Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Válka se vyplácí, když Západ selhává – Alex Švamberk

Novinky, Alex Švamberk

Konflikt v Náhorním Karabachu ukázal, že se válka vyplácí. Ázerbájdžán získal zpět nejen sedm okresů přiléhajících k Náhornímu Karabachu, i jeho část včetně klíčového města Šuša, protože příměří platí na linii bojů. Válka už není něco neakceptovatelného, ale pokračování politiky jinými prostředky, tedy vojenskými, jak napsal pruský stratég Carl von Clausewitz. Na novém uspořádání se navíc dohodlo Rusko s Tureckem, tedy země, které nectí nedotknutelnost suverenity, a Západ do něj nezasáhl. To je nepříjemná realita.

Foto: Tomáš Reiner, Novinky

Alex Švamberk

Článek

Nechat rozhodnout o podobě příměří prezidenty Ruska a Turecka Vladimira Putina a Recepa Tayyipa Erdogana, kteří si tak mohli upevňovat své mocenské ambice, je selháním Západu. Minské skupině Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), která dozírala na příměří od roku 1994, totiž spolupředsedají Rusko, Francie a USA. Spojené státy však byly zaujaty volbou prezidenta a Evropa bojem s koronavirem, čehož Baku šikovně využilo.

Západ se navíc nechtěl angažovat v konfliktu, který je složitý a obě strany mají část pravdy. Náhorní Karabach sice byl součástí Ázerbájdžánské SSR, ovšem byl autonomní oblastí a její obyvatelé při rozpadu SSSR hlasovali proti připojení k Ázerbájdžánu. V válce v letech 1988 až 1994 však Arméni ovládli nejen celý Náhorní Karabach, ale i sedm přilehlých ázerbájdžánských okresů. Situace zůstávala zamrzlá, nijak se neřešila, Arméni se nestáhli z obsazených okresů, vyhovoval jim status quo.

I když z hlediska mezinárodního práva měl Ázerbájdžán na sedm svých okresů právo, což plyne i z rezolucí Rady bezpečnosti, způsob, jakým je dostal zpátky pod svou kontrolou, připomíná 19. století. Baku netlačilo více na jednání. Hájí se, že reagovalo na útok Arménů, to však nepotvrzují nejen arménské zdroje, ale ani dění na frontě. Napadený se většinou musí bránit, jenomže Azerové postupovali do prvních hodin války.

Vojenské řešení však přineslo všechny typické negativní důsledky včetně dalšího masového exodu obyvatel a humanitární krize. Ázerbájdžán sice slovně slíbil obyvatelům Náhorního Karabachu, že se jim nic nestane, ale ti mu neuvěřili – není divu, když na ně neustále dopadaly střely z raketometů a bomby z tureckých dronů.

Už za války uteklo nějakých 70 000 lidí, ale Západ na rozdíl od devadesátých let v Kosovu nezasáhl, i když po prvních dvou týdnech mohl ještě něco podniknout a zastavit násilí i exodus obyvatel. Místo toho hodil Armény přes palubu. Možná si říkal, že takto oslabí Rusko na jihu na úkor Turecka. Nic takového však nenastalo.

Moskvu asi netěší, že má nyní Turky zpátky na Kavkazu, odkud vyhnalo Osmanskou říši ještě za cara, může se však nyní holedbat, že zprostředkovala příměří - byť platit začalo až to čtvrté, první tři byla hned porušena. A ještě může pokrytecky říkat, že Armény chrání, když navíc zajistila ochranu okleštěného Náhorního Karabachu, což nikdo jiný neudělal, takže Jerevan přestane pokukovat po Západu. Ovšem ochrana je jen na pět let a mnozí místní obyvatelé tuší, co bude následovat, tak při odchodu zapalují své domy, aby je nedostali Azeři.

I další podmínky příměří jsou tvrdé - Ázerbájdžán si ponechává nejen dobyté území včetně města Šuša v Náhorním Karabachu, ale ještě se musejí Arméni stáhnout z ázerbajdžánských okresů, které Azeři nedobyli. Navíc musí zajistit přímého spojení Nachičevanu, což je součást Ázerbájdžánu sousedící s Tureckem, která je však od zbytku země oddělena arménským územím. Prezident Recep Tayyip Erdogan navíc chce dohlížet na příměří na frontě, což mu Rusko nedovolilo. Jako ulitý na to padne český příměr kozel zahradníkem, zvláště když Karabach znamená velká nebo černá zahrada.

Prestiž Západu utrpěla a připomíná stále více ochromený kolos, který, než se rozhýbe, tak je po všem a musí se vyrovnávat s novou situací. V nových časech připomínajících imperiální politiku před první světovou válkou, kdy se hned využije jakákoli příležitost, je nutná rychlost a rozhodnost.

Západ však neodkáže ukočírovat ani Turecko nepokrytě podporující Azery, přestože je členem NATO. Což se už dříve ukázalo v Sýrii, kde obsadilo část jejího území, i v Libyi anebo ve Středozemním moři, na jehož dno si klade nepodložené nároky. A s Ruskem hraje vlastní hru. Posilující Rusko přitom představuje taky hrozbu, jak ukázala válka s Gruzií, po níž se odtrhla Jižní Osetie a Abcházie, nebo anexe Krymu a zamrzlé konflikty v Podněstří a na Donbasu.

Alex Švamberk

Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.

Ve chvíli, kdy se oslabuje vliv mezinárodního společenství a anexe a války se opět stávají běžnou součástí politiky, nezbude nic jiného, než posilovat a modernizovat ozbrojené síly, které se nakonec mohou stát jedinou hrází před rozpínavostí, a je jedno čí. Nic na tom nemění ani blížící se ekonomická krize kvůli koronaviru. Je to nepříjemné probuzení z pandemie, jenomže Arméni doplatili na to, že se nedokázali bránit dronům, které dodalo Ázerbájdžánu Turecko a paradoxně i Izrael.

Reklama

Výběr článků

Načítám