Hlavní obsah
Milada Horáková u soudu Foto: Rostislav Novák, Bohuslav Parbus, ČTK

Před sedmdesáti lety začal soud s Miladou Horákovou

Poslední květnový den před sedmdesáti lety byl zahájen proces se skupinou Milady Horákové. V hlavním řízení byla česká národně-socialistická politička spolu s dalšími třemi obžalovanými odsouzena k trestu smrti. Popravena byla 27. června 1950 jako jediná žena v poúnorových politických procesech. Monstrproces s její skupinou byl největší, protože na něj byly navázány další procesy. Celkem bylo obžalováno 639 lidí, deset jich dostalo trest smrti.

Milada Horáková u soudu Foto: Rostislav Novák, Bohuslav Parbus, ČTK
Před sedmdesáti lety začal soud s Miladou Horákovou

Proces s Horákovou je nejznámějším politickým procesem komunistického Československa. Důvodem je nejen jeho mimořádný rozsah a to, že hlavní aktérkou byla žena, ale také způsob vedení procesu, zejména pak vystupování prokurátora Josefa Urválka, který proslul exaltovaným projevem, jenž měl vyvolat masovou hysterii a umocnit nenávist k Horákové a její skupině. Podatelna soudu i noviny byly tehdy zaplaveny dopisy jednotlivců i kolektivů, které její jednání odsuzovaly a požadovaly pro ni nejvyšší trest.

Občané odsuzovali jednání Milady Horákové

Foto: Právo

Z nacistického vězení na komunistickou oprátku

I když komunistická moc měla po únoru 1948 neomezenou moc, bála se opozice. Prezident Klement Gottwald v listopadu 1948 prohlásil, že se „poražená reakce uchýlí k teroru, spiknutím a kalkulaci s válečným konfliktem“. Cítil potřebu se zbavit politických oponentů.

Proto byla 29. září 1949 zatčena i předválečná členka Československé strany národně socialistické (ČSNS) Milada Horáková, která se zapojila do protinacistického odboje. Kvůli práci v národněsocialistické Ženské národní radě ji nacisté zatkli v srpnu 1940 i s manželem. Gestapo ji bilo, ale nezlomilo. Soud s Horákovou se konal v říjnu 1944 v Drážďanech, kde byla odsouzena na osm let.

Po válce v roce 1946 byla zvolena do Národního shromáždění, přičemž kritizovala jak poválečné lidové soudy, tak odmítnutí Marshallova plánu. Po únoru 1948 se 10. března se vzdala poslaneckého mandátu poté, co se někteří národní socialisté postavili na stranu komunistů a stranu přejmenovali na Československou stranu socialistickou. Horáková začala pracovat na pražském magistrátu, nabídku odejít do exilu nevyužila. Protože byla v kontaktu s bývalými členy vlády Petrem Zenklem a Hubertem Ripkou, kteří po únoru emigrovali na Západ, dostala se do hledáčku StB jako vhodný kandidát pro akci „Střed“ likvidující opozici.

Milada Horáková u soudu

Foto: Rostislav Novák,, ČTK

Klíčovou roli sehrál v procesu, jenž měl být původně podle sovětského vzoru zaměřen na odhalení nepřátel uvnitř strany, člen bezpečnostní komise KSČ Karel Šváb. Hledání vnitřních nepřátel začalo poté, co byl v Maďarsku zatčen ministr László Rajk. Šváb však dokázal změnit zaměření procesu. Velice důležitou roli v tom hrály výpovědi novináře Jaromíra Kopeckého, který byl zatčen 5. srpna při pokusu překročit hranice. Kopecký, který se stýkal s Horákovou, uvedl, že existovalo ilegální ústředí národně socialistické strany, které se mělo snažit udržet u moci své členy. Kopecký se navíc setkal ve Švýcarsku s Hermannem Fieldem, který byl obžalován v Maďarsku v procesu s Rajkem. Podařilo se tak národní socialisty propojit s procesem proti Rajkovi.

Horáková stála spolu s Josefem Nestávalem v čele šestičlenného orgánu národních socialistů, kteří se s komunisty odmítli spojit. Jeho vznik inicioval z exilu Zenkl. Tzv. politická šestka měla na starosti nejen organizační otázky, ale probírala i možnosti dalšího mezinárodního vývoje za studené války, který by mohl vést k pádu komunistické moci. Mezi lidmi, s nimiž se setkávali, však byli i konfidenti.
V noci ze 7. na 8. listopadu 1949 zatčeno 380 bývalých funkcionářů ČSNS. Důkazy ohledně špionáže byly slabé. Mělo jít o šifrovací klíč ve víku psacího stroje, do zahraničí měla předávat měsíční plány spotřeby vozů pro vývoz do SSSR mezi lednem a zářím 1949. I to však stačilo.

Kruté výslechy a bití ji nezlomily

Dobový tisk i rozhlas sledoval velmi podrobně od počátku celý proces, ve kterém stanuli před soudem také další bývalí funkcionáři národně socialistické strany Oldřich Pecl, Jan Buchal, Josef Nestával, Jiří Hejda, František Přeučil, Antonie Kleinerová a Františka Zemínová, dále pak sociální demokraté Zdeněk Peška a Vojtěch Dundr, lidovci Jiří Křížek a Bedřich Hostička a literární kritik a spisovatel, trockista Záviš Kalandra. Obžalováni byli z toho, že z nenávisti k lidově demokratickému zřízení připravovali puč i teroristické akce a pracovali pro špionážní služby Spojených států, Velké Británie, Francie a Jugoslávie.

Přestože byla Horáková ve vazbě krutě vyslýchána a bita, nezlomilo ji to. U soudu, kde byla vyslechnuta už první den, nepronášela naučené odpovědi, jak tomu bylo v mnoha jiných politických procesech.

Milada Horáková v první den procesu 31. května 1950

Foto: Rostislav Novák, Bohuslav Parbus, ČTK

Soudní výslechy obžalovaných skončily pátý den procesu v pondělí 5. června 1950, přičemž dokonalé divadlo, kde se obžalovaní přiznávají, jak je to ve vazbě naučili, se v tomto případě zinscenovat nepovedlo. Horáková, Buchal, Přeučil a Kleinerová se před soudem bránili a Kalandra naučené texty podával s takovou ironií, že to pobuřovalo prokurátora Juraje Viesku.

Fotografie z procesu s Miladou Horákovou otištěná v Rudém Právu

Foto: Právo

Následující dva dny vypovídaly desítky svědků. Byli mezi nimi další národní socialisté jako Antonín Sum, Karel Šobr nebo Václav Sýkora, ale taky opat Jan Opasek, i klíčový svědek novinář Jaromír Kopecký a Josef Vávra-Stařík, který utekl do Paříže, ale byl vylákán do Vídně a unesen do Prahy. Nelze vyloučit, že spolupracoval s StB.

Proces skončil za osm dní ve čtvrtek 8. června. Poté, co zazněly závěrečné řeči prokurátorů Viesky, Urválka a Ludmily Brožové-Polednové, i obhájců a poslední slovo dostali i obžalovaní, byl ve 20:00 vynesen jménem republiky rozsudek. Stálo v něm, že obžalovaní „jsou vinni, že v době od jara 1948 až do svého zatčení se spolčili k pokusu o zničení samostatnosti republiky a o zničení a rozvrácení jejího lidově demokratického zřízení a společenské a hospodářské soustavy republiky. ... Všichni vyzvídali a vyzrazovali přímo i nepřímo cizí moci státní tajemství.“

Horáková, Nestával, Hejda, Přeučil, Kleinerová, Pecl a Kalandra se podle rozsudku „dopouštěli vyzvědačství delší dobu ve značném rozsahu a způsobem zvláště nebezpečným a vyzvídali státní tajemství zvláště důležitá“. Měli tím všichni spáchat „zločin velezrady a všichni zločin vyzvědačství“.

Rozsudek nad skupinou Milady Horákové

Foto: Právo

Apel osobností nepomohl

Verdikt byl tvrdý. K smrti byli odsouzeni Milada Horáková, Jan Buchal, Oldřich Pelc a Záviš Kalandra. Doživotí dostali Josef Nestával, Jiří Hejda, František Přeučil a Antonie Kleinerová. Zbylí dostali tresty vězení v délce od 20 do 28 let.
Horáková byla oběšena 27. června v 5:35 ráno na dvoře pankrácké věznice jako poslední ze čtveřice odsouzených k smrti. Nepomohly ani výzvy významných světových osobností v čele s fyzikem Albertem Einsteinem, britským expremiérem Winstonem Churchillem, filosofem Jeanem-Paulem Sartrem a manželkou bývalého amerického prezidenta Franklina Roosevelta Eleanor. Dělnický prezident Klement Gottwald se obměkčit nenechal a Horákové amnestii neudělil, ani jí trest nezmírnil.

Milada Horáková při závěrečném slovu před vynesením rozsudku 8. června 1950

Foto: Rostislav Novák, ČTK

V den popravy ještě napsala Horáková dopis na rozloučenou, v němž stálo: „Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.“ Než byla oběšena krutým způsobem, při kterém se uškrtila, pronesla poslední slova: „Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…“

Dozvuky procesu v současnosti

I když se proces s Miladou Horákovou odehrál před sedmdesáti lety, stále má dopad i na dnešek. Dokumentuje tvrdost a bezohlednost komunistického režimu i to, jak si přizpůsoboval soudní moc podle svých potřeb. Dnes má větší význam než další vykonstruovaný proces se spikleneckým centrem Rudolfa Slánského. V něm si totiž komunisté vyřizovali účty mezi sebou.

Za nezákonný byl proces uznán už 3. července 1968, plné rehabilitace se však Horáková kvůli vpádu sovětských vojsk v srpnu 1968 dočkala až po pádu komunismu v roce 1990. A až v roce 2006 byla obviněna Ludmila Brožová-Polednová jako poslední žijící z trojice prokurátorů za podíl na justičních vraždách při procesu s Horákovou. Původně byla osvobozena s tím, že je justiční vražda promlčená, ale Nejvyšší soud ji nakonec 11. září 2008 odsoudil na šest let vězení.
Brožová-Polednová neprojevila lítost, domnívala se, že Horáková nebyla bez viny, když se přiznala. Zmiňovala také, že ona sama tehdy ještě nebyla hotová právnička. Byla tzv. dělnickou prokurátorkou, která absolvovala dvouletou Právnickou školu pracujících. Během procesu se však aktivně zasazovala za udělení trestu smrti a stavěla se proti milosti. V den popravy mluvila na manifestaci o úspěchu soudnictví.

Když ji v roce 2010 ji prezident Václav Klaus omilostnil kvůli vysokému věku, považovala to za samozřejmost. „Já ve vězení vůbec neměla být. Už jste někdy viděli, aby prokurátor, který nebyl ani dozorový prokurátor a byl u procesu z příkazu a nebyl ještě hotový právník, aby byl potrestaný, a přitom o soudcích Nejvyššího soudu se vůbec nemluví?“ prohlásila tehdy.

Pobouření vyvolal v únoru 2014 také výrok komunistické poslankyně Marty Semelové, která sice proces odsoudila, ale zároveň uvedla, že Horáková nebyla nevinná. „Já to považuji samozřejmě za nešťastné, nicméně Milada Horáková se také přiznala ke všemu, ke své činnosti,“ řekla Semelová.

Narážela přitom zřejmě na slova Horákové z výslechu 12. ledna 1950: „Nepopírám, že moje činnost směřovala ku svržení dnešního lidově demokratického zřízení, poněvadž toto považuji za jistou formu diktatury. Ne za demokracii ani za vládu lidu, ale za vládu jedné strany. Nesouhlasila jsem se způsobem, jak byl proveden únorový převrat, neboť jsem ho nepovažovala za provedený demokraticky v souhlase s vůlí lidu, kterou mně představovaly jedině řádně provedené, svobodné a všeobecné volby.“ Dodala že, nechtěla, „aby republika přišla do područí západních imperialistů“.

„Jelikož jsem únor považovala za součást světových událostí,“ pokračovala Horáková u výslechu, „byla jsem přesvědčena, že také změna režimu, který únor nastolil, může přijít jen se světovým děním a v souvislosti s tímto.“ Svému advokátovi Vladimíru Martinovi řekla, že exilové vedení národních socialistů, tedy Zenkl a Ripka, s nimiž byla v kontaktu, působilo proti levicově demokratickému režimu a že to bylo možné jen za podpory západních mocností. Jako právnička Horáková uznala, že z hlediska aktuálních zákonů byla její činnost trestná.

Semelová se sice za své výroky omlouvat nemusela, ovšem v roce 2019 jí to stálo místo v pražských školských radách.

Kvůli procesu se také nestala ombudsmankou bývalá ministryně spravedlnosti a vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková. Když v roce 1979 pracovala ve Výzkumném ústavu kriminologickém při Generální prokuratuře ČSSR, napsala spolu s bývalým prokurátorem Josefem Urválkem do časopisu Prokuratura článek, který hájil ochranný dohled. „Urválek tam byl zaměstnaný, tak jsem publikovala i s ním nějaký příspěvek. Nevěděla jsem, o koho jde. Tehdy jsem ho neznala, nevěděla jsem, jakou roli hrál v procesu s Miladou Horákovou. To jsme se dověděli až později,“ tvrdila Válková.

Procesy po únoru 1948

Proces s Horákovou nebyl jediným justičním zločinem bývalého režimu. Když se komunisté v únoru 1948 dostali k moci, začali si upevňovat své pozice a likvidovat nepřátele. Nejdříve se začali zbavovat lidí z nekomunistického odboje. Na počátku roku 1949 se konal proces s generálem Heliodorem Píkou, který byl 28. ledna 1949 odsouzen k smrti za to, že „v období 1945 - 1948 v Praze vyzradil exponentům britské Inteligence Service skutečnosti, opatření a předměty, jež měly zůstat utajeny pro obranu republiky“. Žádost o milost prezident Gottwald odmítl.

Následovala akce Květa, v rámci které bylo 16. května zadrženo 58 lidí, kteří plánovali provést o den později převrat. Květoslav Prokeš spolu s Jaroslavem Borkovcem a Rudolfem Hrbkem ho připravovali od února 1949. Zadržen byl Vratislav Janda, který měl velet sedmdesátičlennému oddílu, jenž měl převrat provést a obsadit ministerstva i sídlo Sboru národní bezpečnosti a budovu rozhlasu. O den později byl zatčen i Josef Charvát, který plánoval osvobození politických vězňů z litoměřické věznice. Za pokus o převrat byli 30. července k trestu smrti odsouzeni Prokeš, Borkovec, Janda a Emanuel Čančík. V procesu s Charvátovou skupinou byly 22. srpna 1949 vyneseny rozsudky smrti pro Vratislava Polesného a Josefa Charváta. Všichni byli popraveni 5. listopadu 1949.

Než začal proces s Horákovou, zaměřilo se komunistické vedení také na katolickou církev, kterou vidělo jako nebezpečného nepřítele, protože v roce 1950 se ke katolickému vyznání hlásily tři čtvrtiny obyvatel. Církev navíc měla ještě rozsáhlé majetky, i když o značnou část polností a lesů přišla v rámci pozemkové reformy. Ústava sice garantovala svobodu vyznání, ovšem byly zestátněny všechny školy včetně církevních a náboženství se stalo nepovinným předmětem.

Protože se církev odmítala podřídit komunistickému vedení a spolupracovat, byl v říjnu 1949 schválen plán likvidace klášterů a řeholních řádů. V březnu 1950 se konal první monstrproces s představiteli deseti řeholních řádu, kteří byli zatčeni a obvinění z přípravy ozbrojeného povstání, špionáže a ze styků s gestapem. Padl jeden doživotní trest, zbylí dostali 132 let dohromady. V dubnu proběhly první dvě etapy Akce K zaměřeného na likvidaci klášterů. Několik jich bylo obsazeno v půlce dubna, další na jeho konci.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků