Hlavní obsah
Trenér skotského týmu Rangers FC Steven Gerrard gestikuloval směrem ke hráči Ondřeji Kudelovi. Foto: Andrew Milligan, Reuters

KOMENTÁŘ: Fotbalista pražské Slavie a UEFA, zločin a trest – Jakub Kavalír

Obrovskou vlnu ohlasů a komentářů vyvolalo potrestání hráče Slavie za údajnou rasistickou urážku protihráče v utkání Evropské ligy. Dovolím si do nastalé vřavy přidat pár obecných postřehů.

Trenér skotského týmu Rangers FC Steven Gerrard gestikuloval směrem ke hráči Ondřeji Kudelovi. Foto: Andrew Milligan, Reuters
KOMENTÁŘ: Fotbalista pražské Slavie a UEFA, zločin a trest – Jakub Kavalír

Odsouzení bez důkazů?

Důkazní situace, při níž v jakémkoliv řízení fakticky existuje pouze jediný usvědčující důkaz (výpověď samotného poškozeného), je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů.

V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen (u soudu jde o případy poměrně závažných obvinění, např. ze znásilnění, pohlavního zneužívání). Orgány činné v trestním řízení pak jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými, ale průkaznými důkazy.

Analogicky lze odkázat např. na odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1291/12, ze dne 7. 5. 2013. A každou skutečnost podstatnou pro rozhodnutí, i skutečnost prokazovanou ev. pouze nepřímými důkazy, lze pak mít za prokázanou, pokud na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze „bez rozumných pochybností nabýt jistoty“ (tedy vlastně „subjektivního“ přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala tak, jak je tvrzeno (že je pravdivá).

Prokopnutá lebka méně než urážka?

Někteří diskutující případ okomentovali parafrází Williama Shakespeara: „Je něco shnilého ve světě, kde prokopnutá lebka je menším prohřeškem než údajná rasistická urážka.“

I náš Nejvyšší soud se v minulosti musel zabývat situacemi, kde obviněný protihráč svým zákrokem v rámci hry a v rozporu s jejími pravidly způsobil jinému hráči fotbalu (poškozenému) během utkání zranění, které dosáhlo intenzity těžké újmy na zdraví.

Soud pak uvedl, že nesdílí názor obhajoby, podle kterého „cokoli, co se odehrává v rámci sportu, je nutno posuzovat toliko na základě příslušných sportovních pravidel a že by měla být vyloučena ingerence práva – a to i ve formě případné trestní odpovědnosti sportovců“.

Nelze tedy omezovat trestní odpovědnost jen na úmyslné jednání, ale trestní sankce přichází v úvahu i v závažnějších případech zavinění z nedbalosti (kde nelze obviněnému přičítat úmysl právě i ve vztahu ke způsobené těžké újmě na zdraví).

Důležitým účelem pravidel sportovních her přitom je i ochrana zdraví hráčů (přičemž každý hráč je povinen dbát o bezpečnost jak svou vlastní, tak i o bezpečnost ostatních spoluhráčů).

Podrobněji zde nelze rozebírat rizika, kterým je přesto vystaven každý hráč nastupující do utkání; určující otázkou při hodnocení závažnosti každého provinění však nepochybně je, zda ke zranění došlo při souboji o míč, či šlo již o nějaké jednání, které by zjevně vybočilo z běžného rámce hry (kdy by šlo např. o útok na protihráče při přerušení hry či úmyslné zranění vedené bez držení míče apod.).

Do určité míry pochopitelné je uložení poměrně nízkého trestu za zranění soupeře při souboji o míč (který byl „pouze“ veden nepřiměřeným způsobem a intenzitou).

Naše trestněprávní nauka při ukládání trestů popisuje řadu účelů trestních opatření, zejména tedy na straně jedné účel odstrašení (tedy individuální a generální prevence), na straně druhé pak hraje svou roli i snaha o výchovu (nápravu) pachatele.

V poměrně vypjaté společenské atmosféře (obdobně již aféry „Me Too“, nyní hnutí Black Lives Matter) a v duchu snah organizace UEFA bojovat proti rasismu i dalším projevům nesnášenlivosti (i antisemitismu či obecně xenofobie) pak je dá se říci pochopitelné i uložení poměrně vysokého trestu za pronesenou rasistickou narážku (kterou zřejmě tedy měla UEFA za prokázanou, uvažuji logicky, jinak by trest neukládala).

Pochopitelné je i to, že se tento trest může jevit jako nespravedlivý: v naší soudní praxi jsou dohledatelná rozhodnutí Ústavního soudu, který v „ukládání exemplárních trestů“ (anebo v jiném „nepřiměřeném zostření trestní represe“) spatřuje narušení principu rovnosti lidí před zákonem a práva na spravedlivý proces. Co je však nejdůležitější, takové trestání podle tohoto našeho soudu „křiví cit pro spravedlnost ve společnosti“ (viz. např. nález sp. zn. I. ÚS 4503/12, bod 26).

Poškozený si pomohl sám

K situaci, ke které došlo po vlastním zápase, a napadení hráče Ondřeje Kúdely v útrobách stadionu (údajně za účasti trenéra Stevena Gerrarda) lze stěží doplnit něco dalšího nad rámec toho, co přinesly zpravodajské rubriky.

Pouze v uvedených souvislostech člověku vyvstane v paměti jeden precedens z české soudní praxe, kdy soudy uzavřely, že ono kýžené „spravedlivé zadostiučinění“ si fakticky poskytl sám poškozený (a viníka tedy již není třeba dále postihovat). To, do jaké míry je tento precedens přiléhavý i na případ fotbalisty Kúdely, nechť si posoudí každý z čtenářů sám.

Šlo zde o právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, č. j. 30 Cdo 2971/2000-104, přičemž soud konstatoval, že žalobkyně (která se u soudu domáhala ještě i náhrady 40 000 Kč za jakýsi vcelku malicherný zásah do své osobnostní sféry) na finanční kompenzaci již nárok nemá, neboť si zajistila zadostiučinění již tím, že na tvrzený neoprávněný zásah do svých osobnostních práv sama zareagovala následným hru­bým napadením statutárního zástupce žalovaného a jeho politím kyblíkem vody se saponátem.

Satisfakce, kterou si žalobkyně takto „svémocí“ učinila, pak byla podle názoru soudu v této věci „více než postačující prokázanému neoprávněnému zásahu (ze strany žalovaného)“.

(Autor působí jako soudce Okresního soudu v Hradci Králové, názory v příspěvku jsou výlučně osobními názory autora)

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků