Hlavní obsah
Vstup maďarské Rudé armády do Prešova Foto: ČTK

Československá válka s rudými Maďary

Před sto lety, 27. dubna 1919, se Československo zapojilo do války proti komunistické Maďarské republice rad, kterou už vedlo Rumunsko. Počáteční rychlý postup však v květnu zastavily maďarské jednotky, které přešly do protiútoku a postupně ovládly nejen Nové Zámky a Rimavskou Sobotu, ale pronikly hluboko na sever Slovenska do Zvolenu a Košic.

Vstup maďarské Rudé armády do Prešova Foto: ČTK
Československá válka s rudými Maďary

Československým vojákům se po dvou měsících za pomoci Francie podařilo vyhnat Maďary a zabezpečit slovenskou hranici, ale jednalo se o nejtěžší válku, kterou mladá republika vedla.

Československo se do bojů proti Maďarům zapojilo na straně Rumunů, protože se obávalo šíření komunismu do Evropy a s ním spojených nepokojů. Současně si bylo vědomo, že Maďarsko není spokojeno s nově vytyčenými hranicemi a pokusí se udržet si území, které bylo po staletí součástí Uherska. Obavy byly oprávněné. Když Maďarská republika rad nezabránila ztrátě Transylvánie, obrátila svou pozornost k bývalým Horním Uhrám a značnou část jich v květnu a v červnu 1919 dobyla.

Rakousko-uhersko před první světovou válkou

Foto: Martin Havelka, Novinky

O rozsahu konfliktu svědčí, že do něj byly na každé straně zapojeny desetitisíce vojáků, kteří využívali obrněné vlaky, letadla a děla.

Zajištění Slovenska

Českoslovenští vojáci začali obsazovat Slovensko 2. listopadu 1918. Holíčský odřad o 120 mužích pronikl až do Malacek. Maďarský župan v Bratislavě proti němu vyslal několik desítek vojáků, kteří ho však nedokázali zatlačit. Napětí uklidnilo vytyčení dočasné demarkační linie vedoucí od Děvínské Nové Vsi až k Malým Karpatům. Bratislava zůstala v maďarských rukách. Českoslovenští vojáci na základě dohody obsadili oblast od Stupavy až k Děvínskému jezeru. Trenčín se jim podařilo ovládnout 10. listopadu a Žilinu o dva dny později. Když však obsadilo 120 československých vojáků 9. listopadu Trnavu, místní garda podpořená maďarskými vojáky vyslanými z Bratislavy je zatlačila zpět k Senici, kde byl 17. listopadu maďarský postup zastaven. Ustoupit k Žilině museli také českoslovenští vojáci táhnoucí na Ružomberok. Pod maďarským tlakem se nakonec museli stáhnout až na Ostravsko.

Prozatímní hranice mezi Československem a Maďarskem pak byla stanovena 28. listopadu; tvořila ji až k Lučenci řeka Ipeľ a dál vedla přes Rimavskou Sobotu do Užhorodu. Francouzský podplukovník Ferdinand Vix, který byl přednostou vojenské mise Dohody v Budapešti, také 2. prosince upozornil maďarské vedení, že Slovensko je součástí Československé republiky a československá vojska je mají právo obsadit. Varoval je, že československé jednotky jsou součástí sil Dohody, takže jejich napadení je útokem na dohodová vojska.

Legionáři pochodují centrem Bratislavy

Foto: ČTK

Nový velitel československých jednotek na Slovensku plukovník František Schöbl, který se ujal funkce 25. listopadu, se rozhodl 6. prosince obsadit Nitranské údolí. Už 4. prosince však čelil maďarskému útoku na Hlohovec a I. rota československých námořníků musela o den později odrážet útok u Žiliny, což se jí povedlo, a město obsadila. Po zajištění Hlohovce byly obsazeny i Sereď a Pezinok. Nitra, ze které se Maďaři stáhli do Nových Zámků, byla obsazena 11. prosince.

Následovala operace, jejímž cílem bylo ovládnout střed a východ Slovenska. Poprad se s podporou obrněného vlaku podařilo získat 15. prosince a o den později byla obsazena Spišská Nová Ves. Po střetu s Poláky u Kežmarku se musela stanovit i demarkační linie mezi Československem a Polskem, která vedla od Lomnického štítu přes Maguru do Staré Ľubovně. Zvolen byl obsazen 22. prosince, Banská Štiavnica a Banská Bystrica o den později. Do 25. prosince bylo už pod kontrolou celé Pováží a území sahající až k Spišské Nové Vsi. Zbývalo zajistit jen východní Slovensko, což se podvedlo ještě do konce roku. Prešov byl obsazen 28. prosince a Košice o den později. Týž den převzal velení nad československými jednotkami italský generál Luigi Piccione.

Obsazení jižního Slovenska dostal za úkol československý armádní legionářský sbor z Itálie. Postup na Bratislavu zahájil Piccione 30. prosince. Město ovládl z 1. na 2. ledna 1919. V noci z 2. na 3. ledna byl obsazen Lučenec, 9. ledna bez boje Nové Zámky a o den později Komárno. Do 11. ledna byl vyčištěn severní břeh Ipeľu. Protože demarkační Pichonova linie přetínala klíčovou železniční trať z Bratislavy na východ, rozhodl se Piccione postupovat na jih. Jižní břeh Ipeľu byl obsazen 16. ledna a do 20. ledna bylo pod kontrolu celé území Slovenska.

Ministr národní obrany Václav Klofáč a generál Luigi Piccione

Foto: ČTK

Protože Československo nebylo s hranicí stanovenou 28. listopadu spokojeno, neboť železniční trať vedoucí na východ nezůstávala na československé straně hranice, rada Dohody v únoru 1919 svolila, aby čsl. vojska obsadila čáru mnohem jižnější, vedoucí od Ostřihomi přes Mátru k Čopu.

Rudí u moci v Maďarsku

Maďarsko však nečelilo jen územním nárokům Československa, ale také Rumunska, které už 1. listopadu 1918 požadovalo připojit Transylvánii. Francouzi jim dovolili postoupit a 28. února byla stanovena nová linie tak, že v Rumunsku zůstane železniční trať spojující Oradeu a Arad, což bylo pro Maďary nepřijatelné.

O co přišlo Maďarsko po první světové válce

Foto: Martin Havelka, Novinky

Když zástupce Dohody Ferdinand Vix předal 19. března Budapešti nótu, v níž požadoval, aby maďarská vojska stojící proti Rumunům ustoupila dále na západ, vláda Denése Berinkeye padla. Maďarský prezident Mihály Károlyi pověřil sestavením nové sociální demokraty, ale ti se spojili s komunisty vedenými Bélou Kunem a spolu sestavili 21. března vládu a vyměnili prezidenta. Komunisté však sociální demokraty záhy odstavili od moci a znárodnili továrny, doly i banky. Jejich cílem však nebylo jen zavedení diktatury proletariátu, ale hlavně obnovení Maďarska v bývalých uherských hranicích, takže se do bojů zapojilo hodně maďarských vojáků bojujících v rakousko-uherské armádě, kteří jinak nechovali žádné sympatie k bolševikům.

Béla Kun promlouvá k lidu

Foto: Profimedia.cz

Státy Dohody měly z vývoje v Maďarsku po vyhlášení republiky rad strach, bály se, aby se komunismus nerozšířil. Obavy měli především Rumuni, kteří na východě sousedili se sovětským Ruskem. Na pařížské mírové konferenci začátkem dubna navrhli, že by jejich armáda mohla být nasazena proti maďarským komunistům a svrhnout je. Akci plánovali koordinovat s Československem.

Bukurešť soustřeďovala vojska a měla na frontě 64 pěších praporů, 28 jízdních švadron a 160 děl. Připravoval se i Kun, který povolal dalších 60 000 vojáků k 20 000, co už drželi frontu s Rumunskem. Rumunská operace měla začít 16. dubna, jenomže Maďaři zaútočili už o den dříve. Rumunské jednotky však dlouho nezdrželi, přes průsmyky přešly 18. dubna, přičemž prolomily frontu a ovládly Carei, Oradeu a Salontu. Maďarsko vyhlásilo o den později všeobecnou mobilizaci. Rumunské jednotky pokračovaly dále k řece Tise, aby měly zajištěnou západní hranici. Debrecín ovládly 23. dubna, a tak se maďarské jednotky stáhly k Szolnoku a 26. dubna opustily pohraniční oblasti u Československa.

Béla Kun

Foto: Profimedia.cz

Stažení usnadnilo operaci československých jednotek, které se k rumunským přidaly 27. dubna na základě rozkazu ze 7. dubna. Jejich úkolem bylo nejen zajištění území nového státu, ale také snaha zabránit spojení maďarské Rudé armády s ruskou. Proto část vojáků směřovala na východ, kde po přechodu přes karpatské průsmyky pronikli na Zakarpatskou Rus (dnešní Podkarpatská Ukrajina), kterou ovládli do 30. dubna. Protože se Maďaři stáhli, byl rychlý i postup na jih. Jednotky, kterým velem Italský generál Luigi Piccione, se nezastavily na nově vytyčené demarkační čáře, ale pokračovaly dál a vstoupily 2. května do Miskolce.

Rumuni se na Tise zastavili 1. května, protože byla ohrožena Besarábie, kterou ovládli po pádu carského Ruska. Sovětský ministr zahraničí Gerogij Čičerin dal 1. května Bukurešti ultimátum, aby se stáhla z Besarábie, jinak bude čelit útoku. Rumunsko proto 2. května přistoupilo na příměří s Budapeští, aby mohli hájit Besarábii. Toho využily maďarské síly, které se rozhodly ovládnout bývalé Horní Uhry.

Maďarský útok

Za záminku pro útok si Budapešť vzala překročení Pichonovy linie při československém postupu na Miskolc. Už na Prvního máje 1919 asi tisíc příslušníků bolševické Maďarské republiky rad zaútočilo na slovenské dělníky v Komárnu, ale byli odraženi. Tím však útoky neskončily. Maďarsko vyslalo ke Slovensku 1. a 5. dělostřeleckou divizi o celkové síle 40 praporů. Maďarským silám, které měly v půlce května už 110 000 vojáků, velel od 6. května plukovník bývalé rakousko-uherské armády Němec Aurél Stromfeld, který zahájil postup na sever a 9. května zaútočil od Hatvanu, k němuž dříve postoupila československá vojska.

Postup Rumunů a Maďarů v roce 1919

Foto: Martin Havelka, Novinky

Aby nebyly československé jednotky obklíčené, italský generál Piccione se je na základě pokynu ministra národní obrany Václava Klofáče rozhodl stáhnout. Další postup rudých Maďarů měl odvrátit útok na hornické město Salgótarján, které drželi Maďaři, ale ten byl odražen a Maďaři přešli do protiútoku. Klofáč vydal 16. května rozkaz vyhnat bolševiky z města a jeho okolí, ale útok opět ztroskotal. Piccione uvedl, že důvodem byla převaha nepřítele i špatné vybavení a únava československých vojáků. Maďarská armáda těžila z toho, že měla lepší vybavení, v zemi se dokonce podařilo po nástupu rudých k moci obnovit výrobu letadel.

Vstup maďarské Rudé armády do Prešova

Foto: ČTK

Jednotky Auréla Stromfelda postupovaly na sever, na československé jednotky zaútočily 20. května od Miskolce. Rumunské síly sice napadly Maďary z boku, aby udržely styk s československými legionáři, ale neuspěly a musely se stáhnout do Tokaje, kde se mezi 25. a 30. květnem bránily maďarským výpadům.

Maďarské síly zaútočily 30. května ve třech směrech – údolím Hornádu na Košice, přes Levici na Banskou Štiavnici a přes Lučenec na Zvolen, který obsadily 6. června. Českoslovenští vojáci se stáhli do Brezna. Maďaři postupovali podél železničních tratí, na nich s úspěchem využívali obrněné vlaky. Jejich cílem bylo dostat pod kontrolu celou trať Bratislava–Žilina–Košice a proniknout až polským hranicím. Výpad také na východě oddělil československé jednotky od rumunských. Vzhledem k rychlosti maďarského postupu na sever se musela karpatská skupina, která obsazovala Zakarpatskou Rus, stáhnout k Michalovcům, které obsadily maďarské jednotky 8. června a o dva dny později vstoupily do Bardejova.

Situace se však začala postupně měnit, protože 1. června vystřídalo zbylé Italy francouzské velení v čele s generálem Mauricem Pellém, jenž se stal už 13. února náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci a 4. června byl jmenován vrchním velitelem československé armády. Fronta byla rozdělena na východní pod velením generála Edmonda Charlese Adolpha Hennocquea, která zahrnovala košickou a podkarpatskou oblast. Velení západní oblasti převzal od Piccioneho generál Eugène Mittelhauser, který měl na starosti celou oblast při Dunaji až k Ipě. Francouzští důstojníci zastávali nejen nejvyšší posty, ale sloužili i na nižších.

Prezident Tomáš Garrigue Masaryk (uprostřed), generál Maurice Pellé (vpravo) a ministr národní obrany Václav Klofáč

Foto: ČTK

Generál Pellé také žádal Paříž, aby se co nejrychleji zahájila společná rumunsko-československá ofenziva na Budapešť, která by vedla k pádu Maďarské republiky rad, a navrhoval vytvořit novou demarkační linii o 25 km dál na jih. Současně varoval ministerského předsedu Georgese Clemenceaua a vrchního velitele dohodových sil maršála Ferdinanda Focha: „Obávám se, že přijdeme pozdě, celé Slovensko je ohroženo. Celá budoucnost této krajiny je zpochybněná. Je možné, že si navždy proti sobě popudíme nejjistějšího spojence ve střední Evropě, který se odcizí našemu vlivu… Nedopusťme, aby se naplnila nová těžká chyba a tato krajina byla rozdrcená.“

Na Slovensku vyhlásil ministr pro správu Slovenska Šrobár 5. června vojenskou diktaturu a válečný stav. Vysláno bylo 6. června na Slovensko sedm francouzských zvědných letadel Breguet Bre.XIV, která sloužila nejen k průzkumu, ale využívala se i k bombardování. Když se breguety 7. června objevily nad Novými Zámky, Maďaři se z nich raději stáhli.

Československo nakonec získalo politickou podporu Francie, když 7. června francouzský premiér Clemenceau vyzval Bélu Kuna, aby do 48 hodin zastavil boj a stáhl maďarské jednotky ze Slovenska. Kun to slíbil, ale neudělal.

Generál Josef Šnejdárek na snímku z roku 1918

Foto: ČTK

Československá 2. pěší brigáda pod velením generála Josefa Šnejdárka, který na konci ledna dokázal zajistit větší část Těšínska, proto 10. června zaútočila na Zvolen. Její levé křídlo se překvapivě objevilo na boku maďarských jednotek, zatímco pravé křídlo vstoupilo do Banské Štiavnice, kterou osvobodilo. Druhý den se podařilo odrazit všechny maďarské protiútoky. Šnejdárek pak změnil směr útoku a 13. června nařídil obchvatný úder na Zvolen. Po čtyřech hodinách se československým jednotkám podařilo ovládnout klíčové kóty, proniknout do Zvolena a postoupit o deset kilometrů. Oblast Hronu se tak dostala pod československou kontrolu. Dobytí Zvolena představovalo zvrat a umožnilo podniknout další útok ve dvou směrech na Levici a Lučenec. Postup na Levici zahájený v půlce června ale uvázl. Už 16. června zastavili Maďaři u Hronovských Kosin útok od jihozápadu a postoupit se nepodařilo ani generálu Šnejdárkovi ze severozápadu. Maďaři v Levici soustředili početná vojka, protože z ní zřejmě chtěli zahájit další ofenzivu.

Zastavil se však i postup skupiny majora Bonneaua z Nových Zámků na Parkány a Ostřihom. Vyslaná jednotka se musela stáhnout z dobytých vesnic a soustředit se na obranu Nových Zámků. Tvrdé boje pokračovaly navzdory tomu, že Nejvyšší rada mírové konference v Paříži 12. června 1919 vytyčila definitivní hranici mezi Maďarskem a sousedními zeměmi včetně Československa, kterou ČSR přijala. Vedla jižněji a nově se součástí Československa stala i Podkarpatská Rus. Maďarští bolševici za ni měli ustoupit do čtrnácti dnů. Kun slíbil, že tak učiní, ale nebylo jasné, zda se tak stane.

Plakát vyzývají ke shromáždění proletářů

Foto: ČTK

Maďarské vedení si uvědomilo, že se situace obrací proti němu, a rozhodlo se získat si obyvatelstvo na obsazeném území, aby je udrželo pod svým vlivem. Proto byla 16. června vyhlášena v Prešově na Budapešti zcela závislá komunistická Slovenská republika rad, která měla celkem značný rozsah, její součástí byly kromě Košic a Prešova také Trebišov, Lučenec, Detva, Zvolen, Žiar nad Hronom, Zlaté Moravce, Bardejov, Michalovce a Rožňava. Předsedou vlády Slovenské republiky rad se stal Antonín Janoušek.

Budapešť tak chtěla otupit odpor obyvatel proti Maďarům a současně si udržet kontrolu na Horními Uhrami. Obě komunistické republiky rad byly těsně propojeny. I tak ale vedl krok k rozkolu v maďarské armádě, nacionalisté přestali věřit rudým, protože měli pocit, že jim nejde o obnovení Uherska v původním rozsahu, mnozí vojáci však dál bojovali.

Demarkační linie mezi ČSR a Maďarskem

Foto: Martin Havelka, Novinky

Nejobtížnější byla situace na východě, i když i tam československá vojska přecházela do protiútoku, který nařídil Pellé 11. června. Československá vojska ještě týž den postoupila k Banské Štiavnici. Michalovce a Novou Baňu se podařilo ovládnout 12. června a o čtyři dny později byl osazen Sabinov. Ve dnech 17. až 21. června pokračoval postup od západu ke Košicím, ale pak zastaven a vojáci se museli stáhnout. Rožňava byla ovládnuta 17. června a z Bardejova byli Maďaři vyhnáni 19. června. Dobytí Levice se připravovalo od 20. června. Příměří vstoupilo v platnost 24. června v 5.00 ráno. Poté se se maďarská vojska ze slovenského území postupně stáhla a 4. července už byla 15 km jižně od demarkační linie. Aurél Stromfeld odstoupil z funkce náčelníka generálního štábu.

Pád Maďarské republiky rad

Velení Dohody požadovalo, aby i Rumuni respektovali nové hranice a opustili oblasti Tisy. Bukurešť tvrdila, že to udělá, jen když maďarská armáda demobilizuje, což Kun odmítl. Rada Dohody proto 11. července nařídila Ferdinandu Fochovi, aby připravil koordinovaný útok na rudé Maďarsko, kterého se měla účastnit rumunská, srbská a francouzská vojska. Maďarsko naopak připravovalo útok na Potisí, který zahájilo 20. července. O dva dny později překročilo řeku severně od Szolnoku a následující den už kontrolovalo břehy řeky v délce 80 km a postoupilo až do vzdálenosti 60 km východně od řeky. Rumuni, které posílily jednotky stažené z Besarábie, takže měli v oblasti 100 000 vojáků, zahájili protiútok 24. července a zatlačili maďarské síly o dvacet kilometrů zpět a v noci na 30. července překročili Tisu. Druhý den se maďarské síly stáhly do Budapešti. Vojáci pak 1. srpna odmítli rozkaz bojovat proti Rumunům, komunisté předali moc do rukou sociálních demokratů, Kun utekl do Vídně a Maďaři vyslali vyjednavače, kteří měli domluvit kapitulaci. Od dva dny později, 3. srpna, vstoupili Rumuni do Budapešti a postoupili a až do Györu. S výjimkou Balatonu okupovali celé Maďarsko, kde se rozpoutal bílý teror, jehož terčem se stali nejen komunisté, ale veškerá levice i Židé.

Maďarský regent Miklos Horthy

Foto: Profimedia.cz

Situace využilo i Československo. Nabídka, že by se mohlo podílet na obsazení Budapešti, byla odmítnuta, ale 14. srpna dobylo Petržalku a Salgótarján. Zatímco hornické město muselo opustit, Petrželka se stala součástí Bratislavy. Zakarpatská Rus byla osazena až v srpnu a v září 1919.

S podporou rumunských sil, které opustily Maďarsko 25. února 1920, se chopil moci 1. března 1920 regent Miklós Horthy. Za jeho vlády podepsalo Maďarsko Trianonskou smlouvu ze 4. června 1920. Maďarsko ztratilo 71,5 procenta území bývalého Uherska, takže přišlo o solné i rudné doly a každý čtvrtý Maďar se ocitl za hranicemi. Muselo také platit reparace a jeho armáda byla omezena na 35 000 mužů.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků