouští. Je ale jednou z posledních, upozorňuje dokument.
Poslední děti se ještě učí znalosti předků.
Miliony dalších indiánů, kteří přišli o své území a ztratili původní znalosti, postupně přijaly od vychytralých těžařů oblečení, plasty a alkohol a stala se z nich lůza v chatrčích na okraji lesa. Jejich děti už přírodě nerozumějí, lovit neumí, nevědí, co která rostlina skrývá, touží po mobilu.
Jakub Vágner v pralese.
Likvidace pralesů pokračuje a film má ve svém pesimismu pravdu – nikdo to nezastaví, protože i přes velké řeči politiků je to většině lidí spíše jedno. Dokud bude smyslem života většiny populace majetek a konzum, nemůže se nic změnit.
Když se chce konzumovat, musí se i těžit.
Existují sice méně agresivní způsoby využití Amazonie (třeba výzkum rostlin pro výrobu léků, ekoturistika), jenže to je pracné a složité. Jednodušší je, jak říká jeden z místních, „udělat díru do země a těžit ropu“. Snímek nepřináší informace ani tak nové a objevné jako spíš důležité. Měl by ale být ještě konkrétnější. Těžaři tam skoro nejsou vidět, jen se o nich mluví. Měl by uvádět firmy, které v pralese těží, a jmenovat případně jejich západní a čínské majitele a také jména politiků, kteří to povolili nebo alespoň dělají, že to nevidí.
Celkové hodnocení: 70 %