Článek
Nejen jako předseda podvýboru pro ochranu spotřebitele Poslanecké sněmovny jsem jednoznačně zastáncem zavedení institutu hromadných žalob. Je zcela nemyslitelné, že český soudní proces v 21. století, kdy z definice věci (poskytování stejných nebo podobných služeb pro velké množství zákazníků) přibývá hromadných událostí (a tedy potenciálně i hromadných škod), neobsahuje odpovídající efektivní a hospodárný procesní nástroj projednávání těchto situací.
Pokud totiž v České republice k řešení těchto vzniklých událostí dojde, soudy je řeší jednotlivě v samostatných řízeních. Podle šetření Sdružení českých spotřebitelů z června 2019 téměř 80 % dotázaných ani neví, že v České republice probíhá příprava zákona o hromadném řízení. Podle tohoto šetření si pak 4 z 5 spotřebitelů myslí, že kolektivní žaloby mohou přinést významné úspory, a téměř 82 % všech respondentů by se k případné hromadné žalobě připojilo.
Institut hromadného řízení spadá přesně do kategorie, kdy je rozumně posílena slabší strana, tedy spotřebitel. Ekonomika se v dnešní době vyvíjí směrem, kdy přibývá velkých poskytovatelů určitých služeb, ať už se jedná o banky, pojišťovny, dodavatele energií, či mobilní operátory.
A pak je tu celá řada, stovky tisíc nebo miliony spotřebitelů, klientů, kteří využívají vesměs podobnou nebo totožnou službu. Avšak v případě, že dojde v rámci užívání této služby k nějakému nekalému jednání ze strany poskytovatele, tak jednotliví spotřebitelé nemají motivaci, ať už z hlediska času, nebo nákladů, toto jednání řešit. Říká se tomu trefně – racionální apatie. Kvůli drobnějším částkám se prostě lidé nepustí do sporu v momentě, kdy vyčerpají prostředek například reklamace.
Tuhle jeden advokát na konferenci k hromadným žalobám prohlásil, že je to dobře, a tudíž není nutné současný stav měnit. Zapomněl ale dodat, že by to bylo správné (neříkám spravedlivé) teprve v momentě, kdy by se do sporu o pár stovek nepouštěly ani ony firmy na druhé straně. To bohužel nezaznělo a my všichni dobře známe ty případy, kdy se lidé dostali do exekucí právě kvůli bagatelní částce na počátku.
Takže v momentě, kdy bude fungovat institut hromadných řízení, budou se podobné a třeba i ony bagatelní nároky řešit v jednom sporu. Jednoznačně dojde k úspoře finančních prostředků, profesionálnímu vedení sporu, odlehčení soudů, které nebudou muset řešit stovky podobných případů, a tudíž i k jednotnému rozhodování. Slabší strana tak bude při správném nastavení tohoto institutu posílena. Ve výsledku to pak, podle mého názoru, povede ke kultivaci trhu a preventivně pak k více proklientskému jednání firem, podobně jako se ke svým klientům chovají na západ od našich hranic.
Samotné nastavení institutu hromadných žalob je tedy naprosto klíčové. Základním předpokladem úspěchu je vytvořit podmínky tak, aby hromadné žaloby nemagnetizovaly šikanózní žaloby či se nestaly prostředkem nekalého konkurenčního boje. Od samého počátku diskuse o hromadných žalobách se přikláním k tzv. přihlašovacímu hromadnému řízení (označuje se jako „opt in“). V tomto případě je účastníkem každý, kdo se aktivně přihlásí. Naopak při odhlašovacím hromadném řízení, tzv. „opt out“, jsou účastníky řízení automaticky všichni, kteří splní dané podmínky (mají určitou smlouvu, čerpají nějakou službu).
Opt out není v našich podmínkách realizovatelný. Nejsem jeho příznivcem, protože vede k tomu, že by se tento institut mohl zneužívat. Spotřebitel by tak pasivně čekal, kde všude bude automaticky součástí nějakého sporu, a to bez jakékoliv vlastní odpovědnosti a participace.
Patrik Nacher
Absolvent vysoké školy Bankovní institut, obor bankovní manažer (2006).
Provozuje několik internetových stránek, z nichž nejznámější - bankovnipoplatky.com - se od roku 2005 zabývá tématem bank, poplatků a zvyšování finanční samostatnosti a gramotnosti spotřebitelů.
V letech 1996 až 2004 pracoval v různých tiskových a mediálních pozicích. Od roku 2005 se angažuje pro Národní radu osob se zdravotním postižením ČR, aktuálně je mediálním poradcem této organizace.
Dalším podstatným prvkem je, kdo bude oním organizátorem hromadné žaloby. Domnívám se, že by mělo jít o spotřebitelské organizace, které budou registrované na ministerstvu spravedlnosti (či MPO). Ty jsou jednak v přirozeném kontaktu se spotřebiteli, a nemusí tak probíhat žádný finančně náročný „nábor“, a pak si také dlouhodobě vytváří svou reputaci dalšími prospotřebitelskými aktivitami, takže se minimalizuje hrozba oněch zneužití, o kterých jsem psal výše. Institut hromadných řízení je podle mě tedy mnohem užitečnější než vymýšlení různých ochranářských zákonů.