Hlavní obsah
Adam Mišík se s novou deskou chystá na koncerty. Foto: Lucie Levá

Adam Mišík: Zažil jsem období, kdy jsem nebyl normální

V posledních čtyřech letech se zpěvák a hudebník Adam Mišík připomínal singly. Přitom natáčel filmy a představil se také v show Tvoje tvář má známý hlas. Aktuálně vydává své druhé album 2.0. Je na něm příběh jeho posledních dvou let.

Adam Mišík se s novou deskou chystá na koncerty. Foto: Lucie Levá
Adam Mišík: Zažil jsem období, kdy jsem nebyl normální

Debutové album Parfém jste vydal v roce 2014. Od té doby se jistě ve vašem životě mnohé změnilo. Je to tak?

Parfém jsem natáčel, když mi bylo patnáct, a vyšel, když mi bylo šestnáct let. V té době byla kolem mě spousta lidí, každý měl na věc názor a já byl snadno ovlivnitelný. To, co podle mě bylo zajímavé, se v té desce rozebralo, a potom se to vypařilo. Jasně, odstartovala mi sólovou pěveckou kariéru, absolvoval jsem spoustu koncertů, ale mnohé věci postupně pominuly anebo se už na ně dívám jinak, jako dospělejší člověk.

Za těch pět let jsem se snažil najít si autorský rukopis a pro hudbu moderní zvuk. Natočil jsem přitom i několik filmů a zúčastnil se pořadů, které mi co do setrvání v povědomí lidí pomohly. Zároveň to však byly aktivity, jejichž dopad je krátkodobý a člověk při nich nezíská vlastní publikum. Sice ho všichni znají, ale mnozí přesně nevědí, co vlastně dělá.

Když jsem se opět vrátil k muzice, soustředil jsem se na skládání. Má nová deska je skoro celá autorská, ať už jde o hudbu, či texty. Chci jí posluchačům a fanouškům říct, že už dělám jinou hudbu, razantně jinou než před pěti lety.

Adam Mišík

Foto: Lucie Levá

Bylo hledání nového výrazu těžké?

Docela ano, a myslím si, že proměny, k nimž u mě docházelo, jsou zachyceny v písničkách, které jsem v mezičase vydával jako singly. Každý hudebník hledá, kým chce na scéně být a kam chce patřit. V době končící puberty a pozvolné cesty k dospělosti, na které jsem, je to ještě silnější. Každopádně jsem věděl, že nové album musí být celek, který vypovídá o tom, jaká hudba je mi blízká a jak žiju.

Kolem roku 2014 se na vašich koncertech mladé fanynky projevovaly až hystericky. Jaké to bylo, zažít si v šestnácti to, co zažívali během své kariéry třeba Beatles?

Bylo to zvláštní, vlastně jsem nikdy nevěděl, co si o tom mám myslet. Často jsem měl pocit, že jsem na to všechno koukal z pozice třetí osoby, a přišlo mi to někdy až absurdní. Pomalu jsem se s tím ale naučil žít, a ono to samozřejmě časem opadalo. Dnes je to občas pořád šílené, ale v době vydání mého prvního alba to bylo opravdu někdy až hysterické.

V čem?

Častokrát jsem se po koncertě musel zabarikádovat v šatně, aby mě fanynky neušlapaly. Možná to zní neuvěřitelně, ale někdy mi šlo skutečně o zdraví. Spousta holek kempovala před domem, ve kterém jsem bydlel, spousta holek mě sledovala, když jsem šel po městě. Neměl jsem soukromí.

Jednou jsme na venkovním koncertě dohráli, lidé rozervali kovové bariéry, které byly před pódiem, a hnali se na nás. Běželi jsme přes celé náměstí, abychom se schovali v šatně. Bylo to náročné.

Psalo se o vás, že jste český Justin Bieber. Cítil jste to jako poctu?

Nepřikládal jsem tomu velkou váhu. Bral jsem to tak, že se novináři někoho obvykle snaží přirovnat k někomu, koho všichni znají. Zvyšuje to čtenost a je to zajímavější. Tahle zkratka mě jen hodila do škatulky, kterou jsem nebral vážně.

Je ale pravda, že dlouho předtím, než jsem začínal, na české scéně žádná teenagerská hvězda nebyla. Nebyli ani žádní youtubeři, ten svět teprve vznikal. První turné, na které jsme v roce 2013 vyrazili s Johnym Machettem a Voxelem, bylo po dlouhé době připravení cíleně pro velmi mladé lidi.

Možná i díky němu začali zase chodit na koncerty. Pak přišla Slza, objevil se Sebastian a další. Myslím, že jsme to odstartovali.

Adam Mišík je též zručný muzikant.

Foto: Lucie Levá

Co nového vaše generace české hudební scéně přinesla?

Když mi bylo šestnáct, vůbec jsem nad tím nepřemýšlel. S odstupem času si myslím, že jsme se zvukem písniček a pódiovou prezentací snažili přiblížit podobným zpěvákům a kapelám z Ameriky a Británie. Na svou dobu zněla naše tvorba svěže, aktuálně.

Vaše generace měla a má tendenci zohýbat český jazyk, používat slova, která neexistují, anglicismy i drmolit. Je to přínos?

Nevím, jestli je to přínos, to se asi teprve ukáže. Ale rozhodně je to generační styl. Vzhledem k tomu, že česká hudební scéna byla už před šesti lety propojená se zahraniční, používáme výrazy, které jsou globální. K tomu patří i to zohýbání jazyka tak, aby se nám texty dobře prezentovaly. Uvidíme, kam to dojde.

Na svém novém albu jste od toho nicméně ustoupil…

U mě to bylo tak, že když jsem pracoval na starších textech, vždycky jsem si je nejdříve napsal v angličtině a potom jsem se je snažil přetavit do češtiny. Bylo to pro mě dost těžké, a tak docházelo k těm změnám ve výslovnosti a používání anglicismů.

Pro novou desku jsem od začátku psal texty česky, používal jsem česká slova a české fráze. Držel jsem se původní myšlenky a objevoval si pro její zachycení vhodné výrazy.

Naplňuje vás autorství?

Naprosto. Díky tomu, že jsem si psal písně sám, mám ke každé silnou vazbu a v každé je můj příběh. Tím jsou pro mě velmi živé.

Není pro vás problém nechat posluchače prostřednictvím textů vstupovat do vašich někdy až niterných pocitů?

Myslím si dokonce, že to pro mě je nutné. Mám-li na scéně jako zpěvák a hudebník někoho oslovit a nemám-li být jen jakási karikatura ze šoubyznysu, je nutné být autentický a vyprávět příběhy, které se mi dějí. Podobné prožívá spousta mladých lidí a já věřím, že je vyprávím dobře.

Otevřel jste na albu cosi jako třináctou komnatu?

Je na něm zakódovaná spousta věcí, které snadno dešifrují ti, kteří mě znají. Ostatní si je tam třeba najdou. Zpívám například o tom, že můj život byl velice divoký a vyrovnat se jako mladý člověk s úspěchem bylo velice těžké. Vydělával jsem slušné peníze a kolem mě byla spousta lidí, z nichž někteří nebyli zrovna přátelští.

Prorvat se tím nebylo snadné, a upřímně říkám, že kdybych měl jednou dítě a ono do světa šoubyznysu spadlo tak rychle, jako se to stalo mně, měl bych o ně strach. Vím totiž, že to pro mozek není zdravé.

Dotýkalo se to vaší psychiky?

Určitě jsem zažil období, kdy jsem nebyl normální. Myslel jsem si, že jsem, ale mé chování tomu neodpovídalo. Byl jsem odpojený od reality a arogantní. Projevil se u mě i obvyklý problém mladých, a sice že velice rádi mluvíme a velice neradi nasloucháme. Měl jsem kolem sebe silné a zajímavé lidi, kteří se mi snažili ukázat tu lepší cestu. Jenže já byl přesvědčen, že to zvládnu sám. Teprve když jsem získal sebereflexi a uvědomil si, že to, co žiju, opravdu není normální a dobré, začal jsem naslouchat.

Neříkám, že jsem teď dokonalý, to v žádném případě. Jsem ale rád, že to, o čem jsem mluvil, mám za sebou.

Adam Mišík

Foto: Lucie Levá

Kdo vám pomohl?

Těch lidí bylo víc, a samozřejmě rodiče. Ti mě ale neviděli v akci, takže v tomhle případě spíš pomohlo, že jsem dal na některé jejich dobře míněné rady. Uvědomoval jsem si tehdy, že mě někteří lidé nemají rádi, ale nevěděl jsem proč. Připadal jsem si úplně v pohodě. Evidentně jsem to ale ze sebe nevyzařoval.

Držíte i na novém albu kvalitu zvuku srovnatelnou se zahraniční?

S lidmi, kteří na něm se mnou pracovali, jsme se o to snažili. V šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech nebyly nahrávací a zvukové možnosti tak vyspělé. V té době měla spousta hudebníků u nás v podstatě podobný zvuk nahrávek, jaký měli jejich zahraniční kolegové.

Řekl bych ale, že na konci devadesátých let šly zvukové možnosti hodně nahoru a u nás jsme to nezachytili. Projevila se jakási ztráta za světem, kterou se dodnes snažíme dohnat.

A já si myslím, že už jsme strašně blízko. Třeba i proto, že je docela běžné, že na nahrávkách českých hudebníků a zpěváků pracují zkušení producenti a zvukaři ze zahraničí. Myslím si, že aktuální česká alba jsou zvukově srovnatelná s nahrávkami ze zahraničí.

Dbáte na to, aby se ve zvuku neztratily melodie?

Melodie jsou pro mě naprosto klíčové. Všechny písničky na novém albu vznikly tak, že jsem si brnkal na kytaru, a když přišel nápad, začal jsem skládat.

Písnička v tom prostém smyslu slova je pro mě zásadní. Zvuk je její obal, který z ní ale nesmí vyhnat obsah. Ostatně, můj táta mi vždycky říkal, že pokud lze písničku zahrát jenom s kytarou, bude fungovat.

Váš otec Vladimír Mišík letos nahrál album Jednou tě potkám. Líbí se vám?

Je to jedna z nejlepších desek, které nahrál. V době, kdy vznikala, se potkala spousta dobrých okolností. Písničky na albu nádherně sedí jeho hlasu, odpovídají jeho současné povaze a vím, že se v nich cítí dobře.

Táta už je kliďas, který se na věci dívá s nadhledem. A ten na albu je. Na nedávném koncertě v pražské Arše bylo vidět, jak si svou novou hudbu užívá. Publikum znalo všechny nové texty a zpívalo s ním.

To je věc, kterou každý zpěvák potřebuje cítit. To spojení s diváky. Táta pookřál, strašně moc ho to takříkajíc nakoplo.

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků