Hlavní obsah
Klášter Mariasorg - Mariánská už dávno neexistuje. Dnes je na místě les. Foto: Archív autora

Mlátit do uranu palicí. Krušnohorské gulagy byly pro vězně peklem

Kniha Na uranu záleží! Zbyňka Zemana a Rainera Karlsche poskytuje unikátní česko-německý pohled na téma uranu v Krušných horách včetně saské strany. Přes první kontakt s uranovou rudou před staletími přes prvorepublikové lázně až po léta hrůzy v komunistických trestných táborech, kde pracovali političtí vězni.

Klášter Mariasorg - Mariánská už dávno neexistuje. Dnes je na místě les. Foto: Archív autora
Mlátit do uranu palicí. Krušnohorské gulagy byly pro vězně peklem

V Jáchymově (kdysi Konradsgrün) se začalo organizovaně hledat stříbro kolem roku 1511. Hrabě Štěpán Šlik založil s několika společníky důlní společnost. Přistěhovali se tam stovky horníků s rodinami a už v roce 1519 byl vyražen první tolar (z něj vzniklo slovo dolar). O rok později byl Jáchymov povýšen na královské město.

Lidé tam naráželi na uranovou rudu, smolinec, ale měli ji za bezcennou. Až v devatenáctém století skláři více používali barvy na bázi uranu a teprve v roce 1911 byly založeny „radiové lázně“. Skupina investorů začala tou dobou budovat i obrovský luxusní Radium Palace Hotel.

Pak přišli sovětští soudruzi, kteří měli o krušnohorský smolinec enormní zájem. Hned v roce 1945, výstřely sotva dozněly, byla NKVD v Jáchymově. Němečtí zajatci jim na práci nestačili, a tak začala v roce 1949 „akce D“.  Komunisti naváželi vězně z vnitrozemí do hor ve velkém. V roce 1950 už v táborech živořilo 11 tisíc politických vězňů. A zrodil se český ”gulag”.

Komunisté měli strach, aby jim ”političtí” nenakazili běžné zločince, kteří pak mohli vyjít na svobodu „otráveni jedem protistátní záští“, tak se je snažili různě oddělovat. Nejhorší protisocialistické živly poslali do táborů Vojna, Nikolaj, Vykmanov 2, Rovnost a Eliáš, vězni druhé kategorie putovali do lágrů Prokop, Svatopluk, Vršek a Mariánská, kde stál velký klášter. StB si tam zařídila mučírnu, a když pak v šedesátých letech politické mukly pustili na amnestii, klášter jednoduše srovnali se zemí. Nikoho to netrápilo, tou dobou v tzv. Sudetech mizela celá města, kdo by se zajímal o klášter po Němcích.

Vykopaná okenní mříž jednoho z vězeňských baráků

Foto: ZČU

Třetí kategorie vězňů mířila do tábora Ležnice a pro méně nebezpečné Bratrství, Svornost a Vykmanov I a Ústřední. Kolaboranti a kriminálníci fungovali jako informátoři. Ti na politické donášeli a různě je šikanovali.

V táborech nebylo nikdy ničeho dostatek. Chyběla voda, jídlo, oblečení, boty. Některé baráky byly tak přeplněné, že tři vězňové měli jen jednu postel, kterou si předávali po osmi hodinách. Bachaře to netrápilo - byli to muži určení k likvidaci, zkráceně M.U.K.L.

Další z rafinovaných zvráceností režimu byla platba za ubytování a jídlo. Nevinní lidé odevzdávali plat za práci vězeňské správě. Co zbylo, šlo částečně rodinám vězňů a částečně se vyplácelo muklům v podobě kuponů, které ale platily jen ve vězeňské kantýně.

Řada lidí z kategorie M.U.K.L. onemocněla, nebo umřela, ale to pro soudruhy z ministerstva nepředstavovalo až takový problém. Ve zinscenovaných procesech se dal odsoudit kdokoliv za cokoliv. Věznice byly pořád plné, jen v roce 1951 dodali do Krušných hor dalších pět tisíc nešťastníků. Bylo jich už tolik, že museli postavit další lágr Vykmanov 2, kde stála i proslulá věž smrti, vysoká čtyřpatrová budova na drcení rudy. Kolem ní stály kontejnery na smolinec a ještě pár menších budov. Hrdinové západního odboje, letci a vojáci tam společně s katolickými kněžími, intelektuály a dalšími „zločinci“ mlátili palicemi do uranové rudy.

