Hlavní obsah
Obraz Františka Josefa lidé často snímali ze zdi. Foto: Repro foto Ivana Čornejová, Jiří Rak, Vít Vlnas: Ve stínu tvých křídel, Grafoprint-Neubert, 1995

Císař pán je… aneb Historie urážek majestátu

Urážky majestátu zná každý přinejmenším ze Švejka. Nebohý hostinský Palivec byl zatčen po svém prohlášení, že odstranil z lokálu obraz císaře pána, protože na něj „sraly mouchy“. Sám pojem urážky majestátu je přitom poměrně mladý. Poprvé se objevil v zemském zřízení z roku 1549. Ale zatýkalo se za něj hojně.

Obraz Františka Josefa lidé často snímali ze zdi. Foto: Repro foto Ivana Čornejová, Jiří Rak, Vít Vlnas: Ve stínu tvých křídel, Grafoprint-Neubert, 1995
Císař pán je… aneb Historie urážek majestátu

V sále nádražní hospody v Německém Brodě bylo v pondělí 2. února 1891 ještě veseleji a halasněji než jindy. Baráčníci pořádali v restauraci na náměstí ples a jeho účastníci odbíhali na nádraží, aby se dorazili za podstatně mírnější ceny. Jan Münzer, třicetiletý restauratér, měl se dvěma pomocníky co dělat a pro kouř nebylo téměř vidět.

Všichni se výborně bavili až do okamžiku, kdy povstal v jedenáct večer sedmadvacetiletý JUC. Jaroslav Seidl a zvolal: „Ať žije náš nejmilostivější cár, Alexandr III.!“ Poté dle svědků skřípavým hlasem zapěl: „Bože, carja chraň!“

Seš vůl, už se na tebe ani dívat nemůžu, na ten tvůj ksicht, vytřeštěnče jeden.
Karel Pirner o obrazu císaře pána

Pokazil tak bujnou zábavu, protože všichni začali pokukovat jeden po druhém. Jakýsi důstojník se rychle zvedl a následován dvěma místními občany opustil sál. Lékař Emil Bezorád se marně snažil zabránit pěvci, aby nepokračoval ve zpěvu ruských písní prokládaných výkřiky typu: „Alexándr, to je chlapík!“

Byla by to zdánlivě obyčejná hospodská epizoda, kdyby už za tři hodiny po výstupu neodvedli Seidla do vězení za zločin „urážky Veličenstva“ podle paragrafu 63 tr. z., k němuž byly připojeny ještě paragrafy 64 a 65 zahrnující urážky členů celého panovnického rodu.

I tu hymnu zanotoval

Urážky majestátu patřily vůbec k nejčastějším trestným činům - už proto, že na jejich počátku najdeme prachsprosté udavačství. A to různě motivované.

Seidla udali dva místní cukráři. Měl s nimi společné jediné – jeho bratr byl také cukrář. A pro tři byl Německý Brod malý. Nakupování věnečků u bratra velezrádce pak mohlo být všelijaké.

Urážka Veličenstva, popsaná v novinách

Foto: Repro foto Ivana Čornejová, Jiří Rak, Vít Vlnas: Ve stínu tvých křídel, Grafoprint-Neubert, 1995

Rakousko-uherské zákonodárství se však v Seidlově případu projevilo velkoryse. Seidl vypovídal u zemského trestního soudu v Kutné Hoře následovně: „Na nádraží přišel jsem rozveselen a po deseti pivech vypil jsem několik lahví šampaňského. A tak jsem možná i tu hymnu zanotoval.“

Výpověď potvrdil restauratér a Seidl byl potrestán neuvěřitelnými třemi dny vězení! Což v čase, kdy za urážku Veličenstva bylo běžné odsedět si půl roku a ve výjimečných případech i deset let, byl přímo zázrak.

Ochrana panovníka, státu i církve

Zato raný středověk pojem urážky majestátu neznal. Panovník měl sice moc finanční, vojenskou a zákonodárnou, ale byl pouze „první mezi rovnými“. Čeští velmoži vůči němu tvrdě prosazovali své zájmy. Pouze tzv. infidelitas (nevěrnost vůči panovníkovi) byla trestána smrtí, což se týkalo především šlechticů a smrt byla chápána především jako rodová msta.

Poprvé se pojem objevil, jak bylo uvedeno výše, v roce 1549. Teprve stavovská monarchie ovšem zvýraznila normy, v nichž do popředí vystupuje ochrana panovníka, státu, církve a státního aparátu. Termín urážka majestátu se pak znovu objevil v tzv. Obnoveném zřízení zemském dědičného našeho království českého v květnu 1627. Ferdinand II. tehdy ani neuznal za vhodné vydat české znění tohoto zákona.

Urážka panovníka spojená s velezradou byla kromě až dvacetiletého věznění trestána smrtí. Panovník měl nyní titul dědičný v habsburském rodu, vydával zákony, jemu odpovídali úředníci.

I zákonodárná iniciativa znamenala urážku majestátu. A bylo hůř.

Obden teplé jídlo

Třicetiletá válka (1618–1648) absolutismus panovníků upevnila. Tereziánský zákoník otevřeně vyhlásil v roce 1768 za největší hřích, trestaný i smrtí provazem, hřích proti panovníkovi, Bohu, církvi a státu. Žalář za přečin mohl trvat od šesti měsíců do dvaceti let a byl odstupňován na žalář, žalář těžký a nejtěžší.

V těžkém byl vězeň ukován na nohou a nebylo mu podáváno maso, v nejtěžším dostával obden teplé jídlo, jinak jen chléb a vodu a byl ukován i v pase a na rukou. K tomu přistupovaly nucené práce a bití. Tyto středověké způsoby změnily až josefínské reformy a devatenácté století.

V rakouském právním řádu ovšem panovník zaujímal výsadní postavení. Císař reprezentoval stát navenek, udílel vyznamenání, byl posvátný, neporušitelný, neodpovědný. Prostřednictvím státních úředníků v zásadě vykonával i funkci výkonnou.

František Josef vládl mohutné říši téměř 68 let a měl ve skutečnosti daleko větší vliv, než ukazovaly zákonné normy. I proto byl spolu s Marií Terezií a Ferdinandem Dobrotivým (vládl před Františkem Josefem a přezdívalo se mu trdlo Ferdáček) nejčastěji urážen lidem obecným.

Ferdinand V., přezdívaný trdlo Ferdáček, s manželkou Marií Annou – český lid se mu často vysmíval.

Foto: Repro foto Ivana Čornejová, Jiří Rak, Vít Vlnas: Ve stínu tvých křídel, Grafoprint-Neubert, 1995

Dlužno podotknout, že soudy se v některých případech zachovaly milosrdně, jak ukazují materiály, které jsou uloženy ve Státním oblastním archívu v Praze.

Seš vůl, vytřeštěnče jeden

Listovní Karel Pirner ze Štětí jistě litoval, že se v neděli 12. března 1872 dostavil do své kanceláře na poště a nezřízeně se tam opil. A k dovršení všeho vyvolal hádku s pošťákem a kolegou Josefem Čapkem, který se ve sváteční den také stavil v kanceláři.

Ve tři odpoledne se tam setkal s Pirnerem. „Pirner byl všecek zarudlý a nadával mně do špekbuřtů shnilejch a zlodějů nedomrlejch. To jsem poslouchat nechtěl a odešel jsem. Dveře jsem nezavřel, a tak jsem všechno viděl,“ vypovídal později Čapek před krajským soudem v Praze.

Přečin Pirnerův, přesněji urážka Veličenstva, spočíval v tom, že se zastavil před obrazem Františka Josefa, sundal jej ze zdi a opřel jej o stěnu s údajnými slovy: „Seš vůl, už se na tebe ani dívat nemůžu, na ten tvůj ksicht, vytřeštěnče jeden.“ Pirner byl sice v místnosti sám, ale Čapek nelenil a běžel na četnickou stanici listovního udat. Šedesát stran zabral obsáhlý soudní spis, v němž se kromě jiného přišlo na to, že Pirnerova žena Matylda spávala s Čapkem právě v té kanceláři, kde nešťastník otočil obraz.

Císař pán pak údajně svým zjevem Pirnerovi připomínal zlovolného Čapka. V konečné fázi dostal Pirner za drzý výstup čtyři měsíce vězení. Rakouský úředník na spis německy připsal: „Nutno bráti v potaz Pirnerův stav rodinný.“ A byly i další případy.

Zeměpán je kluk a zloděj

Podobně jako Pirnerův případ dopadl rozsudek okresního soudu v Ledči z února 1873 „kvůli uražení Veličenstva“. Jistý František Prchal, katolík, 49 let, měl před hospodou v Leštině prohlásit: „Zeměpán je kluk a zloděj jeden, ukradl mně syna.“ Žalovali jej tři sousedé a ukázalo se, že nejen žalovali opilého, ale i muže podle výpovědi jiného svědka mravně bezúhonného: „On jest dobrý, ti tři stále kradli na jeho polích a on jim to nezakazoval.“

Motivem udání byla jednoduchá myšlenka – až bude Prchal ve vězení, bude se krást víc a bez výčitek svědomí. I Prchal si nakonec odseděl čtyři měsíce.

Ferdinandovi V. vyčítali i jeho zjev – nazývali jej otlemený Habsburk.

Foto: Repro foto Ivana Čornejová, Jiří Rak, Vít Vlnas: Ve stínu tvých křídel, Grafoprint-Neubert, 1995

Ale byly i menší tresty. Pouhých čtyřiadvacet hodin vězení dostala porodní bába Anna Málková z Tábora v dubnu 1881. Žalovala ji konkurentka Johana Stárková. Obě báby se sešly u jednoho porodu a jedna chtěla spíláním vystrnadit druhou.

Anna Málková při hádanici otočila pohlednici Františka Josefa na skříni se slovy „a ten ať na nás taky nečumí“.

Obezřelí sousedé

Nejvíce urážek Veličenstva se ale objevovalo v 19. století v souvislosti s fendováním, tedy zabavováním majetku. Zchudlí obchodníci a živnostníci často při exekuci kritizovali panovníka Františka Josefa zcela nevybíravě a dostalo se i na Marii Terezii, u níž často přídomek běhna patřil k těm nejslušnějším.

Za Marie Terezie bylo největším zločinem spáchat hřích proti panovníkovi.

Foto: Repro foto Ivana Čornejová, Jiří Rak, Vít Vlnas: Ve stínu tvých křídel, Grafoprint-Neubert, 1995

Vysoký byl počet urážek Veličenstva také u těch, kteří nechtěli platit daně. Tak chalupník Jan Hornoff z Velkého Újezdu sdělil 18. srpna 1868 při placení daně z hlavy místnímu pošťáku, že „císaři nasere“.

Pošťák uvedené samozřejmě udal na patřičných místech. Hornoff dostal půl roku. Dělník Petr Vrána z Prahy Nuslí zase pravil v hospodě U Macháčků 9. března 1883, když soused upozorňoval na zbrusu nový obraz císaře pána na stěně: „Vobrazy císaře ani jeho manželky mně nestojej ani za to, abych si s nima prdel vytřel.“ Nahlásil jej právě dotyčný soused a Vrána dostal také půl roku.

S úctou jeden z nihilistů

Horší tresty ale byly za přestupky politické. Paní Anna Štěrbová z Přibyslavi pozorovala odpoledne na náměstí 8. července 1881 holuby a nudila se. Prodávala sladké housky a kupci nikde. Jediný muž kráčel po náměstí, majitel koloniálu, padesátiletý František Klusáček. U výslechu uvedla později paní Anna, že mu něco vypadlo z kapsy. Růžové a vonící psaníčko. Šel dál, nevšiml si ničeho, zato se na obálku vrhla paní Anna.

Otevřela ji a strnula: „Ať zhynou císaři! S úctou jeden z nihilistů.“ Prodavačka pečiva neváhala a běžela na četnickou stanici. Přijali ji s povděkem. Už několik neděl rozesílal kdosi růžové dopisy s uvedeným textem. Pachatelé byli tři – František Klusáček, jeho sedmnáctiletý syn Jan a přítel rodiny, třicetiletý Gustav Lukš.

Roznášení dopisů bylo označeno jako velezrada spojená s urážkou Veličenstva a rozsudek byl přísný. František Klusáček dostal 8 měsíců těžkého žaláře a jeden půst každý měsíc, Lukš 6 měsíců, také s půstem. Mladého Klusáčka osvobodili.

Za první republiky

Trest za urážku prezidenta byl uplatněn např. při obstrukci komunistických poslanců v době prezidentské volby v květnu 1934.

V roce 1920 byl vydán zákon o mimořádných opatřeních, doplněný v roce 1933 zmocňovacími zákony.

Zmocňovací zákony na jedné straně umožňovaly v době ohrožení fašismem postavit hráz nacistickému hnutí, na druhé straně dávaly větší prostor obžalobám z velezrady.

Výjimečný byl případ komunistického poslance za Prahu Jana Dostála, který v září 1928 vylepoval na parlament cedule: „Ministři a prezidenti jsou zblblí volové, za nimiž stojí banda legionářská.“ Odvezli jej rovnou do Bohnic.

Zákon o urážce majestátu platil i za první republiky. Nová republika totiž v roce 1918 převzala rakouské státní normy. Zákon byl ale pojímán zcela odlišně. Prezident Masaryk měl ve státě daleko větší politický vliv, než mu přisuzovala ústava, a trestání za urážku jeho osoby bylo výjimkou. Scény jako ze Švejka byly pryč.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků