Hlavní obsah
Karikatura Klemense Metternicha a Ferdinanda na začátku revoluce 1848 – němečtí nacionálové vyhánějí panovníka. Foto: Repro – Ve stínu tvých křídel, Grafoprint Neubert 1995

Císař Ferdinand I.: Přezdívali mu trdlo Ferdáček

Málokdy se najde mezi Habsburky panovník, který by se dočkal tak odmítavého hodnocení jako Ferdinand I. (1793–1875), i když vládl jako císař téměř čtrnáct let. Patřil k nenáročným a skromným lidem a už za jeho života mu oficiální mluvčí dvora dali přízvisko Dobrotivý, pro ostatní Vídeňany byl prostě „der arme Trottel Nandl“ – trdlo Ferdáček.

Karikatura Klemense Metternicha a Ferdinanda na začátku revoluce 1848 – němečtí nacionálové vyhánějí panovníka. Foto: Repro – Ve stínu tvých křídel, Grafoprint Neubert 1995
Císař Ferdinand I.: Přezdívali mu trdlo Ferdáček

Přesto se tento arcivévoda naučil pět jazyků, hrál na dva hudební nástroje, miloval hudbu a operu, uměl tančit a střílet a dokázal na koni dojet z Vídně až do Paříže. Také přečkal tři korunovační obřady, které trvaly více než čtyři hodiny, a psal krásným kaligrafickým písmem. A to i přesto, že trpěl epilepsií. I tak jej mnozí nazývali „kreténem“ či „idiotem, který reprezentuje korunu”, a tak všelijak podobně.

Obdobný názor sdíleli i někteří historici – považovali ho za „duševně chorého“ a „trpícího slaboduchostí“. Přeháněli, i když v dětství představoval Ferdinand pro výchovu zřejmě zapeklitý případ.

Otec jej vozil na trakaři

Ferdinand se narodil v dubnu roku 1793 rakouskému císaři Františku I. a jeho druhé ženě Marii Terezii Neapolské. Už od útlého věku trpěl padoucnicí, sužoval jej neklid a roztěkanost. Napomohla tomu i špatná výchova. Otec synka litoval, nehodlal jej trápit přílišným učením a často malého místo výuky vozil na trakaři zahradami Schönbrunnu a Laxenburgu.

Svatba korunního prince Ferdinanda se podobala spíš pohřbu než radostné události.

Takový přístup trval do Ferdinandových devíti let. V dubnu 1802 se u dvora objevil císařský úředník Franz Maria von Steffaneo-Carnea a stal se princovým vychovatelem. Svého budoucího svěřence našel v bezútěšném stavu. Ferda neuměl zvednout jednou rukou sklenici, aby se napil, a také mu působilo příliš mnoho námahy sejít ze schodů. Nový učitel všechno změnil. Nutil chlapce cvičit, vštípil mu základy jízdy na koni a střelby. Po roce se arcivévodova bázlivost pozvolna vytrácela.

Navíc začal psát krásným kaligrafickým písmem – na rozdíl od otce Františka, který ještě po letech přiváděl historiky svým rukopisem do stavu šílenství.

V listopadu roku 1805 si politická situace (napoleonské války) vyžádala, aby císařské děti opustily Vídeň. Ferdinand skončil v Košicích.

Nesmím chodit žebrat

Už v Košicích projevil Ferdinand náznak své laskavé povahy. Vzdal se nejlepších jídel na svém stole, aby je mohl poskytovat vojenské nemocnici. Také vyřídil žádosti mnoha prosebníků. Některé jím otřásly.

„Košice, 3. dubna 1806. Poníženě prosím, já bídná osoba, Vaši královskou Výsost o svatou almužnu, neboť nejsem schopna si kvůli své infekci něco vydělat, už tři roky mám souchotiny a sužují mne i jiné okolnosti. Můj muž je už sedm let mrtvý a žebrání mi není povoleno, dokud nedostanu od města známku. Když člověk nemá odznak, nesmí chodit žebrat. Marie Tomková, vdova.“

Trdlo Ferdáček byl dobrosrdečný muž.

Foto: Repro – Žofie, Matka Františka Josefa I., Brána 1993

Tomková svou známku dostala. Ferdinand pomohl v Košicích i dalším lidem. Do Vídně se vrátil téměř bez peněz v dubnu 1806. V témže roce zemřela při porodu Františkova druhá žena, Marie Terezie Neapolská. A také propustili Ferdinandova vychovatele. Celé dva roky zůstal arcivévoda bez jakékoli důsledné péče. To se změnilo až v lednu 1808, kdy se František I. oženil s o dvacet let mladší Marií Ludovikou Modenskou.

Trpěla TBC a nemohla mít děti. O to více se starala o potomky svého muže. Trápení jí ale způsoboval právě Ferdinand.

Oči mu občas odbočí

Novým princovým vychovatelem se stal svobodný pán Joseph Erberg. Císařovna denně přicházela kontrolovat vyučování. Ferdinand měl mít absolutně vyplněný den. Vedle studia jazyků a dalších oborů se věnoval tělocviku, střelbě a cvičení v jízdárně. Erberg si na něj občas stěžoval.

Podle něj arcivévodovy oči „občas odbočí“ a poté strnule utkvívají na nějakém předmětu. Učitel to nazýval „zlenivěním ducha“ – ve skutečnosti se jednalo o malá ochromení zraku s malými epileptickými záchvaty (petit mal). Tyto pojmy ale neznali ani tehdejší lékaři.

Někdy Ferdinand propadl nenadálé zuřivosti a odmítal i zdravit. Postupem času se ale naučil ovládat. Podle vychovatele: „Arcivévoda má rád, když může předvést, co umí. Také často přijímá dámské návštěvy.“

Kromě toho mladík navštěvoval operu, lovil a miloval jízdu na koni. Erberg ovšem neustále zdůrazňoval, že se s princovou výchovou začalo pozdě a „musel se během patnácti měsíců naučit všechno, k čemu jeho vrstevníci potřebují pět až šest let“. Celou tu dobu navíc Ferdinanda trápily epileptické záchvaty, léčené tehdy pouze salmiakem s kadidlem.

A u vychovatele se začala projevovat schizofrenie.

Až vtrhne říše Satanova

Od roku 1810 trpěl Erberg podivnými záchvaty. Vše vyvrcholilo v noci ze soboty 15. června na neděli 16. června 1815. Vychovatel se domníval, že se na něj sápe sám ďábel. Opustil lůžko a vydal se pro zmateného Ferdinanda. Třímal v rukou šavli a korunnímu princi nařídil, aby si vzal uniformu a ozbrojil se, protože „brzy tam vtrhne říše Satanova“. Nic se ovšem nedělo a Ferdinand si šel v klidu lehnout.

Zámek Zákupy, který Ferdinand spravoval.

Foto: Repro – Ve stínu tvých křídel, Grafoprint Neubert 1995

Druhý den Erberga propustili z císařových služeb. Arcivévodův život potom tvrdě zasáhla smrt nevlastní matky na TBC v dubnu 1816. František I. se nakonec oženil počtvrté. Vzal si v září 1816 Charlottu Bavorskou. Ferdinand se zatím postupně ujímal svých budoucích vladařských povinností. Konal vojenské inspekce a kromě toho se vážně zajímal o botaniku.

Sbíral mapy a pečeti, účastnil se plesů a vůbec se ukazoval na veřejnosti. Otec pozvolna přestával pochybovat o úspěších svého syna. Ten nakonec plnil nejen své povinnosti, ale také cestoval, hovořil plynně francouzsky, maďarsky, italsky, česky a ovládal latinu. Jenom nemoc jej ochromovala. V září roku 1831 byl se vší pompou korunován uherským králem. A také měl za sebou svatbu.

Svatba byla trochu smutná

Ferdinandovou nevěstou se stala Marie Anna Karolina Pia Savojská, sedmadvacetiletá žena, označovaná jako „klenot církevní zbožnosti, náboženské dobročinnosti a křesťanské devótnosti“. Ke kráskám nepatřila. V únoru roku 1831 si ji Ferdinand „v zastoupení“ vzal.

O pozdější oficiální hostině se pamětníci vyjádřili: „Svatba korunního prince Ferdinanda se podobala spíš smuteční než radostné události. Samotnému císaři unikla slova: ‚Kéž se Bůh smiluje!‘ Korunní princezna však svým laskavým chováním a dokonalým taktem překonává zdrcující dojem, který u veřejnosti zanechává její manžel.“

Děti neměli. První tři měsíce po svatbě byl Ferdinand zdravotně v pořádku, poté se opět objevily epileptické záchvaty.

Roku 1832 trávil s manželkou léto v Badenu u Vídně. A právě tam se mu stala nemilá nehoda.

Kulka uvázla ve vycpávce

Devátého srpna 1832 si vyšel následník trůnu se svým pobočníkem na procházku. Kráčeli ulicí Berggasse a míjeli zahradnického pomocníka Franze Tauschera, který právě zaléval trávu. A on si všiml malého muže v tmavém obleku kráčejícího asi deset kroků za Ferdinandem. Ten najednou vytáhl z kapsy pistoli a vystřelil na prince. Ferdinand měl štěstí – kulka uvázla ve vatované vycpávce a způsobila mu jen modřinu.

Rádo se stalo!
Ferdinand při své abdikaci k Františku Josefovi

Tauscher přeskočil plot a vrhl se na atentátníka. Ten vytáhl další pistoli a pokoušel se spáchat sebevraždu. Způsobil si ale pouze povrchové zranění. A jako umanutý se nevzdával. Vytasil třetí pistoli a nůž a vrhl se na zahradnického pomocníka. Vzápětí se k Tauscherovi připojili ještě další dva sluhové, kterým se podařilo útočníka zdolat a svázat mu ruce. Ferdinandův pobočník hrabě Salis se schoval v příkopu, kdežto budoucí císař jako dítě poskakoval na místě a vzrušeně volal: „Držte ho! Svažte ho!“

Atentátníkem byl jistý Franz Reindl, vysloužilý voják, který předtím žádal Ferdinanda o 900 zlatých. Ten mu poslal jen sto – a to byl zřejmý důvod napadení. Útočník dostal trest smrti. Na Ferdinandovy prosby mu jej změnili na doživotí. Korunní princ byl prostě velkodušný. Velkým politikem se ovšem nestal.

Bůh povolal milovaného otce

Dne 3. března 1835 zemřel František I. na zápal plic. Jako následníka trůnu Ferdinanda nikdo nezpochybňoval. Dosavadní vláda plynule pokračovala. Vládl za něj zástupný orgán, kterým byla státní konference pod předsednictvím arcivévody Ludvíka. Jejími nejdůležitějšími členy se stali kancléř kníže Klemens Metternich a hrabě František Antonín Kolowrat-Libštejnský. Ferdinand Metternicha rád neměl a občas se snažil proti němu prosadit svou vůli.

Pamětní list ke korunovaci Ferdinanda I. a jeho manželky Marie Anny

Foto: Repro – Ve stínu tvých křídel, Grafoprint Neubert 1995

V září roku 1836 Ferdinanda korunovali českým králem jako Ferdinanda V. Nikdo netušil, že bude tím posledním, který korunu přijme. Navenek probíhalo jeho panování klidně. Podle slov jednoho z pamětníků: „Monarchie, která má přetrvat staletí, musí být právě tak uspořádaná, aby ji udržel i slabší vládce, který se někdy musí objevit.“

Habsburské soustátí ale k uspořádaným nepatřilo. Od roku 1846 se politická situace vyostřovala. A vyvrcholila revolučním rokem 1848.

Hračka pro starého pána

Ferdinand politickou situaci nezvládal a v prosinci roku 1848 abdikoval ve prospěch svého synovce, osmnáctiletého Františka Josefa. Tomu řekl dobromyslně: „Bůh ti žehnej, jen buď hodný a Bůh tě ochrání, rádo se stalo!“

Poté odjel jako soukromník do Prahy, kde bydlel na Pražském hradě. V metropoli se stal populárním.

Nástup Františka Josefa I. na trůn – klečí před císařem Ferdinandem.

Foto: Repro – Žofie, Matka Františka Josefa I., Brána 1993

V kočáře projížděl ulicemi a spokojeně odpovídal na pozdravy kolemjdoucích. Spisovatel Ignát Herrmann vzpomínal, jak o Vánocích roku 1872 přišly do krámu, kde tehdy u bratří Tučků pracoval, jakési dvě dámy z Pražského hradu.

Uvedly, že by si chtěly půjčit na svátky nějakou hračku pro starého pána Ferdinanda, aby „ho rozptýlila a pobavila“. Vybraly si švýcarský domek, model selského stavení se zvířaty. Sám Herrmann jej „dodal“ k rukám bývalého císaře. Ten si jej ani pořádně neprohlédl – „v jeho tváři nebylo žádného překvapení, vůbec žádného dojmu, citu, hnutí“ – a po Vánocích jej do obchodu z Hradu zase vrátili.

Dokud byl mladší, trávil Ferdinand čas ve vnitřní pohodě – věnoval se botanice, chodil do opery, spravoval svá panství v Zákupech a Ploskovicích. Využíval pokroku – právě v Zákupech zřídil koupelny a výtah, což neměli ani ve vídeňském Hofburgu. A snažil se zůstat stranou mimo veškeré politické dění. Zemřel v červnu 1875 na mozkové ochrnutí.

Nový císař:
František Josef příliš „hodný“ nebyl. S revolucí řádně zatočil. V Uhrách nechal popravit třináct zajatých generálů a stovky důstojníků poslal do žalářů. V Itálii to nebylo lepší – tam nechal dokonce bičovat ženy, které zazpívaly protirakouskou píseň. Ferdinand se k tomu nevyjadřoval.
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků