Hlavní obsah
Petra Tejnorová se zabývá autorským i dokumentárním divadlem. Foto: Marek Bartoš

Režisérka Petra Tejnorová: Rusko agenty staré školy stále využívá

Režisérka Petra Tejnorová uvede dnes v pražském prostoru Jatka78 premiéru inscenace Putinovi agenti. Inspirovala se k ní stejnojmennou knihou Ondřeje Kundry o ruském agentovi Robertu Rachardžovi. Inscenace využívá techniky live cinema a jedinou roli hraje Petr Vančura.

Petra Tejnorová se zabývá autorským i dokumentárním divadlem. Foto: Marek Bartoš
Režisérka Petra Tejnorová: Rusko agenty staré školy stále využívá

Čím vás kniha zaujala?

Knihu jsem objevila při přípravě jiného projektu, v němž se jednalo o politickou satiru zaměřenou mimo jiné na polistopadový vývoj naší země. Jedním z témat byla devadesátá léta a fenomén splývání světa podsvětí a ruských tajných služeb. Setkávali jsme se s novináři, četli jsme knihy, z nichž jedna byla právě Putinovi agenti.

Kapitola popisující příběh Roberta Rachardža nesla doslova kontury hollywoodského velkofilmu, ale přitom to byla realita odehrávající se v roce 2009 v Čechách. Zlomové pro mě bylo poznání, že Rusko agenty staré školy nadále využívá, že to není uzavřená historická kapitola, stejně jako staré formy propagandy a metody ovlivňování veřejného dění.

Oslovili jsme i řadu novinářů, politiků, expertů v oboru bezpečnosti a dezinformací, ale také přímé svědky případu. Dnes, kdy se vše relativizuje, nám nezbylo než se opřít nejen o investigativní výzkum Ondřeje Kundry, ale i náš divadelní výzkum v terénu. Kladli jsme si otázky, jak s filmovým a obecně obrazovým materiálem pracovat v době zahlcené vizualitou, kdy internet, informace, slova a kamera jsou novým typem zbraní. To vše nás natolik zaujalo, že jsme si řekli, že to prozkoumáme a vyzkoušíme divadlem.

Bylo těžké najít pro příběh vhodnou divadelní formu?

Během zkoušení jsem zjistila, jak citlivá ta problematika je. I po deseti letech se objevují nové informace, nová zákoutí příběhu, dokonce těsně před generálkami vyšel o případu nový článek. Někteří svědci odmítli setkání, byli stále vázáni mlčenlivostí.

Kundra v knize nekončí jen u příběhu Rachardža. Nám ale přišlo zajímavé zabývat se konkrétním lidským případem, který je jediný u nás veřejně známý.

Co na tom bylo nejtěžší?

Najít způsob, jak tento neuvěřitelný příběh divákům zprostředkovat, aby ho mohli opravdu zažít. Najít průsečík mezi divadlem a špionážním thrillerem, mezi napětím a fakty. Zásadním rozhodnutím bylo soustředit se na povahu obrazu, který umí dokonale lhát. Formát živého natáčení totiž dokáže demaskovat a zcizovat vše obklopující totální filmovou iluzi. Film vám může ukrást identitu.

Oslovila nás také kapitola od Timothyho Snydera v jeho knize Tyranie – 20 lekcí pro 20. století, která se jmenuje Chraň si své soukromí. Upozorňuje na to, že nestoudní mocní k manipulaci s lidmi využijí všechno. Důležité je neposkytnout jim k tomu příležitost. Případ Roberta Rachardža je ukázkou, jak lze ohrozit důvěryhodnost lidí, najít jejich slabá místa.

Proč jste pro roli Rachardža zvolila právě herce Petra Vančuru?

Petr je aktivní typ herce, nebojí se opouštět zažité jistoty a zároveň je dobrý člen týmu, přirozeně cítí spoluzodpovědnost za celek do té míry, že se stává spolutvůrcem. Není herec nádoba, který čeká, až ho režisér svou vizí naplní.

A protože během večera kromě role Rachardža funguje také v přímé interakci s publikem, byl Petr jasná volba. Propojování hraničních forem, tedy divadelní a filmové, vyžaduje schopnost pohybovat se na dvou zcela opačných stranách spektra komunikace s diváky.

Máme za sebou mnoho projektů, v nichž jsme s těmito principy pracovali. Je na co navazovat a co rozvíjet.

Proč používáte dnes oblíbenou techniku live cinema?

Live cinema mě začíná zajímat až v bytostném spojení s divadlem. To je moment, kdy diváci nevidí jen výsledný film, ale i proces jeho vzniku. Zatímco realizace filmu probíhá v krocích scénář, přípravy, natáčení a postprodukce, live cinema vzniká před zraky diváků. V tomto projektu žánr live cinema rozvíjíme o nové kamerové systémy a techniku, která jde ruku v ruce se zvoleným tématem. Nejde nám ani tak o dokonalou estetickou formu, ale konvence žánru posouváme k jedinečné události tím, že každý večer vzniká film s konkrétními diváky. V komparzu se tak objeví mnoho českých občanů.

Věnujete se autorskému i dokumentárnímu divadlu. Co vám jako režisérce nabízí?

Především možnost čerpat ze sebe a z toho, co se kolem mě děje. A také tvorbu formou kolektivního spolutvoření. Tým se schází v momentě, kdy přijdu s otázkou, námětem nebo jen tušením, co bych chtěla zkoušet. Nikdy to není hotový scénář. Kolektivní tvorba je vždy velká výzva. Když se to povede, sdílíte s druhými doslova blažené pocity ze spolutvoření v dialogu. Do jisté míry se tak do výsledného tvaru otisknou všichni spolutvůrci.

Autorská, ale i dokumentární tvorba je pro mě zajímavá možnost práce s reálnými zdroji. Tím může být zážitek, vzpomínka i příběh. Je pak dobrodružnou cestou od volby prostředků divadelního jazyka až k praktickým otázkám. V posledních projektech jsem se zaměřovala na spolupráci s novináři, kteří mají povinnost si informace ověřovat. Je to disciplína, kde není místo pro fabulaci, což pro samotnou tvorbu bylo paradoxně inspirativní. Snažím se, aby do zkoušení co nejdřív zasáhlo publikum, ale i různé komunity. Chci se zaměřit na autorský zkušební proces, který svůj výzkum a s tím související debaty dělá veřejně přístupné už od začátku, jako by byly součástí vzniku samotného divadla.

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků