Hlavní obsah

Poslední Moravané, úpění pod jhem aneb Mýty o Bílé hoře

Před 400 lety 8. listopadu 1620 byla také neděle. Na okraji Prahy na Bílé hoře se krátce po poledni v členitém terénu dávají do pohybu první vojáci. Za necelé dvě hodiny dojde k totální porážce českých stavů, čímž de facto končí jejich dva roky trvající povstání. I po staletích si Češi tuto událost připomínají, často při tom ale opakují i mýty, které se kolem ní vytvořily.

Poslední Moravané, úpění pod jhem aneb Mýty o Bílé hoře

Mýtus: Moravané padli do posledního muže

Jedním z nejznámějších mýtů, které se vztahují k bitvě na Bílé hoře, je, že u zdi obory letohrádku Hvězda padl do posledního muže moravský pěší pluk pod velením Jindřicha Šlika.

„Tato legenda se objevila už ve druhé polovině 17. století a v obecném povědomí se udržela dodnes,“ sdělila Novinkám Klára Andresová Skoupá z Historického ústavu Akademie věd ČR.

O rozvinutí legendy se postaralo národní obrození, kdy se ve snaze posílit vlastenecké cítění národa toto téma stalo námětem řady uměleckých děl.

„Někteří autoři později dokonce tento mýtus přiblížili jinému známému historickému příběhu - bitvě u Thermopyl z roku 480 př. n. l., kde mělo padnout do posledního muže tři sta Sparťanů,” poznamenala s tím, že třeba Josef Václav Sládek ve své básni Bílá hora zmiňuje, že „tři sta reků stojí u obory“.

V moderní době pak zmiňuje událost s padlými „do posledního muže“ třeba písničkář Karel Kryl v písni Bílá hora.

Realita byla však trochu jiná. Jednou z posledních událostí bitvy na Bílé hoře byl skutečně boj u zdi obory letohrádku Hvězda, je však sporné, zda lze stavovské bojovníky označovat za Moravany.

„Plukovník Jindřich Šlik nevelel Moravanům, ale regimentu najatému za peníze moravských stavů. Jeho vojáci byli naverbováni ze všech koutů Evropy, proto nebyli motivováni sounáležitostí s národem, ale očekávanou finanční odměnou,“ vysvětlila Andresová Skoupá.

Vojáků podle ní také nebylo 300, ale asi 1800. „U zdi nezůstali bojovat kvůli hrdinství, ale proto, že stáli na místě, odkud zaprvé neměli dostatečný přehled o dění na bojišti, a zadruhé neměli kam utéct - právě kvůli zdi za svými zády,” dodala.

Pohled na tehdejší bojiště

Foto: Profimedia.cz

Pravdou není ani to, že by padli do posledního muže. „Mrtvých na místě zůstalo sice mnoho, zprávy vyprávějí o mnoha řadách těl. Ovšem někteří vojáci - včetně svého velitele - přežili. Víme to proto, že se v prosinci 1620 domáhali žoldu, který jim byl stále dlužen,” zmínila historička.

Sám Šlik později udělal zářnou kariéru - v císařských službách. Přestoupil na katolickou víru, stal se polním maršálem a roku 1632 byl jmenován prezidentem Dvorské válečné rady ve Vídni.

Mýtus: Prohráli kvůli modernější taktice

Bitva na Bílé hoře byla nejen střetem císařsko-ligistické a stavovské armády, ale i dvou vojenských taktik. Císařsko-ligistické vojsko využívalo formací španělských tercií, tedy taktiky používané na evropských bojištích již více než sto let - šlo o hluboké čtverce složené ze dvou až tří tisíc pěších vojáků.

„Tyto tercie se v posledním století osvědčily, ovšem nebyly příliš pružné. Zadní řady tercií v podstatě nepřicházely do kontaktu s nepřítelem a jejich hlavním účelem bylo masou svých těl tlačit na přední řady, které v kontaktu s nepřítelem byly,” objasnila historička, která se odborně zaměřuje na vojenské dějiny raného novověku.

Mohyla připomínající bitvu na Bílé hoře - na místě je od 20. století

Foto: Novinky

Doplnila, že oproti tomu stavovské vojsko bylo seřazeno podle učení nizozemských vojenských reformátorů - tedy do formací, které se v Evropě objevily koncem 16. století a v Českých zemích byly v podstatě novinkou. Jejich pěchotní taktické jednotky byly menší a pružnější. Dominantní silou byli střelci - mušketýři, jejichž formace byly méně hluboké. Po výstřelu vždy řada odešla dozadu, kde znovu nabíjela - postupně se střídaly všechny řady, díky čemuž byla možná prakticky nepřetržitá střelba.

„Pro úspěšné provedení nizozemské taktiky však byla zapotřebí dobrá morálka ve vojsku a nutný byl také pořádný dril. Ani jednoho se stavovskému vojsku na Bílé hoře nedostávalo. Vojáci nedostali od poloviny září zaplaceno, neměli dostatek jídla a byli vyčerpaní dlouhým pochodem od Rakovníka. Ačkoli se sešikování stavovského vojska po nizozemském způsobu jevilo jako dobrá volba, vzhledem k tragické morálce armády a neochotě většiny vojáků bojovat nebylo pro vítězství dostačující. Použití modernější taktiky není vždy zárukou úspěchu,” shrnula Andresová Skoupá.

Mýtus: Češi proti Rakousku

Bitva na Bílé hoře bývá považována za národní tragédii a jednu z „našich slavných proher”, řečeno s Járou Cimrmanem. Dodnes bývá pojímána jako porážka českého národa, který od té doby „úpěl pod rakouským jhem”.

„Tato bitva však nebyla žádným bojem Čechů proti Rakousku či proti německému elementu. Byla vyvrcholením stavovského povstání, které lze přirovnat k občanské válce. Povstání začalo v květnu 1618 v Praze, ale například Morava dlouho váhala, zda se k němu připojí. Rozhodla se k tomu až rok po začátku povstání v květnu 1619,” uvedla Andresová Skoupá.

Dobové satirické vyobrazení Fridricha Falckého, který byl českým králem jen v letech 1619 a 1620.

Foto: Profimedia.cz

Ani v Čechách podle ní všichni povstání nepodporovali. V zemi zůstaly dvě katolické bašty: Plzeň, která byla na podzim 1618 dobyta, a České Budějovice, které stavům odolaly a zůstaly věrné císaři.

„Co se jazykové stránky této události týče, je třeba připomenout, že jeden z vrchních velitelů stavovského vojska - Jindřich Matyáš Thurn - příliš dobře česky neuměl a komunikoval především německy. A nebyl v tom rozhodně osamocen,” upozornila také historička.

„Nejednalo se ani čistě o boj nekatolíků (českých stavů) proti katolíkům (císařským). Neplatilo to pro prosté vojáky, jejichž motivací k boji byly především přislíbené peníze, ale ani pro jejich velitele. Ti byli do služeb obou stran konfliktu najímáni jako profesionálové pro své válečnické zkušenosti, nikoli pro víru,” pokračovala.

Ani mezi politiky nepanovala náboženská jednotnost - mezi 27 vůdci povstání, kteří byli popraveni na Staroměstském náměstí v červnu 1621, byl i jeden katolík - Diviš Černín z Chudenic, hejtman Pražského hradu a hofmistr Fridricha Falckého.

Podobně to vidí i historik a historik umění Zbyněk Miloš Duda. „Z obou křesťanských center nebyla víra na prvním místě,” řekl Novinkám, „ale touha po moci, majetku a jistém blahobytu na úkor jiných. Přesto oba rozvrácené tábory (české stavy proti ligistickému vojsku s císařskou armádou) nakonec svedla na bitevní pole.”

Víra ale v konfliktu hrála svou roli. „Střety mezi protestanty (luterány) a katolíky měly několik závažných předstupňů, které nakonec musely vyústit v mocenský střet vojenský. Počínaje Českou konfesí z roku 1575, která se postupně stala základním pilířem luteránů v Českých zemích (plně uplatněným v letech 1609-1620), až po vyústění staroměstskou popravou českých pánů v roce 1621 a následnou rekatolizací, dotvrzenou Obnovenými zřízením zemskými pro Čechy (1627) a Moravu (1628),” uvedl Duda.

Úpění pod nadvládou?

Údaje o padlých z bitvy na Bílé hoře jsou nepřesné a značně se liší. Odhady hovoří o necelé tisícovce padlých na císařské straně a zhruba třech tisících na straně stavovské, k tomu je ještě připočítat na sedm set Uhrů zabitých na útěku a sedm set zajatců.

Hrabě Jindřich Matyáš Thurn, jeden z vůdců českého stavovského povstání v letech 1618-1620 a vrchní velitel českých stavovských vojsk

Foto: ČTK

Jakkoli nešlo o výjimečně velký střet, velké byly jeho důsledky. Podle Dudy měla jako součást tzv. třicetileté války neblahé vyústění jak pro Země Koruny české, tak pro celou Evropu. Je ji podle něj možné vnímat i jako předchůdkyni velkých evropských tragédií 19. a 20. století.

Bylo by však zjednodušující označit následný vývoj prostě za temno. „Poté, co na Bílé hoře vyhrála spojená císařsko-ligistická armáda, bylo české povstání poraženo. Jeho vůdci byli potrestáni a začala rekatolizace českých zemí. Absolutistická vláda Habsburků však do Českých zemí přinesla i pozitiva - například barokní umění,” uvedla Andresová Skoupá.

Totéž připomíná i Duda. „V průběhu všeobjímajícího nástupu evropského barokního myšlení dochází v českých zemích s příchodem řádových kongregací (jezuité, dominikáni, piaristé) ke značnému rozvoji vzdělanosti, která vyústila na přelomu 19. a 20. století k zářnému příkladu vysoké úrovně všech stupňů českého školství, jež se staly vzorem i pro velké evropské mocnosti,” poznamenal.

Je podle něj navíc možné, že by při opačném výsledku bitvy, vzhledem k aktérům a jejím spojencům mohl být nakonec český jazyk pohlcen v německém knížecím, vévodském a královském prostoru.

„Naopak tím, že i přes bělohorskou lekci a další poválečné pohromy zůstaly české země usazeny v mnohonárodnostní habsburské monarchii, došlo nejspíše k jejich pozvolnému rozmachu včetně zachování českého jazyka, dovedeného v údobí 19. století do rovnoprávního narovnání k jazyku německému,” je přesvědčen.

Památník bitvy konané před 400 roky. V pozadí letohrádek v oboře Hvězda, kolem jejíchž zdí zuřily největší boje.

Foto: Profimedia.cz

„Tzv. doba temna, vlastenecky vylíčená Aloisem Jiráskem a ideologicky zcela znesvěcena Zdeňkem Nejedlým, byla v letech 1948-1989 ve výuce dějepisu a literatury podána tak, aby čtyři generace žáků a studentů duševně přitakaly výkladům marxistů, avšak je v hlubokém rozporu s tím, jaké hodnoty nám uvedené barokní období přineslo z hlediska architektury, malířství, grafiky, sochařství, řezbářství, literatury, hudby a lidového umění,” dodal Duda.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Související články

Výběr článků