Hlavní obsah
Marie Antoinetta se svými dětmi. Ludvík Karel jí sedí na klíně. Třetí dítě, Ludvík Josef, předčasně zemřelo (1781–1789). Foto: Cadburyová Deborah, Ztracený král Ludvík XVII., Ikar 2002

Desetiletého Ludvíka XVII. utrýznili k smrti

První říjen 1789 byl pro čtyřletého francouzského následníka trůnu Ludvíka Karla, syna Marie Antoinetty a Ludvíka XVI., posledním šťastným dnem. Veselého modrookého chlapce s krásnými zlatými vlasy všichni z rodiny zbožňovali. Krvavý vír Velké francouzské revoluce ale jeho osud tragicky změnil. Letos v červnu uplynulo 225 let od dauphinovy smrti – bylo mu tehdy pouhých 10 let...

Marie Antoinetta se svými dětmi. Ludvík Karel jí sedí na klíně. Třetí dítě, Ludvík Josef, předčasně zemřelo (1781–1789). Foto: Cadburyová Deborah, Ztracený král Ludvík XVII., Ikar 2002
Desetiletého Ludvíka XVII. utrýznili k smrti

Ludvík Karel ovšem nechápal, co se okolo něj děje – na rozdíl od rodičů. Po vypuknutí Velké francouzské revoluce a pádu Bastily 14. července 1789 byla přijata Deklarace práv člověka a občana, spousta dvořanů uprchla z Paříže. Vše zhoršoval hlad a nedostatek chleba. A v září povolal Ludvík XVI. do Versailles jednotky ze severního pohraničí, svůj věrný flanderský regiment. Prvního října pro něj nechal připravit v Opeře přebohatou hostinu. Malý Ludvík Karel při ní pobíhal po stole. Byla to radikální chyba.

Dauphin, někdy též Dauphin de France, byl šlechtický titul prvorozených synů francouzského krále a následníků fr. trůnu. Titul se používal v letech 1350 až 1791 a 1824 až 1830. Titul dauphin je obdobou názvu „korunní princ“. Druhorození synové (a v případě jejich úmrtí další mladší synové) francouzských králů získávali obvykle titul vévoda orleánský.

Rozzuření hladoví obyvatelé Paříže žasli nad drzostí krále, který, když oni umírají hlady, pořádá opulentní žranice. Nejvíce ale nenáviděli královnu, tu „zrůdnou Rakušanku“ – Marie Antoinetta byla totiž dcerou rakouské panovnice Marie Terezie. A začaly se dít věci. (Dauphinovým životem se zabývala např. Deborah Cadburyová v knize Ztracený král Ludvík XVII., Ikar 2004.)

Neubližujte mamince!

V pondělí 5. října 1789 na tradiční místo poprav Place de Greve přicházely od brzkého rána ženy – poissardes (rybářky), trhovkyně, služky a pradleny, které posiloval pohled na vlastní hladovějící děti. Neměly už co ztratit. Bez ohledu na déšť se tu sešlo přes šest tisíc žen, vybavených kosami, noži, holemi a pletacími jehlicemi. Táhly do Versailles, aby zabily královnu. Ludvík XVI. přijal jejich delegaci a slíbil jim chléb. Kapitán králových stráží chtěl dav rozehnat, ale Ludvík to nedovolil.

Usekneme jí hlavu, vyrveme srdce, opečeme játra, zauzlujeme střeva!
křik žen před Versailles v říjnu 1789

Z hlediska královské rodiny to byla chyba. Ženy obsadily kočáry, přeřezaly opratě a vypřáhly koně. Král nemohl uprchnout. Pak se usadily u paláce a opékaly si koňské maso. Kolem páté ráno zaútočily. Dostaly se až do vnitřního nádvoří před královské komnaty. Některé se hnaly přímo ke královniným pokojům s křikem: „Usekneme jí hlavu, vyrveme srdce, opečeme játra, zauzlujeme střeva!“ Jeden z osobních gardistů se je pokusil zadržet, ale bojovnice jej pobodaly a na nádvoří mu sekáčkem na maso odsekly hlavu. Dalšího utloukly. Marii Antoinettě se podařilo utéci ke králi do jeho komnat.

Nakonec se Ludvík, Marie Antoinetta, dauphin a jeho desetiletá sestra Marie Tereza, zvaná Madame Royal, shromáždili v jednom ze salónů. Dav chtěl ale vidět královnu. Ta, bledá, ale odhodlaná, vyšla na balkón s jistotou, že odtud živá nevyjde. Dav však ocenil její odvahu. Ušetřil ji, králi ovšem nakázal, že musí do Paříže. A tak se také stalo. V kočáře obklopeném rozvášněnými ženami i muži odjížděla celá rodina do hlavního města. Ženy vítězně mávaly nad hlavami bodci, na kterých byly napíchnuty hlavy zavražděných gardistů. S rodinou odjížděla i národní garda vedená La Fayettem. Byl to konec jedné epochy.

Vyděšený dauphin vykřikoval z okna kočáru: „Neubližujte mamince! Neubližujte mamince!“

Co jste provedl, že je to tak popudilo?

Královskou rodinu odvezli do paláce Tuilerií. Ludvík Karel byl zmatený. Se strachem se ptal otce: „Co jste provedl, že lid, který vás tak miloval, je tak popuzený?“ Marie Antoinetta věnovala dětem veškerý čas a snažila se budit zdání, že je všechno v pořádku. Dauphin se uklidnil a pravidelně se procházel okolo paláce. Ludvík si tam vybudoval kovárnu a o samotě vyráběl dveřní zámky. Mezitím se do čela revoluce dostávali radikálové.

Královský pár začal uvažovat o útěku.

Ludvík XVI. byl otcem Ludvíka XVII.

Foto: Cadburyová Deborah, Ztracený král Ludvík XVII., Ikar 2002

Plán jim pomohl zorganizovat rodinný přítel hrabě Axel Fersen. Cílem mělo být městečko Montmédy na východní hranici s Rakouským Nizozemím. Tam měl král věrného generála a velitele posádky Louise de Bouillé. Celá akce byla naplánována na 20. červen 1791. Dauphin byl přestrojen za dívku, což se mu nelíbilo. Král za komorníka a královna za guvernantku. Cestovala s nimi ještě vychovatelka dětí markýza de Tourzel, která se vydávala za bohatou Rusku. Útěk se nezdařil – nenašli vojáky, kteří jim měli jet naproti, a v jedenáct v noci ve Varennes byli poznáni a poté zajati. Octli se opět v Tuileriích.

Ale klid je nečekal.

Sekali i bodali

V noci 10. srpna 1792 radikálové vytvořili revoluční vládu. Skončila francouzská monarchie. Povstalci zaplavili po půlnoci ulice okolo Tuilerií. Generální prokurátor Pierre Roederer se dostavil do paláce a oznámil králi, že musí uprchnout a hledat záchranu u Národního shromáždění. Bylo to opět jako do jámy lvové. Královně se to vůbec nelíbilo. Nakonec všichni, aniž by si s sebou něco vzali, Roederera poslechli. Učinili tak v sedm ráno.

Po prvních týdnech samovazby dauphinovi otekla kolena a pokožku pokryly boláky a vředy.

Revolucionáři vzali palác útokem. Ludvíkovy strážné a švýcarské gardisty, kteří jej měli chránit, nemilosrdně rozsekali, ubodali nebo zastřelili. Mrtvé a umírající vyhazovali okny, některé zohavili.

Kdo byl oblečený jako šlechtic, neušel ohavné smrti. V Národním shromáždění byla královská rodina dva dny. Nedostala najíst ani napít. Ludvík Karel se celý třásl. Slovy jeho sestry: „Mého otce i celou rodinu napadali těmi nejodpornějšími urážkami a co chvíli předvolali za svědka některého z těžce raněných šlechticů, někdy i umírajících, aby proti svému králi svědčili.“

Král byl i s rodinou uvězněn v Templu, středověké pevnosti nedaleko Bastily. Pevnost měla dvě věže – Velkou a Malou. Zatím je ubytovali v Malé. Shromáždění jim poskytlo nějaké finance, aby si mohli koupit alespoň ložní prádlo. Měli dva sluhy – jedním z nich byl rodinný přítel Hanet Cléry. Hlídali je čtyři městští gardisté. V té době už začínal být Karel Ludvík plachý a hysterický.

Hlava v okně

Druhého září se opět hrnul rozvášněný dav k Templu. Na kopí měl pověšenou hlavu královniny nejlepší přítelkyně, kněžny de Lamballe. Královské děti se při pohledu na ni rozkřičely. Pak byl chvíli klid. S pomocí Cléryho dostával Ludvík zprávy o okolí. Jejich dozorci byli mimořádně hrubí – Ludvíka oslovovali Kapete a jeho syna „synem opice“. V září rodinu přestěhovali do Velké věže. Dauphin si už zvykl – snažil se žerty situaci ulehčit celé rodině.

Zleva: 1) Dauphinova sestra Marie Tereza odjela v prosinci 1795 do Vídně. 2) Ludvík Karel v době, kdy byl ještě šťastný. 3) Axel Fersen pomáhal zorganizovat neúspěšný útěk královské rodiny.

Foto: Cadburyová Deborah, Ztracený král Ludvík XVII., Ikar 2002

To nejhorší je ale čekalo. V prosinci 1792 byl zahájen proces s občanem Ludvíkem Kapetem. Patnáctého ledna 1793 byl odsouzen k trestu smrti za velezradu do čtyřiadvaceti hodin. Tak se stalo. Marie Antoinetta byla zničená. Bylo to o to horší, že v červenci 1793 od ní na příkaz Komuny odloučili syna, který měl pobývat v jiné místnosti ve Velké věži – přímo pod jejím pokojem. Dauphinovi bylo osm let. V mnoha zemích jej uznávali za krále, ale z něj měl být malý sansculot – tak se označovali za Velké francouzské revoluce chudí obyvatelé měst (vyšší vrstvy nosily typické jezdecké kalhoty culotte po kolena a punčochy, kdežto příslušníci nižších vrstev obyčejné dlouhé kalhoty – sansculotte v překladu znamená bez kalhot).

Malý Karel měl být „převychován“.

Zapomenout na královský původ

Jako učitele a pomocníka stanovila chlapci Komuna komisaře a bývalého ševce Antoina Simona. Bylo mu sedmapadesát a byl hrubý a skoro negramotný. Už při pohledu na něj začal Ludvík Karel plakat. Přestal mluvit, protože jej Simon děsil. Ze začátku se k dauphinovi Simon i jeho žena chovali slušně. Krmili ho, umývali, starali se, aby měl čisté oblečení. Přesto naříkal. Marie Antoinetta nad ním jej slyšela a propadala zoufalství. Dauphinovi přinesli jeho hračky a mohl si hrát s pradleninou dcerou Clouet.

O matce nic nevěděl. Ta obdržela 2. srpna oznámení, že bude přivedena před soud a převezena do věznice Conciergerie. A o měsíc později byla odsouzena k smrti. Štěstí bylo, že zatím ani netušila, jak zachází Simon s jejím synem.

Prachsprosté děvky

Simon nutil Ludvíka Karla, aby nahlas zpíval revoluční písně. „Švec ho naučil děsivě urážet Boha, členy své rodiny a šlechtu. Nutil jej jíst jídlo rukama a pít víno a brandy, které nesnášel. Dostal z toho horečku,“ vyprávěla později jeho sestra Marie Tereza, tehdy uvězněná nad ním. Ostříhali mu dlouhé vlasy a oblékli ho do revolučního stejnokroje – červeného kabátce s rudou čapkou. Chlapcův repertoár Simon rozšířil o sprosté popěvky a nutil ho mluvit o matce a sestře jako „o sprostých děvkách“. Bil ho a hrozil mu gilotinou tak děsivě, že Ludvík Karel omdlel.

Jednou chlapec rozlil trochu polévky. Švec ho vzápětí švihl přes obličej ubrouskem tak prudce, že „ho málem připravil o oko“. Zděšený dauphin se nakonec novému chování podrobil.

Někteří historikové se domnívají, že Ludvíka Karla nutil Simon i k masturbaci a jednou k němu zavolal prostitutku, která jej nakazila syfilidou. A to mu bylo osm. Zneužívání ovšem přineslo své trpké a strašlivé ovoce.

Poměr s matkou

V říjnu 1793 podepsal zmatený dauphin doznání, že měl poměr se svou matkou. A při soudním přelíčení s Marií Antoinettou, které začalo 14. října, bylo toto doznání předloženo. Královna byla otřesena – to nečekala. Synovi ale odpustila, dobře si dovedla představit, co výpovědi předcházelo. Byla odsouzena k trestu smrti – zemřela pod gilotinou 16. října.

O tom Ludvík Karel nic nevěděl. Jeho život se neměnil – Simon ho dál kopal a poléval studenou vodou. V lednu 1794 se dauphinovi ulevilo. Komuna jeho trýznitele donutila, aby se vzdal funkce. Členové Komuny Simonovi přestali důvěřovat.

Ludvíka Karla přemístili do samovazby ve Velké věži. Malým okénkem mu pouze podávali jídlo. Neměl knížky ani hračky. V místnosti nebyl záchod. Ležel ve špinavé posteli, neměl šaty na převlečení, byl pokryt výkaly. V místnosti se nevětralo a byla plná vší a blech. Po prvních týdnech v samovazbě mu otekla kolena a pokožku pokryly boláky a vředy. Přestal chodit. Nemluvil, skoro nejedl, třásl se utrpením.

V červenci 1794 padl Robespierre a byl gilotinován, stejně jako švec Simon. Malého vězně navštívil nový velitel armády Barras a byl otřesen jeho zjevem.

DNA z dauphinova srdce

Ludvík Karel byl pochován ve společném hrobě na hřbitově Sainte-Marguerite. Jeden z lékařů při jeho pitvě, Jean Pelletan, si schoval jeho srdce.

Po dauphinově smrti se mnohokrát objevovali podvodníci z celého světa, kteří předstírali, že jsou dauphinem, protože okolnosti jeho smrti se veřejnosti zdály nejasné. Mnozí si mysleli, že Ludvík Karel je stále naživu.

Těmto pověstem učinil konec objev DNA. V prosinci 1999 profesor Jean Jacques Cassiman a jeho další kolegové v Centru pro genetiku člověka v Lovani zkoumali DNA dauphinova srdce a také vlasy Marie Antoinetty a DNA dosud žijících příbuzných.

V dubnu 2000 potvrdili, že srdce skutečně patří Ludvíku Karlovi. Dnes je uloženo v bazilice Saint-Denis v Paříži.

Dauphinova sestra Marie Tereza (1778–1851) byla odvezena v prosinci 1795 do Vídně výměnou za francouzské zajatce, v roce 1799 byla provdána za svého bratrance Ludvíka Antonína Bourbonského.

Situace se zlepšila, když se novým dauphinovým dozorcem stal vzdělaný kreol Christophe Laurent. V září 1794 nechal vyčistit celu a sám chlapce umyl a ostříhal. Prohlédl jej i lékař a na jeho radu chlapce přestěhovali do služebního příbytku. Pozdě. Vysílený Ludvík Karel zemřel 8. června 1795. Bylo mu deset let a dva měsíce.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků