Hlavní obsah
Ctirad (vlevo) a Josef Mašínové. Když poprvé zabíjeli, bylo Josefovi 19 a Ctiradovi 21 let. Foto: Profimedia.cz

Bratři Mašínové – odbojáři, nebo vrazi?

Režisér Tomáš Mašín, vzdálený příbuzný bratrů Mašínů, chystá film, který by měl popsat jejich osudy v padesátých letech, ale chybí mu peníze. Patnáct milionů dostal od Státního fondu kinematografie, jenže jeho pracovní rozpočet je až čtyřikrát vyšší. Producenti se nehrnou. Důvodem může být ožehavost tématu.

Ctirad (vlevo) a Josef Mašínové. Když poprvé zabíjeli, bylo Josefovi 19 a Ctiradovi 21 let. Foto: Profimedia.cz
Bratři Mašínové – odbojáři, nebo vrazi?

Byli Ctirad a Josef Mašínové hrdinové protikomunistického odboje, nebo vrazi? Od jejich nejdiskutovanějšího činu, útoku na stanici SNB v Čelákovicích, uplynulo v sobotu 68 let.

Hrdinové protikomunistického odboje, nebo vrazi? To je otázka, která dodnes rozděluje českou společnost. Jisté však je, že nikdy a nikde nezazněl ani náznak toho, že by svých činů litovali. Snad i proto jim žádný český prezident neudělil státní vyznamenání.

Kořeny bezcitné lhostejnosti, s níž brali nevinným lidem životy, lze možná hledat v dětství, spojeném s odbojem proti nacistům. Hlavní roli v něm hrál otec, generálmajor Josef Vladimír Mašín.

Jeden ze „tří králů“

Legionář od Zborova. Několikrát raněný, několikrát vyznamenaný. „Statečný, průbojný a věrný až do smrti,“ tak ho charakterizoval Jaroslav Procházka v knize Sestupme ke kořenům.

Když Němci 15. března 1939 obsazovali Československo, velel podplukovník Josef Vladimír Mašín 1. dělostřeleckému pluku v Ruzyni. Svá kasárna odmítl vydat Němcům, takže byl suspendován a obžalován pro vzpouru. Odchod do ilegality a účast v odboji pro něj byly jasnou volbou.

Třídní boj vyhlásil režim. Ne my. Oni zabíjeli a popravovali. Měli jsme jít proti nim s holýma rukama?
Milan Paumer

Společně s podplukovníkem Josefem Balabánem a štábním kapitánem Václavem Morávkem vytvořili slavnou skupinu domácího odboje, kterou gestapo s bezděčnou úctou nazývalo Svatí tři králové, Heilige Drei Könige. Brzy se však okolo nich začal stahovat kruh pronásledovatelů.

Mašína zatkli v květnu 1941. S gestapáky se zuřivě rval i ve vězení. Do jeho cely na Pankráci chodili po dvou a k výslechu ho vodili ve svěrací kazajce. Kruté mučení trvalo rok a on při něm zcela ztratil lidskou podobu. Přišel o vlasy, tělo pokrývaly hnisavé rány. Dvakrát se pokusil o sebevraždu. Ale neprozradil nikoho.

Josef Mašín starší. Skutečný hrdina.

Foto: ČTK

Popravili ho 30. června 1942 na Kobyliské střelnici v Praze. Neodvážili se mu sejmout pouta ani před popravčí četou. Zemřel se slovy: Ať žije Československá republika!

Vychovej z nich vlastence

Když viděli tátu naposledy, bylo Ctiradovi deset a půl roku a Josefovi devět let. „Vychovej z nich lidi čestné, uvědomělé Čechy a vlastence,“ vzkázal ženě na motáku, jenž se podařilo propašovat z vězení. Nebylo to ovšem snadné. Maminka divoké kluky, kteří za války přicházeli do puberty a pro něž byly zbraně druhou přirozeností, moc nezvládala.

Navíc si zvykli, že jsou díky otcově statečnosti středem zájmu. Po jejich tátovi pojmenovali ulici. Na dům v Dolní Liboci, kde dříve bydleli, mu dali pamětní desku. Josef Mašín starší byl in memoriam povýšen a vyznamenán Československým válečným křížem 1939. Stejné vyznamenání za účast v odboji dostala i jeho manželka. Synům byla propůjčena Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem.

Pak ale přišel únor 1948 a všechno bylo jinak. Ze statečného odbojáře se stal „statkář a důstojník, typický představitel své třídy“. Kvůli „buržoaznímu třídnímu původu“ neměli synové šanci dostat se na vojenskou akademii. Ctirada však v roce 1950 přijali na ČVUT v Praze. V té době se jako člen Svazu brannosti zúčastnil záškodnického kurzu.

Jak píše Ota Rambousek v knize Jenom ne strach, absolventy tam učili „přepadat vlaky, klást nálože, vyhazovat trať, boj muže proti muži. Povalit protivníka na zem, dupnout podpatkem do obličeje, stoupnout celou vahou na krk, rázným kopnutím do spánku přivodit smrt. Přepad hlídek. Škrcení drátěnou smyčkou přehozenou oběti zezadu přes hlavu. Podříznutí krku nožem.“ A Ctirad byl dobrý žák…

Neřekl jsem ani popel, vytáhl bouchačku a prásk prásk.
Ctirad Mašín

Politická situace se přiostřovala. Začaly monstrprocesy a justiční vraždy. Tehdy se bratři Mašínové rozhodli postavit na odpor. S kamarády a spolužáky Zbyňkem Janatou, Milanem Paumerem, Vladimírem Hradcem a sousedem Václavem Švédou vytvořili odbojovou skupinu. Jejich činnost podporoval i strýc Mašínů Ctibor Novák.

Válka skončila před pár lety, takže zásady podzemního boje měli v krvi. Rozbíjení agitačních skříní a vytloukání oken straníků jim však brzy přestalo stačit. Chtěli bojovat. Chtěli zbraně. A tak se rozhodli přepadnout policejní služebnu.

Chlumec: pořádně praštit po hlavě

Když nad ránem 13. září 1951 zaklepali na dveře služebny Sboru národní bezpečnosti (SNB) v Chlumci nad Cidlinou dva mladíci, netušil strážník Oldřich Kašík žádnou zradu. Uvěřil smyšlené historce o ukradené motorce a pustil je dovnitř.

Naše metody nepovažuji za nijak nepřiměřené: Milan Paumer k vraždě strážníka v Čelákovicích.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Vytáhl jsem z rukávu ocel a vedl prudkou ránu na zátylek; k mému překvapení se esenbák zvolna, nemotorně otočil čelem k nám a snažil se vytáhnout pistoli z pouzdra. Pepa okamžitě dvakrát vystřelil,“ popisuje první vraždu Ctirad Mašín na videozáznamu, pořízeném v listopadu 2010 v Clevelandu.

Josefovi tehdy bylo pouhých devatenáct let. „Že jsme chtěli jenom zbraně a nikomu nic neudělat, je hloupost,“ dodává. „Říkali jsme si, že to jsou všechno darebáci. A na co potřebujeme zbraně? Zbraně jsou na to, aby se s nimi stříleli lidi – tak můžeme rovnou začít se zabíjením těch, kterým ty zbraně vezmeme.“

Akce však nevyšla. Po výstřelech, které na ně upozornily okolí, se bratři dali na útěk. Ale brzy si našli nový cíl, stanici SNB v Čelákovicích.

Čelákovice: svázat, uspat, oddělat

Nejlepší bude tam přijít, okecat ho, namířit na něj, říct mu, aby dal ruce vzhůru, odzbrojit ho, svázat ho, uspat ho chloroformem a pak ho oddělat.“ Tuto strategii prosazoval Ctirad Mašín už před Chlumcem. O dva týdny později na ni došlo v Čelákovicích.

Policejní stanice v Čelákovicích, kde byl Honzátko zavražděn. Záhy po činu byla stanice zrušena.

Foto: Právo

Přepadení 28. září 1951 se účastnili Ctirad Mašín, Milan Paumer a Zbyněk Janata. Unesli sanitku, řidiče se zdravotníkem omámili chloroformem a přivázali v lese. Pak přivolali k fingované nehodě vrchního strážmistra Jaroslava Honzátka. Odzbrojili ho, svázali, přinutili vlézt do sanitky a odjeli ke služebně. Tam je s pistolí u hlavy pustil dovnitř a ukázal jim skříň se zbraněmi.

Bylo jasné, že necháme-li ho naživu, podá náš podrobný popis. Položil jsem ho na kavalec a chloroformem uspal. Chyba z Chlumce se nesměla opakovat. Museli jsme se vyvarovat střelby. Nyní byl čas uplatnit zkušenosti ze záškodnického kurzu. A tak jsem vytáhl skautský nůž, který jsem měl u pasu, a uplatnil poučku o zneškodňování hlídek,“ vypráví na videozáznamu Ctirad Mašín. Je zajímavé, jak se vyhýbá ošklivému „podřezal jsem ho“…

Podřezaný strážmistr Honzátko měl ruce svázané za zády.

Foto: Právo

Skupina se v Čelákovicích zmocnila pěti nových samopalů. Pak se bratři pokusili utéct na Západ. Ale nevyšlo to. V srpnu 1952 byl Ctirad za pokus o neoprávněné překročení státní hranice odsouzen ke dvěma a půl letům odnětí svobody. Bratra Josefa a strýce Ctibora zatkla StB současně s ním, ale jim nic neprokázala. Že mají v rukou muže zodpovědné za přepadení policejních stanic, se nezjistilo.

Hedvikov: vražda účetního

Ctirad Mašín si odpykával trest v jáchymovských uranových dolech a kamarádi přemýšleli, jak ho odtud dostat. Potřebujeme peníze, abychom uplatili ostrahu trestaneckého tábora, rozhodli se. Dne 2. srpna 1952 přepadli Josef Mašín, Václav Švéda a Milan Paumer poblíž Žleb u Čáslavi vůz, který přivážel mzdy zaměstnancům slévárny Kovolis Hedvikov. Bylo v něm 884 239 korun a čtyři lidé.

Rekonstrukce vraždy v Čelákovicích: Ctirad Mašín, Milan Paumer a Zbyněk Janata nejdříve unesli sanitku, její posádku omámili chloroformem a přivázali v lese u Kerska.

Foto: archiv, Právo

Potíže dělal jen jeden muž: účetní Josef Rošický, který byl za peníze odpovědný. V potyčce s Josefem Mašínem padly dvě rány. Vražedná zbraň patřila Rošickému a měl na ni zbrojní pas, ale on nestřílel. Podle historika Jana Kalouse z Ústavu pro studium totalitních režimů byl usmrcen dvěma výstřely z blízkosti, které prošly srdcem. Z úhlu vstřelu dospěli soudní lékaři k závěru, že pachatel musel být menšího vzrůstu. Jako Josef Mašín.

Žádný krok bratrů Mašínů doma ani v zahraničí ke svobodě v Československu nevedl.

Ukradené peníze nebyly nakonec na osvobození Ctirada Mašína potřeba, díky amnestii prezidenta Zápotockého z května 1953 byl propuštěn na svobodu předčasně. Část lupu vypátrala později StB na spořitelní knížce Ctibora Nováka. Za zbytek si mladíci pořídili motorky Jawa „pro rychlé přesuny při odbojové činnosti“ a podle dokumentaristy Miroslava Kačora také kožené boty, módní oblečení a rozkládací gauč. Jak tyto věci využili pro odboj, není známo.

Oddělali bychom je oba dva

Skupina byla zase pohromadě a rozhodla se „oslabit násilnou kolektivizaci“ žhářstvím. Ctirad Mašín s Václavem Švédou zamířili na úrodnou Hanou. V noci 7. září 1953 zapálili 17 stohů slámy u vesnice Pivín. Zaskočila je však požární hlídka.

Německý zatykač na uprchlíky

Foto: Repro foto web spolku Pocta Mašínům

„Chtěl jsem nahodit spadlý řetěz, když nás dojeli dva chlapi na kolech. Než jsem se nadál, Václav šlápl do pedálů a zmizel ve tmě. Zůstal jsem sám. Ti dva… mě objeli a postavili kola napříč přes cestu. Co tu děláš, vyjel na mě Lecián (Jan Lecián, velitel místních hasičů – pozn. red.) drze. Neřekl jsem ani popel, vytáhl bouchačku a prásk prásk. Zasažený pustil kolo a svalil se na zem. Zasáhl jsem ho do hrudníku a druhý projektil mu vystřelil pravé oko. Blažek (místní občan Stanislav Blažek – pozn. red.) už na nic nečekal. Pustil bicykl a ve světle svítilny jsem zahlédl jeho zadek mizet v kukuřičném poli. Poslal jsem za ním též dvě rány, nezasáhly ho však,“ vypráví Ctirad Mašín.

A trochu zklamaně dodává: „Václav nechtěl střílet… Kdyby tam byl Josef, tak jsme oddělali oba dva, a nikdo nic nevěděl.“ Jan Lecián přežil s těžkými následky.

Byl prostřílenej ze všech stran

V Pivíně však Ctirad Mašín udělal chybu: podle Kačorova dokumentu Svědomí hrdinů použil pistoli, kterou jeho bratr zastřelil strážníka Kašíka. A Stanislav Blažek ho mohl identifikovat. Chyběl tedy jen krůček k tomu, aby si vyšetřovatelé spojili jméno Mašín s vraždami na služebnách. Mladíci začali mít horkou půdu pod nohama. Nezbývalo než uprchnout.

Bratry Mašíny bych nevyznamenal, to pro podříznutí bezmocného a omámeného strážmistra. Za vrahy je však odmítám považovat. Jejich činy v dobovém kontextu totiž nepostrádají znaky hrdinství.
Jiří Hanák, bývalý komentátor Práva

Do Západního Berlína jich zamířilo pět. Vladimír Hradec, který skupině pomáhal v zázemí a neúčastnil se žádného přepadení, zůstal v republice, stejně tak Ctibor Novák. Dramatický útěk trval 28 dnů. Zvládli téměř čtyři stovky kilometrů, zčásti terénem, o hladu, v zimě, v neustálém strachu.

Za patami měli dvacet tisíc naštvaných německých policistů a příslušníků sovětské armády. Ve dvou nepřehledných přestřelkách zabili čtyři muže, další tři policisté padli zmatenou střelbou z vlastní strany. „Byl prostřílenej ze všech stran, to byla velmi legrační situace,“ popisuje Ctirad Mašín střetnutí na nádraží v městě Uckro, „z jedné strany do něj střílel Josef, z druhé strany policajt.“ Řeč je o německém policistovi Helmutu Strempelovi, který měl několikrát prostřílená střeva. Ale přežil.

Den po přestřelce v Uckru chytili Zbyňka Janatu a při přestřelce u Waldowa zatkli Václava Švédu. Oba muže vrátili do Československa, kde byli spolu s Ctiborem Novákem odsouzeni za velezradu a popraveni. Vladimír Hradec byl odsouzen k 22 letům vězení, na svobodu se dostal v roce 1964. Do Západního Berlína dorazili 31. října 1953 pouze bratři Mašínové a Milan Paumer.

Ctirad Mašín, v roce 2004 už Ray Masin, ve své firmě Compuheat v americkém městě North Ridgeville nedaleko Clevelandu.

Foto: Profimedia.cz

Tři přeživší členové skupiny se ještě téhož roku upsali na pět let armádě, aby získali americké občanství. Základním výcvikem prošli v New Jersey, později byli přeloženi do Fort Bragg k Zeleným baretům, speciálním jednotkám trénovaným na zahraniční mise. Chtěli zpět do Československa, bojovat proti komunismu jako agenti chodci. Než si však odsloužili vojnu, studená válka skončila. Tak odešli do civilu a začali v USA podnikat. Žádný krok bratrů Mašínů, ať už doma, nebo v zahraničí, ke svobodě v Československu nevedl.

Buď my, nebo oni

Bylo to „buď my, nebo oni. Třídní boj vyhlásil režim. Ne my. Oni zabíjeli a popravovali. Měli jsme jít proti nim s holýma rukama?“ obhajoval se později Milan Paumer. Podívejme se, kdo byli ti tři „pochopové režimu“, jak označil zavražděné Ctirad Mašín. Zasloužili si opravdu smrt? Zázemí dvou zavražděných policistů přibližuje historik Jan Kalous z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Strážmistr Oldřich Kašík byl věřící člověk, kolegové mu proto přezdívali „kudrnatý Ježíšek“. Volný čas věnoval hlavně rodině: chodil na výlety se svými dvěma dětmi, sportoval, hrával na kytaru. Do KSČ vstoupil v roce 1948 a projevoval se aktivně v různých funkcích. Policistou se stal v roce 1950.

Vrchní strážmistr Jaroslav Honzátko se hlásil k českobratrské církvi evangelické. Doma měl batole, druhé dítě bylo na cestě. Rád sportoval: plaval, lyžoval, jezdil na motocyklu, hrál fotbal. K policii se dal hned po válce, do KSČ vstoupil o tři roky později.

Účetního Josefa Rošického popsal jeho syn Stanislav. „Tatínek dělal do února 1948 v továrně prokuristu, byl pravou rukou továrníka. Členem KSČ nebyl, soudruzi k němu neměli důvěru. Nechali ho pracovat jako hlavního účetního, protože byl odborník. Byl to apolitický člověk, který žil jen pro práci a pro svou rodinu,“ uvedl v pořadu ČT Hyde Park. Otce vystihuje dvěma slovy: poctivý puntičkář. „Tátu zavraždili. Byla to loupežná vražda a Mašínové jsou loupežní vrazi,“ řekl Právu.

Bez skrupulí

„Co s tím? Hrdinové? Vrazi? Oběti na obou stranách oné války, vyhlášené komunistickou mocí společnosti, měly děti či pozůstalé. Jak soudit? Bratry Mašíny bych nevyznamenal, to pro podříznutí bezmocného a omámeného strážmistra. Za vrahy je však odmítám považovat. Jejich činy v dobovém kontextu totiž nepostrádají znaky hrdinství,“ uvedl bývalý komentátor Práva Jiří Hanák.

Který ze zavražděných tří mužů byl tedy legitimním cílem třetího odboje? Ti, kdo vstoupili do komunistické strany? Její členkou byla ovšem rok a půl také maminka bratrů Zdena Mašínová… Muži, kteří se dali k policii? Nebo účetní, jenž se jen ocitl ve špatnou dobu na špatném místě?

A zabíjeli Mašínové opravdu v rámci vyššího principu mravního, který odpouští „vraždu na tyranu“? Nebo stříleli hlava nehlava, bez skrupulí a bez výčitek svědomí, jako na Divokém západě?

Česká veřejnost v tom má většinově jasno. Proto způsobilo velké pozdvižení, když tehdejší premiér Mirek Topolánek ocenil v roce 2008 bratry Mašíny a Paumera Plaketou předsedy vlády. Ještě větší odpor vzbudil o tři roky později tehdejší ministr obrany Alexandr Vondra, když udělil oběma bratrům vojenské Vyznamenání Zlaté lípy.

Jak konstatuje web Pocta Mašínům: „Relativizace morálních hodnot vede k promíchávání dobra se zlem, až člověk ztrácí schopnost rozeznat, co je co.“ Jak který člověk…

Anketa
Jak vnímáte skupinu bratří Mašínů?
Jsou to hrdinové.
10 %
Jsou to vrazi.
86.5 %
Jsou to rozporuplné osobnosti, nemám jasný názor.
3.5 %
Celkem hlasovalo 8537 čtenářů.
Může se hodit:
Termíny jarních prázdnin v roce 2020 ve všech regionech ČR: Jarní prázdniny 2020
Šest prodloužených víkendů: Jak vychází svátky v roce 2020
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků