Jak doopravdy zemřel před 100 lety Štefánik?

Zavinil tragédii nespolehlivý italský letoun? Stála za ní francouzská diplomacie? Objednal si sestřelení letadla tehdejší ministr zahraničí ČSR Beneš? Neunesl frustrovaný generál politické intriky a sáhl si na život sám?

V květnu 1919 ukončil Štefánik, v té době ministr vojenství Československa, diplomatickou misi v Itálii a vracel se zpět do vlasti. Odmítl cestovat v pohodlném bezpečí speciálně vypraveného vagonu, chtěl se vrátit hrdě, na křídlech větru. Byl přece válečný pilot, miloval volnost nechráněné gondoly letounu vystavené živlům a ohlušujícímu řevu motorů.

Vyžádal si proto od Italů vypůjčení horké novinky, třímotorového bombardovacího dvouplošníku Caproni Ca.33. Trval na ní, přestože se mu to marně snažili vymluvit náčelník italského generálního štábu i samotný majitel letecké továrny hrabě Caproni. Majestátní vícemotorový stroj totiž neměl zcela vychytané vrtochy. Při testování zahynuli dva zkušební piloti, dokonce i syn samotného Caproniho.

Přesto Štefánik Caproni dostal. Jeho žádost o pilotování byla ovšem zamítnuta „ze zdravotních důvodů“. Navíc neměl oprávnění řídit tento typ letounu.

Kniply ovládali zkušení vojenští piloti, poručík Giotto Mancinelli-Scotti a seržant Umberto Merlini. Štefánik seděl vpředu na pozici pozorovatele, místo za piloty obsadil mechanik Gabriele Aggiusti. Z letiště Campoformido vzlétli v neděli ráno krátce po osmé hodině. K Bratislavě se přiblížili asi ve čtvrt na dvanáct.

Podle nejčastěji zmiňované verze, kterou považuje za nejpravděpodobnější i bývalý ministr obrany Slovenska Pavol Kanis, autor dokumentu Štefánik. Príbeh hrdinu. Vlasť., letadlo zakroužilo nad městem, ale nepřistálo.

Možná to bylo kvůli podmáčenému terénu. Nebo napoprvé nenašlo vyznačenou přistávací plochu? Letoun každopádně proletěl jižně od ní a pak se širokým obloukem vracel zpět, aby mohl provést obrat proti větru.

Přibližně v 11:45 klesal na přistání, když se náhle ve výšce necelých 70 m prudce sklonil nosem dolů. Vzápětí dopadl do pole u obce Ivanka, vzdálené od letiště asi čtyři kilometry. Po dopadu se ještě překlopil na záda. K nebi se vznesl sloup černého dýmu, požár trval však jen krátce, v nádrži už moc benzinu nezbývalo.

Nehodu vyšetřovala italská komise. Proto nepřekvapí, že vyloučila možnost selhání italského letounu i chybu, která byla „neslučitelná se schopnostmi padlých (italských) pilotů“. Jako možnou příčinu havárie označila zapletení rádiové antény do ovládacího lanka ocasních ploch tak, že zabránila pohybu výškového kormidla.

Jako další verzi uvedli Italové možné selhání samotného Štefánika. Podle zhmoždění varlat, typického pro zranění od kniplu, seděl totiž generál v okamžiku nehody zřejmě v levé pilotní sedačce. Přitom bylo známo, že – řečeno slovy komise – kvůli svému „delikátnímu“ zdravotnímu stavu upadal často do mdlob.

Pokud by se to stalo při řízení, mohlo bezvládné tělo zalehnout řídicí páku. Následné prudké klesání by neměl druhý pilot šanci vyrovnat, neboť oba kniply byly mechanicky propojeny. Vysvětlení znělo věrohodně, pochyby ale neutichly. Na letadlo se totiž střílelo. Jednou, nebo víckrát? V tom se výpovědi svědků liší.

Československo bylo v té době ve válce s Maďarskou republikou rad, jež se odmítla smířit s poválečnými ztrátami a zkusila dobýt zpět někdejší uherská území, Slovensko a Sedmihradsko.

Kvůli Štefánikovu příletu byl v Bratislavě sice vydán zákaz střílet na jakákoli letadla, minimálně jedna rána však padla. Jozef Mešo, vojín na hlídce u bratislavských dělostřeleckých kasáren, zřejmě ztratil nervy. Je také možné, že si popletl trikolory. Každopádně vystřelil, za což byl později kázeňsky potrestán.

Nicméně letoun ani těla mužů na palubě nenesly stopy po kulkách, konspirace o úmyslném sestřelení letadla už ale žila vlastním životem.

Jak vyplývá z monografie Kauza Štefánik Emila Karola Kautského, členy první československé vlády rozdělovaly kromě zahraničněpolitické koncepce i osobní antipatie. Přestože to byl právě Štefánik, kdo svým šarmem a známostmi otevíral Čechům v exilu dveře na nejvyšší místa, Masaryk ani Beneš ho příliš v lásce neměli.

Edvarda Beneše generál jen pár týdnů před havárií obvinil, že zpronevěřil dary zahraničních Slováků určené na chod československých legií. K smrti uražený Beneš tehdy napsal Masarykovi, že se Štefánikem nadosmrti skončil.

A tak se oba hlavní představitelé ČSR snažili Štefánika odstavit. Beneš za jeho zády tajně podepsal smlouvu s Francií v neprospěch Itálie. Zatímco generál řešil problémy legií na Sibiři, vládní posty v Praze se rozdělily tak, že na něj zbylo pouze ministerstvo války. Nicméně Štefánik byl pořád vlivný muž a měl kontakty na nejvyšších velmocenských místech Francie a Itálie. Mohl být právě tohle důvod k jeho odstranění? Mnoho Slováků dodnes věří, že ano.

A ještě jednu teorii musíme zmínit. Štefánikův přítel francouzský generál Maurice Janin a sochař Otakar Španiel, který snímal generálovu posmrtnou masku, jsou přesvědčeni, že nemocný a frustrovaný muž ukončil život úmyslně.

Dovedl je k tomu vzkaz pro Štefánikovu snoubenku, italskou markýzu Giulianu Benzoni, který našli v kapse mrtvého. „Vrátím se, abych zůstal – alespoň v to doufám – s tebou, moje nejdražší lásko. Motor hučí. Musím jít, stále jít… Sbohem! Oči mám zamlžené, srdce neklidně bije, ale tentokrát mu odpouštím slabost. Vždy(ť) se od tebe vzdaluju jen proto, aby(ch) viděl po tolika letech svou vlast a rodinu,“ napsal generál těsně před odletem.

Dopis se dá vyložit různě. Byl možná trochu fanfarón a je známo, že přízeň žen využíval k uskutečnění svých záměrů, přátelé ho však považovali za čestného člověka. Nevěřili, že by s sebou do stínů smrti strhl další tři nevinné lidi.

Pohřeb se konal 10. května v Bratislavě. „Byl jsem velmi otřesen a bolestně dotčen způsobem, jakým se to všechno skončilo, i mezi námi. Přese všechno jsme byli velmi úzce a přátelsky spojeni,“ uvedl Edvard Beneš. Pohřbu se neúčastnil, v té době byl v Paříži.

Ani prezident Masaryk na pohřeb nepřijel. Krátce po generálově smrti však začal spolupracovat s markýzou Benzoni tak intenzivně, že časem vznikly drby o jejich mileneckém poměru…

Jak a proč tedy Milan Rastislav Štefánik zahynul? Nejjednodušší vysvětlení bývá obvykle správné. A to zní: nešťastná shoda okolností. K tomuto závěru nezávisle na sobě došli Pavol Kanis i pilot Ladislav Keller, autor publikace Nehody dopravních letadel v Československu.

Bratislavské letiště leží na závětrné straně Malých Karpat, kde vznikají turbulence. V den havárie vál čerstvý severozápadní vítr. Nestabilní letoun byl náročný na řízení. Knipl zřejmě (neoprávněně) držel v ruce pilot, který nový typ bombardéru řídil poprvé v životě.