Hlavní obsah

Zpěvačka Milli Janatková: Důvěra v život je pro mě zásadní

Právo, Jaroslav Špulák

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Daleko do historie české hudby se vrátila zpěvačka, hudebnice a výtvarnice Milli Janatková na svém novém albu Hluboko. Jsou na něm nejstarší národní dochované hudební památky v jí upravených verzích. Sama desku nahrála, nástroj po nástroji, nazpívala a výtvarně zpracovala obal. Tvrdí, že staré písně mohou být mostem mezi historií a současností, životem duchovním i světským, mezi kulturami i náboženstvími.

Foto: Jan Přibylský

Milli Janatková hraje i na bicí.

Článek

Kolekce Hluboko navazuje na tři roky staré album Mým kořenům. Na obou jdete za starou hudbou. Proč jste zvolila takový koncept?

Před šesti lety jsem byla v podobné situaci, jako je dnes mnoho lidí kvůli koronakrizi. Byla jsem bez příjmu, měla jsem zdravotní potíže dlouhodobějšího rázu a více než půl roku jsem byla na neschopence a čekala na nemocenskou. Bylo to pro mě temné období a já se rozhodla hledat odpověď na otázku, proč se mi to děje.

Ptala jsem se své rodiny na minulost, začala jsem zkoumat rodovou linii a dostala se až k válečným a dalším traumatům. Na té cestě jsem nalezla nejenom odpovědi, ale i další bohatství. Byly mezi nimi i písničky mé pratety Věry Kistlerové.

Skládala je v Americe, kam se přestěhovala za americkým vojákem. Její skladby jsem našla i v Národní knihovně v Praze. Byly to úžasné objevy, které mě významně podpořily. Přišlo mi smysluplné, že i v krizi může člověk najít ve svých kořenech takové bohatství a krásu. Na to konto vznikl projekt Mým kořenům, na němž jsem zpracovala mimo jiné právě pratetiny písně.

Vždycky mě lákaly i lidové písně, ale nikdy předtím jsem se k nim nedostala. Začala jsem s nimi v té době pracovat a přes ně se pak poměrně logicky dostala k nejstarším českým hudebním památkám.

Foto: Jan Přibylský

Milli Janatková

Jak s tím souvisí válečná traumata?

Zdánlivě to vypadá, že je naše generace neprožívá. Já ale trávila spoustu času se svou babičkou, která žila v době druhé světové války v Německu a o válce hodně vyprávěla. Zažila vyhořelou vilu, nucenou práci, chudobu, hlad. Byla to úžasná osobnost. Válečným traumatem však byla tak zatížená, že ho přenášela dál, protože jej v sobě neměla zpracované. Není to nic, co bych jí vyčítala.

Ve mně její vyprávění zůstalo například v podobě toho, že jsem hodně šetrná k jídlu. Také šetřím a vážím si mála. Když jsem pak cestovala po světě, viděla jsem, že je v něm spousta chudých lidí, a uvědomila jsem si, jak jsme tu přes všechny těžkosti bohatí a zajištění.

Na albu Hluboko jsou staré skladby Hospodine, pomiluj ny, Buoh všemohúcí, Svatý Václave, Bojovníci (Ktož sú boží bojovníci) a další. Jsou podle vás přínosem i dnešní době?

Poté, co jsem je začala zpracovávat, mi trvalo dva roky, než jsem album Hluboko realizovala. Měla jsem pocit, že dnes asi nebude moc lidí, kteří je budou chtít poslouchat, tím spíš, když médii neustále probíhají zprávy o náboženských tématech a střetech. Náboženství je dnes velmi citlivé téma.

Přemítala jsem o tom, jestli mohu takovou desku vůbec nahrát. Nakonec jsem dospěla k závěru, že staré písně jsou součástí naší kultury a je naopak dobré je připomenout. Snažila jsem se vybírat takové, jejichž texty budou srozumitelné i těm, kteří nejsou věřící. Zatím se lidem písně líbí a to mě moc těší.

Vy jste?

Nejsem křtěná. Vždycky mě ale lákalo navštěvovat nejstarší kostely a rotundy, ať už u nás, nebo ve světě. Důvěra v život a běh života je pro mě zásadní. Myslím si, že je jedno, jestli se k ní člověk dostane přes náboženství, nebo přes tvorbu písní či obrazů.

Nejbližší je mi filozofie buddhismu. Líbí se mi myšlenka vnitřní svobody, rozvoje a meditace. Nemám ale potřebu patřit k nějakému buddhistickému spolku, ač chápu a respektuju všechny, kteří se tak rozhodli.

Foto: Jan Přibylský

Milli Janatková

Jak jste staré písně hudebně upravovala?

Na můj vkus docela odvážně. Cítila jsem v nich dokonce mnohem experimentálnější rovinu, ale do té jsem si vejít netroufl a. Předesílám, že jsem k nim měla velkou úctu, protože jsou to významné dokumenty své doby.

Zaranžovala jsem je podle toho, co z nich a k nim cítím. Texty jsou původní, jen jsem některé zkrátila či nepoužila strofy, které by byly pro dnešního posluchače nesrozumitelné.

Proč jste si všechny nástroje na album nahrála sama?

Baví mě to. Byl to docela náročný proces, ale chtěla jsem, podobně jako na svém prvním albu Proměna z roku 2013, zahrát na všechny nástroje, na něž hraju.

Jak budete nahrávku opatřenou tolika nástroji prezentovat na koncertech?

Už deset let vystupuju s looperem, přístrojem, na který si lze během koncertu nahrát stopy dalších nástrojů i vokálů a v přítomném čase je použít. Přitom zvládám hrát na kytaru, cajon, kopák a zpívám. Tak vystupuju v klubech a na festivalech. Už ale přibírám i bicí soupravu.

Na začátku října jsem stačila přivítat album při koncertu na hoře Říp. Byl čistě akustický, cítila jsem, že bicí souprava a zvukové experimenty na to místo nepatří. Takhle bych chtěla vystupovat ve starých kostelech.

Na obalu alba je řada vašich maleb a kreseb kostelů. Souvisí s obsahem desky?

Souvisí. Ráda vyrážím na poutě k našim nejstarším rotundám a kostelům. Přijedu k nim, nakreslím si je a prožiju si pocit z toho místa. Posiluje mě to, cítím ticho, klid zastavení a důvěru v to, že se dá každé období zvládnout. Máme u nás řadu nádherných památek, je škoda, že se to málokdy zdůrazňuje.

Budete ve své tvorbě dál objevovat staré skladby?

I když pořád budou staré písně součástí mé tvorby, vrátím se ke své původní tvorbě a navážu na svůj debut Proměna. Před šesti lety jsem začala připravovat projekt Klid, prosím!, což je soubor psychosomatických písní a grafických miniatur pro duši a tělo.

Co jsou psychosomatické písně?

Jsou to písně, které jsem skládala a skládám pro různé orgány či oblasti těla a psychiky. Jsou mezi nimi Srdeční píseň, Hormonální píseň, Mozková píseň a další.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám