Hlavní obsah
Doktor Kittel na cestě za pacientem, jak ho vidí Petr Korunka v knize Evy Koudelkové. Foto: cervenypes.cz

Eleazar Kittel: Faust z Jizerských hor

„Tomu ani Kittel nepomůže!“ krčili lékaři v 18. století rameny nad beznadějnými případy. Takový byl věhlas jejich kolegy Jana Josefa Antonína Eleazara Kittela, přezdívaného Faust z Jizerských hor nebo také černokněžník ze Šumburka. Léčil tak úspěšně, až mnozí uvěřili, že upsal duši ďáblu.

Doktor Kittel na cestě za pacientem, jak ho vidí Petr Korunka v knize Evy Koudelkové. Foto: cervenypes.cz
Eleazar Kittel: Faust z Jizerských hor

Prý dostal od samotného knížete pekel „koření života“, bylinu, která dokáže vyléčit každou nemoc. Nikdy neodkládal temně modrý plášť podšitý červeným suknem, díky němuž mohl létat jako pták. Svůj dům zaklel tak, že do něj Smrt nedokázala vstoupit. A recepty hledal v grimoáru černé magie, sepsaném slovutným doktorem Johannem Faustem.

Výjimečný ranhojič si údajně kladl jediný požadavek - po čtyřicet let mu nesmí při léčení zemřít jediný pacient. Pak ochotně propadne peklu. Jak napsal básník Antonín Klášterský: „Žil kdys v Čechách doktor Kytl - / už to moře časů - / do tenat se kouzla chytil, / zapsal duši ďasu; / znal však jak se nemoc škrtí, / před nosem bral lidi Smrti, / a to bez zápasu.“

Další půvabnou legendu zachytil spisovatel Adolf Wenig v knize Věnec pražských pověstí. Jednou prý doktor Kittel tolik spěchal za nemocným do Prahy, že zapomněl na stole otevřenou knihu kouzel. Do jeho pracovny se ovšem vloudily jeho zvědavé děti. Stará kniha na dřevěném čtecím pultu nemohla pozornosti čilých rošťáků uniknout. Přistavili si stoličku a slabikovali slova, jimž nerozuměli. Otevřeným oknem se do místnosti začali slétat havrani, napřed jen jeden, potom tři, nakonec celé hejno.

Mezitím padla na doktora v Praze veliká úzkost. Neměl stání, a tak usednuv na svůj plášť, spěchal k domovu. Byl nejvyšší čas, černí ptáci s krákáním kroužili pod stropem a chystali se uklovat děti ostrými zobáky. Lékař skočil ke knize, přečetl stejná slova pozpátku a havrani, přestrojení ďáblové, zmizeli...

Kittel musel být vynikající diagnostik. Dokázal určit chorobu na základě rozboru moči.

Podle jiné pověsti měl Eleazar v Jablonci nad Nisou vzdáleného příbuzného Melchiora (v jiných pověstech Eliáše) Kittela, zámečníka. A ten mu jednou ze závisti „létající plášť ukradl. Když v kapse našel papír s nesrozumitelným latinským textem, měl jasno: kouzelná létací formule! Leč přečíst ji neuměl. Aby se vyhnul zvědavým dotazům, kterak k plášti přišel, vydal se až do Žitavy k tamnímu vzdělanému katovi. Jaké bylo jeho zklamání, když mistr sekery místo zaklínadla přečetl z papíru recept na hojivou mast! Plášť s omluvou vrátil, ale mast začal vyrábět a úspěšně prodávat pod jménem „zámečnická“. Ani to mu však nestačilo a nakonec prý stejně skončil v žaláři kvůli padělání peněz.

A skutečnost?

Eleazar Kittel byl úspěšný lékař, který těžil z rodinné tradice. Ranhojičem byl už jeho děd, po něm otec a také bratr. Kaspar Kittel se v první polovině 17. století usadil ve vsi Ssubertovice (později Schumburk, po česku Šumburk, dnes Krásná, součást obce Pěnčín), ležící pod jižním hřebenem Černé studnice. Ve dvou manželstvích zplodil jedenáct potomků a zemřel jako vážený muž v roce 1675.

Impozantní roubený dům v Krásné číslo popisné 10, zvaný Burk, na dobové fotografii z roku 1898.

Foto: Kittelovo muzeum

Lékařskou profesi po něm převzal syn Melchior Jan Antonín, který si přivydělával i jako zámečník. Z jeho dvou manželství vzešlo čtrnáct dětí, mezi nimi Ignác Kašpar Antonín, který později vedl na Šumburku lékárnu, a náš Jan Josef. Třetí jméno dostal - stejně jako jeho otec a bratr - při biřmování na paměť slavného středověkého kazatele, svatého Antonína z Padovy. A čtvrté si dal sám, zřejmě v upomínku dalšího svatého, františkána Eleazara de Sabran. Často totiž navštěvoval františkánský klášter v Turnově a nejspíš byl i laickým členem sekulárního řádu Františka z Assisi. Snad právě splývavá františkánská kutna dala vzniknout pověsti o létajícím plášti. Ostatně slovo „kittel“ značí v němčině „pracovní plášť“.

Jan Josef zřejmě medicínu nevystudoval, neboť není zapsán mezi absolventy lékařské fakulty. Podepisoval se „čestný a v oboru zběhlý pan Kittel“ a nejspíš jen složil zkoušku před krajským grémiem v Mladé Boleslavi, čímž získal Attestat Incorporationis et Approbationis, tedy atest chirurga. Zbytek dovedností nabyl praxí u otce a celoživotním samostudiem, zahrnujícím i staré lékařské knihy. Tak vznikla pověst o grimoáru černé magie.

Eleazar Kittel musel být vynikající diagnostik. Prý dokázal určit chorobu na základě rozboru moči. Prováděl také oční operace. A desítky let před Kneippem a Priessnitzem ordinoval vodoléčbu. Léčivá voda z místní studánky měla údajně podobné účinky jako jáchymovské lázeňské prameny. Sám si pěstoval bylinky, z nichž připravoval léčivé odvary a masti. Nejspíš i tu slavnou „zámečnickou“, která byla rodinným receptem po otci. A podle spisovatele Gustava Leutelta, jenž byl s rodem Kittelů spřízněný po matčině rodové linii, „některým pacientům pomohl opakovaným vkládáním rukou“.

Expozice vodoléčby v Kittelově muzeu. Tak nějak léčebné pokoje pro hosty opravdu vypadaly.

Foto: Kittelovo muzeum

Neortodoxní léčebné postupy, nezvyklé lékařské úspěchy... A navíc nechal postavit kostel! To by v tom byl čert! A tak vznikaly pověsti. Skutečná fakta jsou prostá: šlo o velmi schopného, hluboce věřícího lékaře, což se odrazilo nejen na obětavém přístupu k pacientům, ale také na velkorysé mecenášské činnosti.

Pět bratrů lékařů

Kittelovy osudy lze vysledovat ze zachovaných archivních dokumentů. Narodil se v Šumburku 7. prosince 1703 a pokřtěn byl 13. února 1704 v kostele Nejsvětější Trojice ve Bzí. Ve 23 letech se oženil s Annou Marií Güntherovou, dcerou brusiče skla z Kokonína. Svatba se konala 25. listopadu 1727 v kostele archanděla Michaela na Smržovce. Manželé měli dvanáct dětí, sedm chlapců a pět děvčat, z nichž se dožilo dospělosti pouze sedm.

Nejstarší dochovaný zápis o Kittelově lékařském působení pochází z roku 1733. „Doktor Kittel ošetřil ženu bedřichovského rychtáře Hännische, kterou na sv. Michala roku 1733 srazil k zemi a pošlapal před domem lučanského rychtáře Posselta patnáctiletý syn téhož rychtáře, čímž jí vymknul ruku a zlomil krční obratle. Doktor Kittel ze Šumburku - speciálně dobrý přítel a švagr Hännischův - opět pomohl ruku usadit na své místo,“ píše se v něm.

Dobrý doktor vyjížděl za svými pacienty za každého počasí. V roce 1738 ho to málem stálo život. U Herlíkovic se probořil do zamrzlého Labe, když si zkracoval cestu. V ledové vodě promrzl natolik, že v „celkovém chřadnutí očekával blížící se ukončení svého živoření“, jak zaznamenává šumburská farní kronika. Do té doby silný muž, který „v každé ruce zvedl bez námahy strych žita“, nakonec znovu nabyl sil, „byť se předchozím již nikdy nevyrovnaly“ a lékařské povolání ho vyčerpávalo.

Krásná s kostelem v pozadí, okolo roku 1905. Věž dal k němu přistavět probošt svatovítské kapituly František Kazimír Strachovský, kterému Kittel zachránil náročnou operací zrak.

Foto: Kittelovo muzeum

V té době už Kittelovo léčitelské umění proslulo natolik, že za ním jezdili pacienti až z Prahy a Vídně. Byl osobním lékařem hrabat Desfoursů z nedalekého zámku Hrubý Rohozec, poskytoval služby i členům šlechtického rodu Harrachů, který sídlil v Jilemnici. A léčil také chudé horaly, často bez nároku na odměnu. Svědčí o tom nízké dlužné částky za staré účty, zachované v jeho pozůstalosti. Z nich je patrné, že si účtoval málo a na placení netrval.

Roubený hrad

Synové pokračovali v otcových šlépějích. „Nejstarší syn Josef Pavel ukončil v pětačtyřiceti letech studium na vídeňské univerzitě a stal se aprobovaným chirurgem, praxi vykonával v Liberci, Melchior Ignác působil v Hodkovicích nad Mohelkou jako chirurg a porodník, Kajetán Ferdinand se stal chirurgem na jilemnickém panství hraběte Arnošta Quido Harracha, Antonín František provozoval lékařskou praxi v Žandově u České Lípy a Eustach Jarolím léčil až v polském Tarnowě, a dokonce za úspěšné lékařské metody získal šlechtický titul,“ píše Pavel D. Vinklát v časopisu Krkonoše 2/2002. Ostudu nedělal otci ani Filip Jakub, který byl po studiu teologie v Hradci Králové vysvěcen na kněze.

V kabinetu měl vyvařenou lidskou kostru, jež pověrčivé horaly velice děsila.

Eleazar si koncem čtyřicátých let nechal v rodném Šumburku postavit impozantní patrovou roubenku. Přezdívalo se jí Burk, z německého Burg, tedy hrad. Kromě početné rodiny poskytovala zázemí také pacientům. Byly v ní místnosti s lehátky, některé vybavené vanami, přípravna léků a snad i pitevna. V kabinetu, kde ordinoval, měl nejen knihovnu, nýbrž také v kotli vyvařenou lidskou kostru, údajně neznámého mrtvého vojáka, jež pověrčivé horaly velice děsila.

Na zahrádce u domu pak doktor pěstoval léčivé byliny jako šalvěj, zeměžluč, kostival či plicník lékařský. „Spolu s profesorem Karlem Janků jsem nalezl před léty na louce za Burkem rostlinu snědek odvislý (Ornithogalum nutans), která u nás v přírodě roste vzácně. Zde se od dob Kittelových udržuje dobrých dvě stě let,“ napsal Miloš Josef Pulec v knize Severočeský Faust.

Podoba slavného léčitele se nezachovala. Takto romanticky ho nakreslil grafik Petr Korunka pro knihu Doktor Kittel Evy Koudelkové.

Foto: cervenypes.cz

V roce 1756 byla nedaleko Burku zahájena stavba kostela, již Eleazar financoval z příspěvků bohatých pacientů i z vlastních peněz. Barokní svatostánek byl vysvěcen 19. března 1760, v den sv. Josefa. Vedle něj vyrostla fara, škola a před farou morový sloup Nejsvětější trojice, který nechal doktor Kittel vztyčit roku 1772 na paměť morové epidemie.

Až kohout zakokrhá

Projevoval mecenášstvím vděčnost za přežití mrazivé koupele v Labi, jak se domnívali jedni? Či obavy z naplnění smlouvy s ďáblem, jak tvrdili druzí? Nejspíš to byla jen hluboká zbožnost ušlechtilého muže. Nasvědčují tomu symbolické svaté schody, které jsou součástí kostela. Mají přesně stanovený počet stupňů - osmadvacet - a věřící po nich na znamení pokání vystupují po kolenou.

„Od Šumburku přehlédne se celá krajina na všechny strany. Také zde žije slavný doktor, který je velmi stár, ale výtečně léčí,“ poznamenal si do cestovního deníku císař Josef II. Osobně se za Kittelem zastavil v září roku 1779 při cestě z Jilemnice do Liberce.

Když zemřel, začali prý uprostřed noci kokrhat všichni šumburští kohouti.

Na jeho přímluvu byla dvorským dekretem z roku 1782 zřízena v Šumburku farnost, aby se „v krutém zimním čase, jaký panuje v těchto nejdrsnějších českých Krkonoších“, nemuseli místní „vzdávat svých bohoslužeb“. O rok později se prvním místním farářem stal Eleazarův syn Filip Jakub.

Smržovský žaltář dnes patří k nejvzácnějším exemplářům archivu v Jablonci nad Nisou.

Foto: Kittelovo muzeum

Na jeho faře strávili staří rodiče poslední roky života. Anna Marie zemřela v létě 1782, osleplý Jan Josef ji následoval 16. listopadu 1783 v nedožitých osmdesáti letech. Když zemřel, začali prý uprostřed noci kokrhat všichni šumburští kohouti. Bylo to radostné znamení, že léčitelova duše unikla věčnému zatracení, neboť pošetilý slib daný ďáblovi vykoupil mnoha dobrými skutky, jež vykonal po dobu letité léčitelské praxe.

Pekelné zaříkání aneb Faustův rukopis

  • Černokněžník ze Šumburka Eleazar Kittel údajně vlastnil rukopis „Doktor Johann Faustens Miracul-, Kunst und Wunder Buch“, zkráceně zvaný Smržovský žaltář, který měl podle úvodu napsat v roce 1469 sám proslulý alchymista Faust.
  • Obsahuje rituály černé magie, magické symboly a obrazce sloužící k vyvolání ďábla, návod, jak zaklínadla správně číst, a také varování, že kniha nesmí být předána jiné osobě.
  • Spis dnes patří k nejvzácnějším exemplářům archivu v Jablonci nad Nisou, přestože zřejmě nejde o originál, ale opis z počátku 18. století. V roce 1999 byl překlad původního textu vydán pod názvem Johanna Fausta kniha mirákulí, uměn a divů neboli Trojnásobné pekelné zaříkání.
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků