Před 75 lety skončila v Evropě druhá světová válka. Němci kapitulovali dvakrát

Na jaře 1945 stálo nacistické Německo tváří v tvář porážce. Nemělo dostatek sil ani vojenského materiálu, aby zastavilo armády protihitlerovské koalice postupující ze všech stran. I v této situaci však Hitler doufal, že dojde k roztržce mezi západními spojenci a Sovětským svazem.

Na konci ledna 1945 získala německá zpravodajská služba dokument, který vznikl na britském vrchním velitelství 21. armádní skupiny a jmenoval se Zatmění. Byl označen jako „nástin a operační záměr pro okupaci Německa“ a několikrát se v něm opakoval důraz na bezpodmínečnou kapitulaci, jak ji v Casablance v lednu 1943 vyhlásili Roosevelt s Churchillem.

„Jedinou možnou odpovědí na rozpoutání totální války, kterou Německo vyhlásilo v červenci 1944,“ psalo se v Zatmění, „je naprostá porážka a plná okupace… Musí být jasné, že Němci nebudou smět vyjednávat, alespoň ne v tom smyslu, jak my chápeme význam toho slova.“

Přesto se o to někteří potentáti skomírající třetí říše pokoušeli a vyslali k Britům i Američanům signály sondující možnosti jednání. Nejaktivnějším byl říšský vůdce SS Heinrich Himmler, který se snažil vzbudit představu, že budoval SS jako nástroj protibolševického pořádku v anglo-americko-německé Evropě.

Po Hitlerově sebevraždě 30. dubna 1945 se podle závěti stal jeho nástupcem velkoadmirál Karl Dönitz. Po poradě s vládou a představiteli vrchního velení wehrmachtu si uvědomil, že další odpor nemá smysl a bude muset přijmout spojenecké podmínky. Měl však v úmyslu kapitulovat pouze před západními spojenci a s těmito záměry k nim poslal 3. května 1945 své emisary v čele s admirálem Hansem von Friedeburgem.

Vrchní velitel spojeneckých sil generál Dwight Eisenhower respektoval spojenecké závazky vůči Sovětskému svazu a dílčí kapitulaci odmítl. „U večeře mi řekl, že Němci hrají o čas, aby mohli uniknout z Československa, kde na ně Sověti útočí,“ napsal ve svých vzpomínkách Eisenhowerův pobočník Harry Butcher, který byl přítomen mnoha tehdejším jednáním.

„Eisenhower odhalil jejich plán,“ poznamenává Butcher, „podle něhož se snažili, aby západní spojenci přijali kapitulaci, a tím vznikla roztržka se Sověty. V německých mozcích tkví podle jeho mínění stále ještě zoufalá naděje, že bychom mohli podlehnout staré Goebbelsově propagandě o bolševicích“.

Po dalším vyjednávání museli Němci přijmout úplnou kapitulaci svých vojsk na všech frontách. Měla vstoupit v platnost jednu minutu po půlnoci z 8. na 9. května středoevropského času a byla podepsána 7. května 1945 ve štábu Vrchního velitelství spojeneckých expedičních sil ve francouzské Remeši necelé tři hodiny po půlnoci. Svým podpisem ji stvrdil náčelník štábu německé armády generál Alfred Jodl, který na místo přiletěl s Dönitzovým pověřením.

Za sovětskou stranu se zúčastnil generál Susloparov, který o přípravě kapitulačního aktu informoval Stavku (sovětský orgán nejvyššího vojenského velení) a vyžádal si instrukce. Protože čas běžel, podepsal nakonec dokument na svou zodpovědnost. Vymínil si ale – což potvrzuje v pamětech i Harry Butcher –, aby byla k protokolu přičleněna poznámka o tom, že se nevylučuje možnost podepsání jiného kapitulačního aktu, jestliže o to požádá některá ze spojeneckých vlád.

A skutečně – jak píše ve svých pamětech generál Sergej Štěmenko – krátce poté, co Susloparov do Moskvy poslal hlášení o podepsání kapitulace, dostal ze Stavky příkaz nic nepodepisovat. „Kapitulaci,“ prohlásil podle Štěmenka Stalin, „nelze zrušit ani ji však nelze uznat.“

„Hlavní tíhu války nesl sovětský lid, a ne spojenci, proto kapitulace musí být podepsána před vrchním velením všech zemí protihitlerovské koalice, a ne jen před vrchním velením spojeneckých vojsk,“ telefonoval Stalin 7. května do Berlína maršálu Žukovovi. „Nesouhlasím ani s tím, že akt o kapitulaci nebyl podepsán v Berlíně, v centru fašistické agrese. Se spojenci jsme se dohodli, že podepsání aktu v Remeši budeme považovat za předběžný protokol o kapitulaci.“

Od rána toho dne putovaly mezi Londýnem, Washingtonem a Moskvou depeše, v nichž se spojenečtí vůdci dohadovali, kdy vítězství oznámí. Večer se dohodli na kompromisu: Londýn a Washington bezpodmínečnou kapitulaci Německa veřejně oznámí a jako Den vítězství v Evropě vyhlásí 8. květen, zatímco Moskva s oficiálním ukončením války vyčká do příštího dne.

A tak se i stalo. Když byl asi půl hodiny po půlnoci na 9. května podepsán v hlavním stanu maršála Žukova v Berlíně-Karlshorstu dodatečný protokol téměř stejného znění jako ten remešský, ozval se z rozhlasu známý hlas Jurije Levitana, který oznámil obyvatelům Sovětského svazu: „Pozor, pozor, tady Moskva. Německo kapitulovalo. Tento den bude na počest vítězné Velké vlastenecké války státním svátkem, oslavou vítězství.“

Každá ze spojeneckých velmocí měla kromě společného, nejvyššího cíle – vítězství ve válce proti Německu a Japonsku – své vlastní priority. Pro Stalina jednu z těch základních představovala oblast střední a jihovýchodní Evropy. A to z hlediska bezpečnostních zájmů jakožto nárazníková zóna v případě jakéhokoliv příštího ohrožení jeho západních hranic.

Průběh válečných událostí v posledním roce války vedl k tomu, že v této oblasti měli Sověti velkou převahu a dokázali v tomto prostoru diktovat vlastní řešení. Bez ohledu na to, zda Stalin už tehdy měl, nebo neměl promyšlený plán, co s dobytou východní a střední Evropou, nebylo v tomto regionu síly, která by mohla sovětské imperiální mocnosti úspěšně vzdorovat.

Jak ukazují některé dokumenty, Stalin se rozhodl poslat své armády přes své hranice z roku 1941 až poté, kdy dostal přesvědčivé důkazy o angloamerickém odhodlání otevřít druhou frontu v západní Evropě. Jak uvádí historik Vilém Prečan, ve Stalinově rozkazu z 1. května 1944 poprvé zaznělo svědectví o tom, že sovětská strana dospěla ke strategickému rozhodnutí.

„Slova, že nestačí vyhnat nepřátelská vojska ze sovětského území, ale že raněnou německou bestii je nutno pronásledovat a dobít ve vlastním doupěti, byla autoritativním potvrzením, že sovětská armáda půjde až do Berlína,“ poznamenává Prečan. „V rozkazu se hovořilo o nutnosti osvobodit Poláky, Čechoslováky a jiné spojenecké národy západní Evropy, zdůrazňovalo se však, že tento úkol může být splněn jen společným úsilím Sovětského svazu, Velké Británie a USA.“

Proniknutí sovětských vojsk co nejdál na západ bylo pro Stalina v poslední fázi války důležitým válečným cílem. Zajímavé svědectví o tom přinesl svého času jugoslávský komunista Milovan Djilas, jemuž Stalin při rozhovoru v dubnu 1945 řekl, že tato válka se podstatně odlišuje od všech předcházejících tím, že každá velmoc vnutí svůj vlastní politický systém na tom území, které obsadí.

V tomto kontextu měla například pražská operace v závěrečných dnech války pro Sověty jednoznačně politické pozadí. Potvrdil to několik měsíců po válce maršál Ivan Koněv, když na shromáždění velitelského sboru v únoru 1946 řekl:

„Úspěch pražské operace spočíval do značné míry v tom, že se nám podařilo uskutečnit takové akce, které mařily snahy spojenců dostat se do Prahy. A situace byla mimochodem taková, že jí mohli dosáhnout… Vzhledem k tomu, že jsme měli s Československem smlouvu o přátelství a spolupráci, a to jak ve válce, tak i pro poválečné období, bylo tím bezesporu strategicky a politicky diktováno, aby Praha byla osvobozena vojsky Rudé armády, a to co nejdříve. My jsme tento úkol splnili.“

Osvobodila ale sovětská armáda kromě nemalé části našeho tehdejšího území skutečně i Prahu?

„Ano i ne – záleží na úhlu pohledu. Z čistě vojenského hlediska nikoliv, protože německá armáda už ve městě nebyla. Rudá armáda zde narazila jen na malé zbytky bránících se fanatiků z SS, kteří se buď nechtěli vzdát, anebo spíše nestačili včas odejít na západ. Ovšem věc je ve skutečnosti složitější: generál Toussaint by nekapituloval, kdyby nebyla už 7. května podepsána všeobecná kapitulace v Remeši, a ta by zase nebyla podepsána, kdyby sovětská armáda nestála v Berlíně,” konstatoval v nedávném článku pro Právo historik Jan Rychlík.

Otázky nesporného významu Pražského povstání, bojového podílu tzv. vlasovců a „pozdního příchodu” Rudé armády do hlavního města 9. května 1945 rezonují ve společnosti i nadále.