Hlavní obsah

Toyen: Sbohem! Já jsem malíř smutnej!

25. 7. 2021, 5:52

Měla klasický oválný obličej, ze kterého zářily jasné, třpytivé oči... „Nikdy na ni nemohu vzpomenout, aniž bych byl hluboce dojat. Toyen, s očima podobajícíma se světelným pláním...,“ napsal o ní francouzský básník André Breton.

Foto: Výstava Toyen, snící rebelka - Milan Malíček, Právo

Šestadvacetiletá Manka Čermínová. Ženskou krásu neřešila, i když jí oplývala.

Článek

Čeští umělci sdružení v Devětsilu ji nazývali múzou. Jejímu kouzlu propadli básníci Vítězslav Nezval a Jaroslav Seifert i výtvarný kritik Karel Teige. Paul Éluard jí posílal vášnivé dopisy poskvrněné vlastním spermatem. Mohla si mezi muži vybírat. Neměla však zájem. Nikdy se k žádnému muži - ani ženě - veřejně nepřipoutala láskou. Patřila jen sama sobě. „V potemnělém sále života sleduji projekční plátno svého mozku,“ napsala.

Chodila nedbalou, kolébavou chůzí, nahrbená, s rukama v kapse, vlasy nedbale stažené dozadu. Nepřizpůsobovala se módním trendům, nebyla ochotná tvořit na zakázku. Malování potřebovala k životu stejně jako dýchání. Náklonnost dávala najevo jen těm, s nimiž byla spřízněna uměleckou volbou.

Historik poznal v díle neznámého malíře obraz Hanse von Aachena. Visí v Břevnovském klášteře

Věda a školy

Svoje soukromí přísně střežila, a tak zůstaly jen dohady a legendy. Že ji jako dítě zneužil někdo z rodiny. Že byla lesbička. Že znala Lenina a účastnila se ruské revoluce... Jaká byla doopravdy, se můžeme domýšlet jen z jejích obrazů. Vidět je můžete i v těchto dnech ve Valdštejnské jízdárně v Praze, kde právě probíhá výstava Toyen, snící rebelka.

Spřízněna s bestií

Narodila se 21. září 1902 v Praze v rodině poštovního pomocníka Václava Čermína. Po mamince dostala jméno Marie. Maruška, Marjánka, Manka... Z domova odešla v šestnácti letech. Nikdy se nevrátila, raději dřela v továrně na mýdlo. Bydlela u starší sestry Zdeňky, ve služebním bytě na smíchovském nádraží, který směl jako přednosta užívat její švagr. Později však prohlašovala, že žádnou rodinu nikdy neměla.

Mladý Jaroslav Seifert ji potkával na Žižkově, když se vraceli dělníci z fabrik. Ruce popraskané a popálené od žíravin, hrubé pracovní kalhoty, nevzhledné střevíce, klobouk stažený do čela... „V usměvavém chlapeckém obličeji měla však něco půvabného a něžného,“ vzpomínal na ni po letech ve svých pamětech Všecky krásy světa.

Foto: Výstava Toyen, snící rebelka - Milan Malíček, Právo

Obraz Jezerní krajina z předválečného období Toyen, pro které jsou typické drsné, rázné, jakoby mužské tahy štětcem.

Přestože se na něj usmála, plachý básník se ji neodvážil oslovit - až mu ji o pár let později představili přátelé na schůzce uměleckého svazu Devětsil v Národní kavárně. Doba nevzhledných škrpálů byla ta tam. Na pěkných nohou měla hedvábné punčochy a elegantní lodičky, po boku malíře Jindřicha Štyrského.

On, „opilec špinavý, ale s čistým límcem“. Ona, „dívka úpějící pod tíhou bestie Štyrského“.

Seznámila se s ním o prázdninách roku 1922 na ostrově Korčula. V té době absolvovala tři roky dekorativní malby na pražské umělecké průmyslovce, studia však nedokončila. Se Štyrským vytvořili nerozlučnou dvojici, kterou rozdělila až smrt. Byli nepřehlédnutelní. On, „opilec špinavý, ale s čistým límcem“, jak se popsal v jedné básni, ona, „dívka úpějící pod tíhou bestie Štyrského“, jak parafrázoval Josef Vomáčka v rozhlasových Příbězích slavných. Oba chodili v rádiovce, Jindřich v dlouhém, elegantním raglánu, Manka občas v mužském saku...

Magický věk Štyrského a Toyen

Kultura

Byli si tak blízcí, že se u některých obrazů těžko rozlišuje, kdo z nich je namaloval. Při bližším pohledu však má pozorný divák jasno: drsné, rázné, jakoby mužské tahy štětcem patří jí. Něžné, až zženštilé linie jsou jeho. Doplňovali se skvěle, ale jen jako přátelé se stejným viděním světa. „Nesnášela narážky, že by mezi ní a Štyrským mohly být jiné vztahy než kamarádské, a dovedla je posupným tónem odmítat,“ vzpomíná básník Vítězslav Nezval v knize Z mého života.

Múza básníků

V Devětsilu byla jediná mezi samými muži. Není divu, že slovo múza viselo nad stolem v obláčcích kouře: „Manka byla přiměřeně hezká, poezii měla ráda, tak proč ne!“ píše v memoárech Seifert. V Národní kavárně bývali denně, s Mankou v čele stolu. Líbila se kdekomu a její dívčí půvab příjemně dotvářel tvůrčí atmosféru avantgardních umělců.

Foto: Výstava Toyen, snící rebelka - Milan Malíček, Právo

Zleva: Jindřich Štyrský, Vítězslav Nezval a Toyen na terase pražské kavárny Mánes.

„Byli jsme mladí, líbily se nám krásné, elegantní slečny a Toyen nás mermomocí ujišťovala, že má tentýž hřích... Neměla ráda... svůj ženský rod. Hovořila jen v rodě mužském. Bylo nám to zprvu trochu nezvyklé a groteskní, ale časem jsme si zvykli,“ popsal Jaroslav Seifert. „Odmítala... používat ženskou koncovku, aby tak manifestovala svou lidskou i uměleckou rovnoprávnost,“ domníval se Vítězslav Nezval.

Miroslav Paleček zhudebnil Seifertovy verše: V jeho básních jsem slyšel melodii

Kultura

Také on půvabu zvláštní malířky zcela propadl. „Ze všech dní mám nejraději SOBOTU / světácký den mé plavé Múzy,“ napsal v básni Týden v barvách, věnované Toyen. „Pamatuji si na jeden nezapomenutelný večer. Bylo to na Mikuláše... Štyrský nás hostil, neboť právě dostal kdesi peníze za odprodanou část dědictví, pak jsme šli do baru Moulin Rouge, který byl dole pod kavárnou Louvre. Všecko bylo tak divné. Otřesné. Pili jsme... Napsal jsem na papírové ubrousky tři básně. Náhle se mi zdálo, že miluji Toyen a ona to jistě cítila,“ uvedl v pamětech.

Na přitažlivosti Mance dodávala neskrývaná erotická zvídavost. Ať už šlo o originální kolorované kresby pro mladé novomanžele v souboru Jednadvacet, či ilustrace k lechtivé revue, kterou vydával „nemravný šiřitel pornografie“ Štyrský, anatomicky přesné zobrazení intimních partií nemohlo být dílem nezkušené dívky. A výtvarné pojetí rozhodně neneslo znaky homosexuality.

Vzala Teiga kolem krku a truchlivým hlasem mu sdělila: „Sbohem! Já jsem malíř smutnej!“

„Hlavní hrdinkou (ilustrací) se stala téměř výhradně žena, zatímco muže zastupoval především jeho sexuální orgán, měnící se ve fetiš: lze jej uchovávat v kleci, držet na rukavičce a sledovat, jak ejakuluje, lze na něm tančit i vedle něj ležet. Ženy nad ním mají moc, přivlastňují si jej pohledem i dotekem, mění se jim ve figurku na šachovnici, živou loutku, uchovávanou na hraní, je trofejem jejich vítězství,“ napsal kunsthistorik Karel Srp o kresbách pro knihu Jednadvacet.

Ten-Ta-To-yen

Avantgardní umělci žili naplno. Domů se často vraceli až k ránu. „Zdrželi jsme se u sklenice vína a mrzlo... Zavolali jsme taxi a Manku jsme posadili do vozu. Ještě dřív, než se mohlo auto rozjet, otevřela okno, vzala Teiga kolem krku a truchlivým hlasem mu sdělila: Sbohem! Já jsem malíř smutnej! A Teige na to, aby si jen pěkně sedl do koutečka, že mu všichni přejeme ze srdce, aby se hezky vyspinkal!“ vzpomíná Jaroslav Seifert na jedno z úsměvných popůlnočních loučení.

Foto: Výstava Toyen, snící rebelka - Milan Malíček, Právo

Mluvila o sobě v mužském rodě a ráda provokovala v pánském obleku a cylindru. Na snímku s Karlem Teigem.

V době, kdy nebylo zdaleka běžné, aby ženy nosily kalhoty, přišla neuchopitelná múza Devětsilu občas do kavárny ve smokingu, s motýlkem u krku. Seifert však její mužské póze nikdy neuvěřil. „Myslím, že to byla jen hra a... autostylizace, ve které si ráda libovala,“ napsal v pamětech. Přesto zřejmě právě on vymyslel pro malířku bezpohlavní pseudonym, pod nímž se později proslavila.

„Seděl jsem s Mankou sám v Národní kavárně a Manka měla před výstavou. A nechtěla za nic vystavovat pod svým jménem. Když na chvíli odešla pro nějaký časopis, napsal jsem na ubrousek velkými písmeny TOYEN. Když si jméno po svém návratu přečetla, bez rozmýšlení je přijala a nosí je podnes,“ napsal ve svých memoárech.

Obraz od Toyen Noční slavnost se prodal za 36,48 milionu

Ekonomika

„Na tuto chvíli na rohu Národní kavárny již patrně zapomněla. Po mnoha letech měla v Paříži rozhovor a na otázku českého tazatele uvedla, že její jméno vzniklo z francouzského ,citoyen‘ (občan)... Se svým kmotrovstvím jsem tedy pohořel. Škoda,“ dodal zklamaně.

Nebyl však sám, kdo se k autorství pseudonymu přihlásil: o tom, že šlo o společné dílo, se zmiňují též Nezval a Teige. Spisovatel Bohuslav Brouk zase interpretoval slovo Toyen jako anagram věty „To je on“.

Ať už to bylo jakkoli, jisté je, že pseudonym se ujal. Malířka si ho nechala zapsat do dokladů a používala ho i na úřadech. Její pozdější přátelé ji ani jinak neznali. Jen pro Jaroslava Seiferta zůstala až do smrti Mankou.

Paříž... Paříž!

Po smrti otce zdědil Štyrský značné jmění. Díky tomu mohli v roce 1925 odjet s Toyen na tři roky do tehdejší mekky umělců, Paříže. Brzy se tam sblížili se surrealisty. André Breton, Benjamin Péret, Paul Éluard, Max Ernst i Salvador Dalí - ti všichni je přijali mezi sebe. Nadšený Breton nazval Toyen v manifestu surrealismu „přítelkyní mezi všemi ženami“.

FOTO: O výstavu Toyen měli lidé velký zájem hned první den ráno

Kultura

Inspirováni novými přáteli, vyhlásili Štyrský a Toyen vlastní umělecký směr, artificialismus. „Vymysleli jsme artificielismus, nemajíce ničeho jiného na práci... Artificielismus je hrobařem vaší blbosti... Artificielismus je dobrodružstvím, o němž nikdo neví, jak skončí,“ hlásal buřičský manifest.

Toyen v té době malovala obrazy plné kubistických zkratek, zdůrazněných pastózními nánosy barev. Po několika letech je potom nahradily motivy lyrické a znepokojující: prázdné skořápky ženských těl, jejich torza - slovy Bretona - křečovité krásy.

Foto: Výstava Toyen, snící rebelka - Milan Malíček, Právo

Zleva: Jindřich Štyrský, producent Josef Háša a Toyen v ateliéru U Nováků, kde stříkací pistolí zdobili látky.

Po návratu z Francie otevřeli Toyen a Štyrský v pražském obchodním domě U Nováků módní ateliér. Stříkací pistolí zdobili přes šablony s motivy svých děl látky a pak z nich vyráběli oděvní doplňky: kravaty, šátky, šály. Práce s rozprašovanými barvami však Štyrskému zdravotně nesvědčila, a tak podnikatelská etapa brzy skončila.

Krásná 30. léta... Zakládají Skupinu surrealistů v ČSR, vystavují, prodávají obrazy, diskutují o politice. Píše se rok 1938, když v kavárně U Locha, při vyhrocené hádce o čistkách v Sovětském svazu, vrazí Štyrský levicově orientovanému Nezvalovi pořádnou facku. Ten na oplátku v novinách oznámí rozpad surrealistické skupiny, která však funguje nadále - bez Nezvala. Pak ale přišla válka a všichni měli rázem úplně jiné starosti.

Foto: Výstava Toyen, snící rebelka - Milan Malíček, Právo

Obraz Spící namalovala Toyen v roce 1937. Když s ním měl Winston Churchill přespat v jednom pokoji, odmítl. Surrealismus ho děsil.

Přežívali, jak to šlo. Toyen se věnovala hlavně knižním ilustracím. Díky nim dokázala uživit další dva lidi: Štyrského, jenž stále víc pil a bral drogy, takže se jeho chatrné zdraví valem horšilo. A svého nového přítele, básníka Jindřicha Heislera, jenž odmítl nosit židovskou hvězdu, takže se musel skrývat.

Strach ve vaně

V žižkovské garsonce, kde Manka bydlela se sestrou, nebylo moc místa, a tak básník přespával ve vaně. Dlouhé měsíce plné strachu se snažili stát neviditelnými. S hrůzou naslouchali těžkým krokům na chodbě. Čekali, kdy gestapo zabuší i na jejich dveře a oni nastoupí do transportu do koncentračního tábora. „Byla statečná a předcházela ji pověst, že jednou roztrhala a snědla nějaký komunistický dokument, když hrozilo nebezpečí, že u ní bude nalezen,“ vzpomínal později Nezval.

Zapomenout na hrůzy druhé světové války by se nám vymstilo, říká šéf VHÚ Knížek

Historie

Toyen v té době maluje ponuré grafické cykly Střelnice a Schovej se válko!. V tom prvním bloumají malé školačky děsivým prostorem plným zničených hraček, přeměněným na vojenskou střelnici. Ve druhém defilují zvířecí kostry opuštěnými, zdevastovanými krajinami. Ponuré kresby prodávala na obálky válečných detektivek...

Na předjaří roku 1942 Jindřich Štyrský umírá a v poslední vůli odkazuje Mance všechna svá díla. „Život tu byl hrozný a často jsem se musela skrývat... Štyrský zemřel... na následky svého srdečního onemocnění, a protože nebyly k mání speciální léky... naše roztržka (s Nezvalem) stále trvá. Teď je vedoucím filmové sekce a píše hloupé oficiální básně,“ vzpomínala na válečné útrapy Toyen roku 1946 v dopise „předrahému příteli“ Péretovi.

„Zmizela v Paříži jako ve sněhové chumelenici. Stala se z ní Francouzka.“
Jaroslav Seifert
Foto: Národní galerie Praha

Když zemřel milovaný přítel Jindřich Štyrský, namalovala Toyen obraz Na zámku La Coste, vzpomínku na společný pobyt v sídle markýze de Sade.

Ztracena na bulvárech

Na jaře roku 1947 odjíždí Toyen s Jindřichem Heislerem do Paříže. Má jen dočasné vízum, bere však s sebou všechen nábytek i obrazy ze Štyrského pozůstalosti. „Zmizela v Paříži jako ve sněhové chumelenici... Ztratila se v záplavě světel na bulvárech... Stala se z ní Francouzka a už sotvakdy přejde přes Karlův most,“ stýská si Jaroslav Seifert v pamětech.

Foto: Výstava Toyen, snící rebelka - Milan Malíček, Právo

S přáteli, které milovala nejvíc, na pobřeží Île-de-Sein těsně po emigraci. Zleva: Jindřich Heisler, André Breton, Benjamin Péret.

Měl pravdu, domů už se nevrátila. Dvacet let bydlela v levném hotýlku na ostrově sv. Ludvíka v centru Paříže. Scházela se po kavárnách s přáteli. Žila skromně, ale nejspíš šťastně - než v lednu 1952 pochovala Jindřicha Heislera, který se dožil pouhých 39 let. Muži jejího života umírali mladí...

Fenomén automat Koruna: Celá Praha nad chlebíčkem za osmdesát haléřů

Historie

„Co z Prahy, již opěvoval Apollinaire... z onoho vření idejí a nadějí, které zde bylo intenzivnější než kdekoliv jinde, zůstalo? Zůstala Toyen!“ napsal André Breton v roce 1953. A ona malovala. Ilustrovala knihy. Vystavovala obrazy. Z tohoto období pocházejí její nejkrásnější díla: snové, technicky dokonalé oleje plné matoucích symbolů a prchavých přeludů.

Foto: Výstava Toyen, snící rebelka - Milan Malíček, Právo

Trýznivá, dráždivá, výjimečná. Tak vnímala lásku. Na snímku s básníkem Benjaminem Péretem v roce 1956.

Po smrti André Bretona, v březnu 1967, se přestěhovala do jeho ateliéru kousek od Pigalle. Tam také dožila. Naposledy vydechla 9. listopadu 1980, krátce po svých 78. narozeninách. Pohřbili ji v kruhu nejbližších přátel na pařížském hřbitově des Batignolles. Na jejím parte bylo napsáno: „Moje bílá stránka zezelenala.“

Obrazy za desítky milionů

V 80. letech úmyslně zapomenutá Toyen dnes patří mezi nejdražší české malíře. Cena jejích obrazů, prodaných v aukcích, stále roste.

  • 2009 Spící, 23,31 milionu Kč
  • 2009 Smutný den, 13,2 milionu Kč
  • 2010 Zbytek noci, 15,84 milionu Kč
  • 2011 Geometrická kompozice, 12,07 milionu Kč
  • 2012 Potápěč, 13,65 milionu Kč
  • 2013 Ztroskotání ve snu, 12 milionů Kč
  • 2014 Sen, 16,32 milionu Kč
  • 2017 Šero v pralese, 36 milionů Kč
  • 2020 Piková dáma, 78,65 milionu Kč
  • 2021 Cirkus 79,56 milionu Kč

Zdroj: Artplus

Reklama

Výběr článků