Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Problém migrace nekončí, přispívá k němu tikající africká bomba – Alex Švamberk

Novinky, Alex Švamberk

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Počet migrantů přicházejících přes Středozemní moře v posledních letech klesá, už nejde o statisíce lidí. Podle Mezinárodní organizace pro migraci letos dorazilo do Evropy necelých sto tisíc lidí. Stále zřetelnější je však i to, že migrace je globální.

Foto: Tomáš Reiner, Novinky

Alex Švamberk

Článek

Nejde ani tak o to, že do USA míří tisíce migrantů ze Střední Ameriky. Na jihovýchod Asie a na Dálný Východ míří nejen Rohingové a další menšiny utíkající z Barmy, ale i běženci z Blízkého východu. Na jihokorejský ostrov Čedžu dorazilo v létě asi pět set Jemenců, což v zemi vyvolalo velmi protichůdné reakce.

Do Malajsie, kde je nyní 180 000 migrantů, uteklo nejen 140 000 lidí z Barmy, ale také 3000 Jemenců a 3000 Somálců a Syřanů. Malajsijský aktivista Brian Lariche z organizace Make It Right Movement řekl listu The Korea Times, že problém migrace je celosvětový. Poté, co Evropa a Spojené státy zpřísnily hraniční kontroly, začali migranti hledat jiné země, kam by mohli utéci. Zajímavé jsou pro ně i země jako Malajsie nebo Jižní Korea. Důvodem podle Lariche není jen bezpečnost, ale také vyšší životní úroveň a vyšší příjmy.

Přítomnost mladých Afričanů a Arabů mezi migranty jasně ukazuje, že často nejde o běžence utíkající před válkou, ale o ekonomické migranty. Dvojnásob to platí v Latinské Americe, kde migranti ze středoamerických zemí odmítli nabídku Mexika zůstat tam, ale dál pokračují v cestě do USA, byť jsou hranice uzavřené.

Pro Evropu je hlavním problémem migrace z arabských zemí a z Afriky. Osvobození od koloniální nadvlády, které vyvrcholilo v roce 1960, kdy vyhlásilo samostatnost 18 bývalých kolonií včetně Nigeru, Senegalu, Nigérie, Somálska a Konga, přičemž o dva roky později získalo nezávislost i Alžírsko (Maroko a Tunisko ji měly už od konce padesátých let), nesplnilo očekávání.

Samostatnost nezajistila obyvatelům bývalých kolonií lepší život. Republika Kongo se de facto zhroutila, protože odešli koloniální správci a neměl kdo je nahradit. Ani v dalších zemích se pro obyvatele mnoho nezměnilo, klíčové postavení si tam zachovaly těžařské firmy, které tam působily ještě v době koloniální nadvlády. Pokud byly znárodněny, lidé z toho stejně nic neměli. Noví domácí vůdci se většinou starali o to, co by jim mohlo uvíznout za nehty. Puč stíhal puč a rozhořely se kmenové války.

I když v absolutních číslech ekonomika bývalých afrických kolonií rostla raketově, HDP na hlavu už tak nerostlo. V Nigeru dokonce kleslo, podle Světové banky z 600 dolarů na 395 (je použit přepočet na hodnotu dolaru z roku 2000), v Čadu stouplo ze 700 na 800 dolarů a v prudce se rozvíjející Nigérii pak z 1300 na 2400. Přispěl k tomu prudký nárůst počtu obyvatel. Jestliže Alžírsko mělo v době získání nezávislosti na počátku šedesátých let 12 miliónů obyvatel, nyní jich má 41, v Maroku počet stoupl z 12 na 36 miliónů a v Tunisku ze čtyř na jedenáct. Ještě výraznější byl nárůst počtu obyvatel v subsaharské Africe včetně oblasti Sahelu sužované suchy a hladomory. V Čadu stoupl počet obyvatel ze tří na 15 miliónů, v Nigeru z 3,5 na 21. V Nigérii z 45 miliónů na 190 miliónů a v Demokratické republice Kongo z 15 miliónů na 81.

Africké země jsou ekonomicky nestabilní, což ukazují silné výkyvy v hodnotě HDP. Vysoká je i nezaměstnanost, která se na severu Afriky pohybuje mezi deseti až patnácti procenty, přičemž u mladých je ještě vyšší. Právě nezaměstnanost byla v Tunisku v roce 2010 příčinou protestů, které vedly nejen ke svržení vlády, ale také stály na začátku arabského jara.

Spásou se nestala ani zahraniční pomoc. Čistá rozvojová pomoc přitom u nejchudších zemí byla často vysoká, u Senegalu, Nigeru a Čadu se dlouhodobě pohybovala nad 10 procenty HND (hrubého národního důchodu). Jen z grantů Mezinárodní rozvojové pomoci do afrických zemí od roku 2000 plynou miliardy, nejvíce do Demokratické republiky Kongo, kam každý rok přitékají stamilióny, v roce 2013 to bylo půl miliardy dolarů. Africkým zemím byly opakovaně odpuštěny dluhy, v Nigérii v roce 2006 ve výši skoro deseti miliard dolarů.

Z rozvoje a pomoci často těží jen elity a situace chudých se nezlepšuje, což ukazuje index chudoby. V Demokratické republice Kongo žije za méně než 3,2 dolaru na den 90 procent lidí. I v Nigérii jich jsou tři čtvrtiny podobně jako v Nigeru, v Senegalu pak dvě třetiny.

Vývoj Afriky jasně zhodnotila pro Český rozhlas na začátku nového tisíciletí Věra Šťovíčková Heroldová, která tam strávila deset let: „Studená válka prakticky pohřbila poslední naděje, že by se kontinent mohl rozvíjet k blahobytu a politickému pořádku, protože Spojené státy si koupily některé režimy, jiné režimy si koupil Sovětský svaz a budoval se buď zkarikovaný socialismus, nebo zkarikovaný kapitalismus. V každém případě se tam peníze cpaly, místo aby se místní lidé učili zemědělství, průmyslu. A když studená válka skončila, obě tyto země se o Afriku přestaly zajímat, vykašlaly se na ni úplně všichni a ona se propadla do takové bídy.“

Ani úspěšné projekty na těžbu ropy nebo surovin mnohdy místním obyvatelům nepomáhají, zisk sice neodtéká do koloniálních center, ale zahraniční investoři se o něj připravit nemíní a zbytek rozkradou místní kleptokraté. Připočítá-li se k tomu vysoušení oblastí na hranicích pouští a časté hladomory související i s klimatickými změnami, působení různých milic a kmenové války, je celkem jasné, že proud migrantů slábnout nebude. Lariche také otevřeně přiznal: „Migrace není něco, co se dá zastavit.“ Je třeba se na to připravit.

Alex Švamberk

Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.

Podle něj se v Malajsii ukázalo jako lepší „realistické“ řešení, kdy migranti slouží jako levná pracovní síla. „Je tu podzemní systém, který pomáhá žadatelům o azyl získat nelegální práci nebo podporu od jejich komunity. Jemenská komunita například pomáhá Jemencům přijít do Malajsie a najít místo, kde žijí jako ilegální imigranti.“ Přiznává však, že pro přijetí je důležité, jak se zařadí do společnosti: „Asi 60 procent obyvatel jsou muslimové, takže muslimy vítají, i když jsou z jiných zemí. Ve srovnání s ostatními migranty jsou muslimové Malajsijci přijímáni.“

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám