Hlavní obsah
Petr Batěk je rozkročen mezi herectvím, hudbou a poezií. Foto: Petr Horník, Právo

Petr Batěk: V kapele Tudor Enemy si nebudu brát servítky

Petr Batěk je nejenom divadelní, televizní a filmový herec, ale i textař, muzikant a básník. V osmdesátých letech založil v Plzni blackmetalovou skupinu Tudor. Nyní se hlásí s rockovým projektem Tudor Enemy. Stojí za ním s kolegou Davidem Vostrým a prvním singlem je písnička Budu klesat ke dnu. V plánu je vydání alba.

Petr Batěk je rozkročen mezi herectvím, hudbou a poezií. Foto: Petr Horník, Právo
Petr Batěk: V kapele Tudor Enemy si nebudu brát servítky

Co ve vašem životě přišlo dříve, muzika nebo divadlo?

Úplně první byla poezie. Po vzoru svého táty jsem začal psát české texty k zahraničním písničkám. Táta hrál v tanečních orchestrech, a vždy když nějaký text napsal, pouštěl nám skladbu doma. My byli první posluchači, kteří měli posoudit, jestli je text dobrý, anebo ne.

Psal jsem básně, texty a literaturu, a pak přišla muzika. Chtěl jsem hrát na kytaru v kapele, jenže když jsem přišel za tátou s tím, aby mi koupil kytaru, řekl mi, že mi ji nekoupí. Kdybych prý však chtěl hrát na bicí, na které hrál i on, seženeme mi starou soupravu. Prodal ji tenkrát už sice sousedovi, ale rozhodl se ji od něj odkoupit zpátky.

Začal jsem tedy bubnovat a s Davidem Křížkem, což je dnes náš slavný jachtař, jsme v roce 1987 v Plzni založili skupinu Tudor. Původně jsme hráli v triu, skládal jsem i hudbu a texty.

Jakou muziku Tudor hrál?

Protože jsme zpočátku neuměli moc hrát, sázeli jsme dost na image. Byli jsme blackmetalová kapela, i texty byly docela drsné. Nenapadlo mě, že by to mohlo vadit režimu, bylo mi sedmnáct.

Jenže když jsme zpívali, že Antikrist opět zvítězil pomocí Satanových sil, začali se o nás zajímat ze Státní bezpečnosti. A já pak do revoluce absolvoval sedm výslechů.

Petr Batěk

Foto: Petr Horník, Právo

Jenom kvůli textům?

Nejenom. Začalo to tím, že jsme s Davidem Křížkem chystali koncert na škodováckém učilišti v Zadních Skvrňanech, kde byl sál asi pro tři sta padesát lidí. Narvalo se jich tam ale o sto víc, protože když pořadatelé zavřeli vstup, lezli do sálu okénkem na záchodě.

V sále bylo asi sedm příslušníků Státní bezpečnosti, kteří akci hlídali. My na pódiu použili pomalované hadry, lehkou pyrotechniku, lebky i obrácené kříže. Atrakcí byla i dřevěná šibenice, kterou David vyrobil a přinesl na zkoušku dva dny před koncertem. Byli jsme jí nadšeni a říkali jsme si, že by bylo dobré na ni někoho pověsit. David řekl, že sežene plyšáka, ale nakonec přinesl rudého šaška. Že to bude estébákům vadit, nám vůbec nedošlo.

Jako šéf kapely jsem pak musel pravidelně docházet na výslechy. Zajímavé bylo, že když jsem přišel k prvnímu, ptal se mě komisař Levý, což bylo krycí jméno, jestli píšu texty. Než jsem stačil říct ano, hodil přede mě ofocenou složku mých textů.

Doteď nevím, jak se mu dostaly do rukou, protože jsem je měl doma pod kobercem a pečlivě si je střežil.

Pro teenagera musely být výslechy na policii dost traumatické…

Měl jsem štěstí. Jednou jsem totiž záměrně utrousil, že můj strýc, který neměl stejné jméno jako já, pracuje u kriminálky na oddělení vražd. Od té doby se mnou vedli zcela přátelské rozpravy, protože věděli, že šajba v jejich řadách je mým příbuzným. Uklidnilo se to.

Tudor se dokázal prosadit i v zahraničí. Jak k tomu došlo?

Před revolucí jsme natočili monotematické album Bloody Mary, které vyšlo na kazetě. Po revoluci nás kontaktovala malá kalifornská společnost Nuclear War Now, která pak vydala naše první demosnímky v Americe na dvojalbu na vinylech. Výběr našich skladeb a album Bloody Mary na cédéčku vyšly i v Thajsku. A z Nuclear War Now mě nedávno požádali, jestli bych jim poskytl práva na vydání desky Bloody Mary v Americe.

V zahraničí jsme nikdy nehráli. Pamatuju si ale, že jsme na konci devětaosmdesátého měli jet hrát na festival do Nizozemska. S baskytaristou Rudou Lukešem jsme měli pod postelí sbalené kufry a žili v přesvědčení, že už se domů nevrátíme. Chystali jsme se na emigraci. Pak ale přišla revoluce, režim padl, na náměstích byly demonstrace a na festival jsme nejeli.

Po revoluci se začal rozkládat i Tudor. V pětadevadesátém jsme ještě natočili album Bestie, odehráli jsme k němu několik koncertů, ale potom to zase skončilo. Já se stal členem kapely Hind Windows a později jsme s bratrem Pavlem založili The End Of Colours, což je revival amerických Doors. S pauzami existuje dosud.

Kdy se do vašeho života plně vměstnalo herectví?

Také po revoluci. Mým uměleckým guru byl plzeňský fotograf Josef Kůda. Měl úžasnou sbírku vinylových desek, videokazet i knížek a zásoboval mě jimi. V podstatě mě v umění vyučoval, díky němu jsem věděl, co se děje.

Jednou mi dal přečíst knížku o The Living Theatre, americkém divadle z padesátých let. Zhltnul jsem ji takříkajíc na posezení a tehdy se v mé hlavě zrodila myšlenka věnovat se divadlu.

S bratry Pavlem a Petrem Soumarovými jsme založili alternativní soubor Okřídlený vůl, s nímž jsme se věnovali absurdnímu dramatu. Vyhrávali jsme amatérské přehlídky, a tak se brzy zrodila myšlenka dělat divadlo profesionálně. Já odešel jako elév do mosteckého divadla a dojížděl jsem do Prahy na DAMU na konzultace, Petr nastoupil do Horáckého divadla v Jihlavě, kde je dodnes, a bratr šel na DAMU a pak to vzal přes pražské vinohradské divadlo rovnou do Národního, kde je teď doma.

Já jsem momentálně na volné noze a vyučuju herectví na Mezinárodní konzervatoři v Praze.

Petr Batěk

Foto: Petr Horník, Právo

Změnil se váš vztah k hudbě?

Hudba z mého života nikdy nezmizela. Hraju i na kytaru a celou dobu jsem skládal písničky. Některé své texty jsem začlenil i do básnických sbírek, jen v jiné grafické podobě. A nedávno jsem začal psát i pro někoho jiného. Brzy by měly vyjít dvě písně s mými texty, které nazpíval Petr Kolář. A od roku 2015 jsem začal publikovat i poezii.

Jak jste se k tomu dostal?

Jako herec s kytarou jsem byl zván na různé křty knížek, hlavně poezie. Když to bylo asi potřetí, zeptal jsem se nakladatele Davida Laňky, co je potřeba k tomu, aby člověk mohl vydat básnickou sbírku. Řekl mi, že na padesát básniček, aby z toho byla kniha, ne brožura, a musí se mu líbit. Tehdy jsem začal psát básně s cílem vydat je v knize.

Asi za tři měsíce jsem napsal první sbírku Ona má křídla, kterou jsem Davidovi poslal e-mailem. Dal si načas, ale po třech týdnech mi odepsal, že děkuje a že to bude krásná kniha.

Letos chystám už čtvrtou sbírku. Zamiloval jsem si jižní Moravu, kam jezdím za vínem a pomáhat na vinohrady. S panem Miroslavem Kovacsem, významným vinařem, jsme se domluvili, že bude spjatá v jižní Moravou. Bude se jmenovat Mezi svými víny. Měla by vyjít na jaře 2021.

Vydal jste písničku Budu klesat ke dnu, pod kterou je podepsaná kapela Tudor Enemy. O jaký projekt jde?

Budu klesat ke dnu je nástřel hudební cesty, kterou se chceme spolu s kolegou Davidem Vostrým vydat. Je to rocková skladba, ale nechceme se limitovat žánrem. Plánujeme připravit první album, na němž představíme kapelu Tudor Enemy v uceleném tvaru.

Vyjít by mělo příští rok a pak vyjedeme na turné. V kapele se věnuju zpěvu a scénickému provedení písní.

Budu klesat ke dnu je o bolestech dnešního světa. Bude to obsahem i dalších písní?

Zcela určitě. Nebudu v textech řešit své komplexy, ale chtěl bych nazývat věci pravými jmény. Nebudeme si tedy brát servítky.

V lednu jste vydal písničku a klip Věřím v lásku, kterou jste nazpíval se svými dětmi Kristýnkou a Péťou. Co pro vás znamená?

Souvisí s romantickým cítěním, které se projevuje v mé poezii. Obě mé děti se hudbě věnují, Kristýnka hraje na violoncello a kytaru, Péťa zpívá ve sboru a učí se hrát na piano. Chtěl jsem s nimi natočit společnou písničku, abychom měli jednou na co vzpomínat. Rovnou jsme k ní pořídili jednoduchý černobílý klip, aby to vzpomínání bylo intenzivnější.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků