Hlavní obsah
Jarní vojenská idyla u Chomutova Foto: Archiv Stanislava Dvořáka

Chomutovské vojenské bunkry jsou výborně zachovalou památkou

Už od samotného vzniku Československa se řešila otázka opevnění hranic. V prosinci 1935 byl schválen program výstavby opevnění a jako první začali stavět podle francouzského vzoru těžká opevnění na severovýchodě Čech a ve Slezsku. Bylo to však drahé a zdlouhavé. Politický vývoj byl bohužel rychlejší než výstavba. V roce 1936 vláda rozhodla o urychleném zabezpečení hranic pomocí lehkých opevnění a velmi čile se začalo stavět u Chomutova - množství opevnění se velmi dobře zachovalo dodnes.

Jarní vojenská idyla u Chomutova Foto: Archiv Stanislava Dvořáka
Chomutovské vojenské bunkry jsou výborně zachovalou památkou

Chomutov vznikl zřejmě už v 11. století a od počátku byl spojen s německým prostředím. Nejstarší písemný záznam je z roku 1252 a hovoří o již stojící osadě. Jakýsi Načeratův syn Fridrich tehdy převedl Chomutov na řád německých rytířů. Za jejich vlády se postupně změnil v opravdové středověké město s hradbami (asi ve 14. století), později zdvojenými na začátku 15. století.

Německým rytířům město zabavil král Václav IV. v roce 1411, ale za deset let ho dobyli a poničili husité. Nejtvrdší zásah pak uštědřila městu pod Krušnými horami třicetiletá válka. Nejdřív byl majetek městu zabaven za pomoc českým stavům, pak proběhla rekatolizace a spousta obyvatel z celého okolí musela odejít do Saska. Do toho přišla ještě okupace Švédy a mor. Chomutov stagnoval až do 19. století, kdy přišel průmysl.

Po zavedení železnice v 70. letech 19. století, rozvoji dolů a válcoven za rodiny Mannesmannů začal Chomutov růst, ale spory mezi německy a česky hovořícími obyvateli se ve 20. století stále zhoršovaly. Chomutovští Němci chtěli pomoci mosteckým v jejich poněkud naivní bitvě za nezávislost s československými vojáky v roce 1918, ale armáda jim zabránila v tom, aby se do Mostu vůbec dostali. Proti legionářům neměli nacionalisté moc šanci a během dvou dnů bylo po povstání. Spory však pokračovaly a když se v Německu chopil moci Hitler, v kopcích za Chomutovem se začala stavět síť opevnění.

Lehká opevnění jsou malé železobetonové stavby. Posádku mělo tvořit jen pár mužů s kulometem a granáty. Prvním typem bylo lehké opevnění byl vz. 36 podle francouzského vzoru. Časem vznikaly různé speciální typy, např. schované pod mostem nebo zapuštěné do jiné budovy. Nevýhody jako absence filtračního zařízení či nestřežený týl byly časem řešeny, a tak vznikl nový vzor - vz. 37.

Vz. 37 měl varianty A, B, C, D, E. Na Chomutovsku byly postaveny typy A, D a E. Áčko mělo kulometné střílny s ocelolitinovými rámy nalevo i napravo.

Typ D, který měl jen jednu střílnu, se skrývá třeba pod kopcem Špičák za Kadaní u silnice na Klášterec nad Ohří. Je třeba trochu pátrat, protože vegetace malinký bunkr docela dobře skrývá.

Typ E s jednou kulometnou střílnou můžete vidět třeba hned vedle za zrušenou obcí Mikulovice u silnice směrem na Klášterec nad Ohří.

Nejlépe zachovaná linie opevnění i s vysvětlujícími cedulkami se nachází na kraji Chomutova za sídlištěm v oblasti zvané Kočičák. Nabízí pěknou procházku a v létě je možno vidět i interiér opevnění s průvodcem. Domluvit návštěvu je možné na stránkách www.kocicak.cz.

Kočičák se snaží o dobovou atmosféru.

Foto: Archiv Stanislava Dvořáka

Foto: Archiv Stanislava Dvořáka

Dobře zamaskovaný objekt vz. 37 u Chomutova

Foto: Archiv Stanislav Dvořák

Foto: Archiv Stanislava Dvořáka

Foto: Archiv Stanislava Dvořáka

Lehká opevnění vz.37 měla dva stupně odolnosti, normální měly odolávat zásahům děl ráže 10-10,5 cm a silnější 15-15,5 cm. Čelní stěna silnějších objektů mohla být až 127 cm tlustá.

Opevnění byly vybaveny ventilační soupravou se sacím potrubím, lapači zplodin nad střílnami a výsuvnými periskopy ve stropech. Ve střílnách měli lehké kulomety ZB vz.26. Ty ovšem nemohly chránit týl a vstup do opevnění. Pokud by byl nepřítel hodně blízko, mohli vojáci použít zabetonované roury, do kterých vložily granáty, které pak vypadly před objekt, takzvané granátové skluzy. Vstup chránily dvoje dveře, mřížové a pancéřové. Za maličkým vstupem hned následovala „zatáčka“, takže nebylo možné střílet přímo dovnitř.

V oboustranném opevnění typu A mělo být 7 mužů. Dva střelci z kulometů, dva  pomocníci, dva vojáci pozorovali dění periskopem a sedmý obsluhoval ventilátor a chránil vstup do opevnění. Na menší objekty D a E stačili čtyři. Velkou slabinou opevnění byla obrana proti chemickým zbraním.

V krušnohorských pohraničních bunkrech se nakonec nikdy nebojovalo, ale dodnes je vidět, že postaveny byly skutečně bytelně.

Sudetský tulák

Sudetský tulák

Foto: Stanislav Dvořák

Sudetský tulák je dlouhodobá série kulturně-historických článků. Máte podněty k sudetským tématům? Zašlete je autorovi na: stanislav.dvorak@novinky.cz.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků