Hlavní obsah

Očima Saši Mitrofanova: Čistý vzduch a smrádek, věčný boj

Alexandr Mitrofanov, Alexandr Mitrofanov

Součástí naší dovolené byla letos muzea. Tři muzea, která jsme navštívili v Polsku, nečpěla starobou, ale byla moderní v nejlepším slova smyslu, s použitím audiovizuálních prostředků a dalších technologií. Proto byly návštěvy jejich expozic vtažením do dějů, které se odehrály před mnoha lety.

Foto: Milan Malíček

Alexandr Mitrofanov

Článek

Ve Varšavě to bylo Muzeum Varšavského povstání, v Gdaňsku monumentální a mimořádně podrobné Muzeum druhé světové války a také Centrum Solidarity, v němž lidé zůstávají ponořeni do atmosféry poválečného Polska za vlády komunistů, byť se jejich partaj jmenovala Polská sjednocená dělnická strana. Byla ovšem až tak dělnická, že dělníci nakonec proti ní právě v Gdaňských loděnicích povstali.

Nechtěně se ale návštěvy muzeí aktualizovaly – a bylo to mrazivé. Vždyť je to v současné době jako přes kopírák, chtělo se říct při sledování vývoje konce 30. let minulého století, kdy sílil Hitlerův režim. Mnohé prvky, především demagogie a také propaganda tehdejších nácků, se jako vejce vejci podobají činům pokračovatelů fašismu a nacismu v nynějším Rusku. Mrazení sílilo, když se člověk – pokolikáté už, ale snad poprvé s vědomím, že se tyto časy zuřivě snaží o vítězný návrat – díval na vývoj událostí kolem mnichovské zrady spojenců Československa.

Dál už byla jen zkáza, zabíjení, bída, neštěstí, hlad, miliony lidí bez domovů, fyzické a psychické poškození bojující generace a generace jejích dětí. Obrovská katastrofa. A příšerný pocit, že se to opakuje dnes na Ukrajině i s některými průvodními prvky, tedy především zbabělostí a lhostejností v jiných zemích, kterýžto přístup nakonec tehdejší katastrofu zapříčinil.

V době, kdy se mi hlavou opakovaně honily tyto myšlenky a srdce svíraly tyto pocity, pokračoval politický život doma. Česká vláda stále držela svou známku kvality ve vztahu k současné katastrofě, která by bez odporu mohla být horší než druhá světová válka. Čistý vzduch se ale mísil se smrádkem.

Babišova poslankyně Margita Balaštíková se nechala slyšet, že jsme malá země, máme hájit své obchodní zájmy a velkou politiku přenechat velkým. Posvětila tak princip O nás bez nás aktivní před druhou světovou válkou.

Lépe než Karel Čapek to řekne sotvakdo: „Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, byl věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslí vždycky jenom na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se Ti vybarví.“

Reklama

Výběr článků

Načítám