Menší kousky pokračovaly do mechanických drtičů. Výsledkem celého procesu byla malá lesklá zrnka, která dali do kovových barelů a následně naložili na uranové vlaky, které dvakrát denně odvážely jáchymovský poklad do Sovětského Svazu.

Tábor obklopoval ostnatý drát a brána s ozbrojenou stráží, před plotem měli bytovky dozorci. Když muklům skončila směna, odpočinek je nečekal - nastal čas na úklid bytů dozorců, baráků lágru, bylo třeba mýt podlahy i stěny, zametat a ještě čistit vagony strážných v uranových vlacích. Mezitím museli absolvovat ještě nesmyslné nástupy na dvoře před dřevěnými baráky, pětkrát denně za každého počasí.

Mýt se měli v mizerné hromadné umývárně, v podstatě šlo o žlab s několika kohoutky, ze kterých tekla jen studená voda. Vedle stály dřevěné latríny, ale toaletní papír byl považován za příliš vysoký nadstandard, aby se jim plýtvalo na muže určené k likvidaci. Koupit si ho mohl jen ten, kdo měl potvrzení od lékaře. V barácích si mohli zatopit uhlím, ale pouze za určitých podmínek. Dostávali ho omezené množství a dozorce si občas vzpomněl, že tam mají moc teplo, a pak jim nařídil uhlí vrátit.

Československé věznice tehdy dostaly instrukce, že mají co nejvíc politických vězňů posílat do pracovního trestaneckého oddílu Ostrov u Karlových Varů, tábor Vykmanov. Vězni pak dostali jen kódové označení „Ostrov“, nic víc se oficiálně nesmělo říkat. Ve věznicích v Plzni, Praze, Mostě i Brně založili sběrná centra pro kandidáty „Ostrova“ a kdo byl jednou zařazen, už se z toho nevyvlékl.

Muklové se jen málokdy, asi třikrát ročně, dočkali návštěvy rodiny, která byla většinou velmi krátká a celý postup připomínal nesmyslné divadýlko. Jáchymov byl zakázanou zónou, kam stráže nechtěly nikoho pouštět. Vězni museli jet autobusem jinam, tam je jednoho po druhém vedli do místnosti se stolem, kde se mohli setkat, jenže mezi mukla a návštěvu dali drátěné pletivo a rozhovor byl hlídaný, téměř nic se nemohlo říct. Mohli přijet jen dva dospělí a jedno dítě a každý z nich dostal svého fízla, který kontroloval, jestli si něco nepředávají nebo nemluví o zakázaných tématech. Při porušení řádu byla návštěva ukončena.

Dopisy směli „politický“ psát jen jednou měsíčně. Pak je odevzdali cenzorovi, který mohl dopis kdykoliv roztrhat. Zoufalí moderní otroci se pokoušeli o útěk, hned v prvním roce 1949 víc než stovka, ale málokdy uspěli a přežili. Na útěku je často zastřelili nebo ubili k smrti. Kdo byl jen odsouzen k dalšímu trestu, dopadl ještě dobře.

Roky v podlouhlých dřevěných barácích se vlekly, muklové si občas povídali nebo hráli šachy s figurkami uhnětenými z chleba. V neděli si zazpívali nebo se procházeli pořád dokola uvnitř lágru a polehávali na trávě, občas jim v „kulturáku“ promítali filmy, pochopitelně jen komunistické, které nikdo z nich nemohl brát vážně.

Spali na železných palandách, ale prostěradla dostali jen v létě, protože v zimě by je prý použili na maskování při útěku. Zimy byly kruté. Malá kamínka, která spojovala roura s cihlovým komínem, moc netopila. Když byl silný mráz, snažili se ukrást trochu dřeva nebo uhlí. Na polici u paland ležely jejich misky, lžíce, hřebeny a kartáčky na zuby, málokdo vlastnil ještě něco jiného.

Jáchymovské peklo definitivně skončilo až v roce 1960, když prezident Novotný vyhlásil amnestii.

Sudetský tulák

Sudetský tulák

Foto: Stanislav Dvořák

Sudetský tulák je dlouhodobá série kulturně-historických článků. Máte podněty k sudetským tématům? Zašlete je autorovi na: stanislav.dvorak@novinky.cz.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků