Článek
Sieber herečce na počátku kariéry hodně pomáhal. Postupně v Berlíně přijal i německé občanství, ale brzy poznal, že šířící se nacismus je katastrofálním omylem, který Německo zničí. Zaujal protihitlerovský postoj a postupně se oba přesunuli do Francie a do Ameriky. Pomáhali hercům prchajícím z Hitlerovy říše.
Když manželé přijali americké občanství, znamenalo to potupu pro nacistickou propagandu a jejího šéfa Josepha Goebbelse. Sieberovi už to mohlo být jedno, ale doma v Ústí, které Hitler obsadil, zůstali jeho rodiče a jejich další syn Ernst musel narukovat do německé armády.
Podle amerického filmu Marlene Dietrich - Her Own Song byl „Rudi“ jejím nejlepším přítelem celý život. Nikdy se prý nehádali, zástupy jejích milenců ho nezajímaly. Manželství se brzy stalo formalitou a zůstali spíše kamarády.
Sudetský tulák. Město duchů lákalo filmaře, pak ho srovnali se zemí
Hollywoodskou hvězdou se stala jen Marlene. Během války bavila americké jednotky a v uniformě naposledy navštívila Ústí nad Labem v květnu 1945. V září 1945 byli Sieberovi rodiče jako Němci odsunuti. Přežívali v mizerných podmínkách provizorního tábora ve východoněmeckém Lipsku a Dietrichová tehdy využila své hvězdné aureoly, aby jim pomohla.
Rudolf Sieber a Marlene Dietrichová
Na českém internetu se objevila i informace, že se Sieber v Americe vypracoval na uznávaného filmového producenta, což je omyl. Podle mezinárodní filmové databáze po roce 1935 už vůbec nic nenatočil, ani neprodukoval. Zemřel v roce 1976 na drůbeží farmě v Kalifornii.
Rudolf Sieber patřil k německy hovořícím severočeským antifašistům, jejichž osudy byly zamotané a plné nepochopení. V panice, když Hitler obsadil Sudety, někteří prchali na Prahu, jenže Češi se jich báli. Nikdo už nikomu nevěřil a posílali je zpátky.
Severočeští Němci bojovali na obou stranách fronty, ve spojeneckých vojscích i ve wehrmachtu (někteří dobrovolně, jiní nedobrovolně). Často umrzli kdesi v Rusku - na krušnohorských hřbitovech dodnes najdete hroby s neurčitým nápisem „gefallen im Osten“. To znamená, že rodina nevěděla, kde jejich příbuzný zemřel. Zkrátka někde na východě. Některým pak úřady po válce vydaly antifašistické legitimace, které poskytovaly určité výhody. Mohli se rozhodnout, jestli zůstanou v Československu, nebo se dobrovolně odstěhují, a to za jiných podmínek než většina německy hovořícího obyvatelstva. Mohli si odvézt část majetku, ale domy a pole si pochopitelně nikdo vzít nemohl.