Hlavní obsah
Spálený les, Luby u Klatov, 22. června 1942. Major Václav Černý čtvrtý v řadě, nejblíž k objektivu. Foto: Repro Prácheňské muzeum v Písku

Jak popravovali nacisti. Na děsivé fotografii z války poznala čtenářka svého dědečka

„Na této fotografii hned první v řadě je můj dědeček major Václav Černý,“ napsala nedávno Právu paní Eva Obelczová z Brna. Dědu nikdy nepoznala, narodila se až po jeho smrti. Zastřelilo ho gestapo a zmíněná fotografie zachycuje popravu. Pořízena byla téměř přesně před 78 lety.

Spálený les, Luby u Klatov, 22. června 1942. Major Václav Černý čtvrtý v řadě, nejblíž k objektivu. Foto: Repro Prácheňské muzeum v Písku
Jak popravovali nacisti. Na děsivé fotografii z války poznala čtenářka svého dědečka

Snímek patří k sérii pořízené na bývalé vojenské střelnici Spálený les v Lubech u Klatov, kde probíhaly popravy osob odsouzených po atentátu na Reinharda Heydricha. Za pouhých 34 dní druhého stanného práva (31. května až 3. července 1942) tam bylo zastřeleno 73 lidí.

Dokumentační fotografie měly sloužit jako návod na popravu s přesně stanovenými fázemi pro další exekuční komanda v protektorátu

Na základě rozhodnutí velitele klatovského gestapa Heinricha Winkelhofera pořídili gestapáci 22. června 1942 na popravišti v Lubech patnáct dokumentačních fotografií. „Měly sloužit jako návod na popravu s přesně stanovenými fázemi pro další exekuční komanda v protektorátu,“ sdělil Právu historik Vojtěch Kyncl, autor knihy Bez výčitek, v níž popisuje působení popravčích čet za heydrichiády. „Fotografie, které ukazovaly, jak má exekuce vypadat, byly nalezeny v květnu 1945 na pražském posádkovém velitelství spolu s dálnopisem s poznámkou, informovat a dále rozšířit.“

„Byl to hodně zvláštní pocit, když jsem tu fotku v Magazínu Práva spatřila,“ přiznává Eva Obelczová. Jednalo se o fotografii u článku, který letos v květnu pod titulkem „Raději smrt než gestapo: osudy odbojářů z Brd” vyšel i na Novinkách.

Rodinnou tragédii přitom paní Obelczová odložila někam do kouta mysli před lety: „Je to hodně dávno, už jsem neměla potřebu se tím dál zabývat. A pak otevřu Magazín, a tam… Na tohle jsem připravená nebyla.“

Vzorný důstojník, laskavý táta

Od roku 1921 sloužil major Václav Černý trvale u 11. pěšího pluku v Písku. Rok nato se tam seznámil s Marií Podhůrskou. Vzali se, v roce 1923 přišla na svět první dcera Věra a o šest let později dcera Miloslava.

„Děda byl fešák!“ říká vnučka Eva.

Foto: archiv Evy Obelczové

Legionáře s medailemi od Zborova měli lidé rádi. „Vzorný důstojník, upřímný bratr, čestný, milý, skromný a dobrosrdečný“ - tak ho charakterizoval podplukovník Jan Smolka, bývalý spolubojovník z legií, přítel a soused z Písku. „Maminka s tetou vždycky říkaly, že to byl nejhodnější člověk, jakého znaly,“ vzpomíná Eva Obelczová.

Sebrali ho přímo na ulici a odvezli na nádvoří písecké radnice. Babička s maminkou tam hned běžely. Jen jim ještě stačil pokynout, a to bylo naposledy, kdy ho viděly

Po rozpuštění československé armády v březnu 1939 se major Černý zapojil do činnosti vojenské odbojové organizace Obrana národa. Že se skupina místních důstojníků schází v Palackého sadech a debatuje o politické situaci, bylo ve městě všeobecně známo. „Sebrali ho přímo na ulici 4. června 1942 a odvezli na nádvoří písecké radnice. Babička s maminkou tam hned běžely. Jen jim ještě stačil pokynout, a to bylo naposledy, kdy ho viděly,“ vypráví Eva Obelczová.

Václav Černý s manželkou a dcerou Věrou v roce 1926.

Foto: archiv Evy Obelczové

Majora Černého zatkli spolu se šesti dalšími důstojníky z Obrany národa: plukovníkem Viktorem Vlkem, podplukovníkem Václavem Maškem, majory Klementem Štěrbáčkem a Jaroslavem Štanglem a štábními kapitány Jaroslavem Špidrou a Františkem Štamprechem. Při výslechu nepřiznali nic, ani když je týrali. Všichni byli odsouzeni k trestu smrti „pro destruktivní chování“.

Padli jako hrdinové

Dne 22. června 1942 bylo ve Spáleném lese popraveno deset osob: sedm zmíněných důstojníků z Obrany národa a tři civilisté - Vladimír Dočkal, Josef Schejbal a Kamila Barthová -, které udali jejich sousedé za schvalování atentátu na Heydricha. Exekuci gestapo fotograficky dokumentovalo a výsledkem byla série „instruktážních“ fotografií.

Odsouzenci byli na popravu vyvedeni z auta, vždy dva svázáni k sobě za jednu ruku.

Foto: archiv Vojtěcha Kyncla

„Ihned po příjezdu byli odsouzenci vyvedeni z auta, vždy dva svázáni k sobě za jednu ruku, všem zavázány oči bílým plátnem a odvedeni na místo popravy. Tam byli postaveni vedle sebe do jedné řady a naproti nim 10 až 15 kroků členové popravčí čety,“ popisuje spisovatel Jindra Černohorský v knize Neumlčení.

Na smrt šli „aufrechter haltung“, hrdě vzpřímeni. Krátce před popravou celá skupina pod velením plukovníka Vlka nahlas zvolala: „Sláva, ať žije naše republika!“

Odsouzenci byli rozděleni do dvou skupin po pěti: v té první civilisté a štábní kapitáni, ve druhé vyšší důstojníci. Popravčí četa měla pušky nabité předem. Na jednoho vězně mířili vždy dva muži, jeden na hlavu a druhý na srdce. První salva padla v 19 hodin. Rozkaz k palbě byl pronesen tak tiše, že ho odsouzenci z první skupiny možná ani neslyšeli…

Podle popravčího protokolu šli českoslovenští důstojníci na smrt „aufrechter haltung“, hrdě vzpřímeni.

Foto: archiv Vojtěcha Kyncla

Pět důstojníků ve druhé skupině ovšem vědělo, co je čeká. Jak zaznamenal popravčí protokol, všichni se chovali klidně a statečně. Na smrt šli „aufrechter haltung“, hrdě vzpřímeni. Krátce před popravou celá skupina pod velením plukovníka Vlka nahlas zvolala: „Sláva, ať žije naše republika!“

Popravčí četa připravená zabíjet.

Foto: archiv Vojtěcha Kyncla

Anatomie vraždění

Historik Vojtěch Kyncl z Historického ústavu Akademie věd se zaměřil na dobu teroru za heydrichiády a zpracoval výslechové protokoly tisícovky nacistických zločinců z archivu v německém Ludwigsburgu. Na jejich základě vydal knihu Bez výčitek s podtitulem Genocida Čechů po atentátu na Heydricha, za niž získal v roce 2013 Cenu Akademie věd a Cenu Josefa Pekaře. Dokumentuje v ní nacistické zločiny a zkoumá, jak se myšlení obyčejných lidí změní v myšlení vrahů. „Když jsem poprvé ty dokumenty viděl a začetl se, připadalo mi, jako bych našel ,národní poklad‘. Bylo to úplně jiné a nové: najednou jsem to strašné období mohl vidět očima pachatelů, z nichž někteří dokonce ještě žili,“ vzpomíná.

Maminka o tom nikdy nevyprávěla

„Necítím se vinen vyjma toho, kdy jsem konal svou povinnost,“ hájil se o pět let později u mimořádného lidového soudu Heinrich Winkelhofer. Byl popraven oběšením na dvoře klatovského soudu.

Fotografie z manželovy popravy dostala paní Marie Černá po válce spolu s urnou s jeho popelem. Odkázala je dceři Věře. Vnučka se ovšem o nich dozvěděla až jako dospělá. „Naše maminka byla v tomhle skoupá na slovo. Až když jsem byla starší, tak jsem zjistila, jak to s dědou doopravdy bylo. A fotky z popravy jsem poprvé viděla, když jsme s maminkou likvidovaly pozůstalost po písecké babičce, to mi bylo 23 let,“ vzpomíná paní Eva.

Popravení někdy střelbu přežili. Těžce zraněné střelil do týla.

Foto: archiv Vojtěcha Kyncla

O mnoho let později ukazovali jeden ze snímků v televizním dokumentu. „A naše maminka začala plakat: Tatínku, taťko… To už jí bylo šestaosmdesát let a trpěla Alzheimerovou chorobou, vracela se do dětských let. Bolest však byla pořád živá, za celý život na ni nedokázala úplně zapomenout. Proto je každá připomínka jakéhokoli, třeba i sebemenšího hrdinství našich předků potřebná,“ uzavírá Eva Obelczová.

Jak se z člověka stane popravčí

  • Popraviště v Lubech u Klatov mělo mysteriózní atmosféru už od středověku, z kteréžto doby si odneslo i místní pojmenování Spálený les. Popravčí komanda tvořili mladí příslušníci klatovského praporu ochranné policie, kteří se účastnili kurzů pro čekatele na hodnost policejních důstojníků. Součástí závěrečných zkoušek dvacetiletých frekventantů se kromě písemné práce stala také účast na zastřelení civilistů. Jak se z mladíků, toužících po policejní kariéře, stali popravčí, ukazuje osud Heinze Bartha.
  • „Pane vrchní strážmistře, já nemohu!“ To byla první Barthova reakce na výzvu, aby se dobrovolně přihlásil do exekučního komanda. Nikdy předtím totiž na člověka nestřílel. „Nemůže! A něco takového chce být policejním důstojníkem!?“ zařval jeho velitel - a bylo rozhodnuto. Slabost se netolerovala. První poprava mladíka překvapila rychlostí a jednoduchostí. A pak už to šlo samo… Na konci válečné kariéry měl mladý muž na kontě 733 obětí.
  • „Byla prostě válka a všechny útoky a činy proti tehdejší německé říši byly přísně trestány, a jelikož jsem byl tenkrát vychován ve světě fašismu, nabyl jsem zajisté přesvědčení, že zastřelení podle stanného soudu byla oprávněná… Tehdy bylo Německo ve válečném stavu s téměř celým světem!“ obhajoval později svoje jednání. Tím, že si účastí v popravčích četách pomohl k úspěšnému složení zkoušek a povýšení do hodnosti poručíka, se už nechlubil.

Zdroj: Vojtěch Kyncl, Bez výčitek

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků