Hlavní obsah
Na snímku plakát podporující volbu Havla prezidentem. Foto: Jan Handrejch, Právo

Třicet let od zvolení Václava Havla prezidentem. Hrálo se i o přímou volbu, říká historik

Před třiceti lety, 29. prosince 1989, byl Václav Havel jednomyslně zvolen čs. prezidentem. Okolnosti popsal v rozhovoru pro Právo Jiří Suk z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.

Na snímku plakát podporující volbu Havla prezidentem. Foto: Jan Handrejch, Právo
Třicet let od zvolení Václava Havla prezidentem. Hrálo se i o přímou volbu, říká historik

Začátkem prosince 1989 Havel v rozhovoru pro Rudé právo na otázku, zda přijme některou ze státních funkcí, odpověděl: „Pevně věřím, že to nebude zapotřebí a že obecný zájem, který vždy stavím nad svůj vlastní, si nevynutí nic takového, čím mne strašíte.“ Dá se věřit, že tu ambici neměl?

Podle mě se ztotožnil s rolí, kterou od Charty 77 zastával, s rolí opozice jako morálního vzdoru. Když pak přišla perestrojka a další změny ve východní Evropě, věděl, že se politice nevyhne.

Podle mě chtěl být politikem jiného ražení. Předsevzal si, že politiku bude dělat nekonven­čně, jiným způsobem než tradičním, ne prostřednictvím politických stran. To mělo svá úskalí, protože v disentu byly skupiny, které se profilovaly programově politicky a byly upozaděny Havlovou preferencí antipolitické politiky.

Byla to jeho vlastní ini­ciativa stát se prezidentem?

Že je do této funkce tlačen, patří k určité dramatizaci situace. Nemyslím, že byl suverén, který se žene do nejvyšší funkce. Skoro každý v takové chvíli váhá a představuje si, čeho všeho se musí vzdát a co obětovat.

Historik Jiří Suk z Ústavu pro soudobé dějiny při rozhovoru pro deník Právo.

Foto: Petr Horník, Právo

Určitě nechtěl být předsedou vlády nebo ministrem. Pouze prezidentská funkce mu dávala možnost pokusit se o tu nekonvenční politiku, kterou poněkud neuváženě charakterizoval jako umění nemožného a praktikovanou mravnost.

Jak probíhala jednání s komunisty po generální stávce? Jak se je podařilo donutit, aby přistoupili na systém kooptací, tedy výměnu svých poslanců za poslance OF?

První kooptace koncem prosince 1989 byly symbolické. V jejich rámci bylo do parlamentu kooptováno něco přes 20 poslanců z 350. Mezi nimi i Alexander Dubček. Mandátů se vzdávali nejvyšší funkcionáři jako Jakeš, Štrougal, Biľak a další.

Kdo s tím přišel?

Kooptace navrhl Zdeněk Jičínský, ústavněprávní odborník OF, bývalý komunista a chartista. Takto se ale tady měnily parlamenty už roku 1918 i později. Jičínský to možná bral i jako revanš za roky ’68 a ’69, kdy byl poslancem Národní rady a byl z ní odstraněn. Ale asi to byl jediný nástroj, který mohlo OF uplatnit, žádný radikálnější postoj neuplatňovalo. Nechtělo rozehnat parlament a vyhlásit nové volby ani jmenovat přechodný direktoriát o třeba stovce členů.

Ale velké zvraty k revoluci patří…

Oni však chtěli dělat, jak říká Petr Pithart, „sebelimitující revoluci“, která ukončí sérii násilí, revanší, převratů. Občanská společnost dala na náměstích jasně najevo, že chce změnu systému, a ta se promítla do zrušení vedoucí role komunistické strany, z čehož také plynulo, že se KSČ vzdá většiny ve všech zákonodárných sborech, tedy ve Federálním shromáždění (FS), v národních radách a potom i v národních výborech. A tak to i proběhlo.

Proč byl šéfem parlamentu zvolen Dubček? Měla to být pro něj náhrada za to, že nebude kandidovat na prezidenta? Chtěli ho funkcí umlčet?

Umlčet ne. Dubček byl fenomén, v podstatě slovenský národní kandidát na prezidenta. Nebylo by snadné ho upozadit. Havel se s ním několikrát během prosince ’89 setkal a řešili otázku, zda se Dubček spokojí s pozicí předsedy FS, což se nakonec podařilo po složitých jednáních domluvit. Tou dobou, od 10. prosince, už byla vyhlášena Havlova kandidatura a začala intenzivní volební kampaň.

Jiří Suk

Foto: Petr Horník, Právo

Zároveň se objevily kandidatury Ladislava Adamce, Čestmíra Císaře a Dubčeka. Jeho kandidaturu podpořily všechny slovenské instituce a organizace, jen VPN ne. A to bylo rozhodující, protože ta v politice dominovala. Vadilo jí Dubčekovo angažmá po pražském jaru, zejména v srpnu ’69, ale především nechtěla socialismus, nýbrž liberální demokracii.

Kdy došlo na pověstné tajné jednání nového premiéra Mariána Čalfy s Havlem?

Bylo to 15. 12. a bylo to pragmatické jednání dvou významných postav – předsedy vlády a vážného prezidentského kandidáta občanských hnutí. Stalo se to na popud Čalfy, který pozoroval, jak OF tápe v politice. Trvalo na ústavním pořádku a chtělo, aby parlament zvolil nového prezidenta podle Ústavy, tedy do 14 dnů po odstoupení Gustáva Husáka. To se mu však nedařilo prosadit. Bylo více kandidátů a poslanecký klub komunistů navrhl přímou volbu.

Což by asi Havel nevyhrál…

I kdyby vyhrál v českých zemích, tak na Slovensku ne, takže by Slováci jako méně početný národ byli přehlasováni. Navíc přímá volba by se uskutečnila nejdříve koncem ledna. Vytratila by se společenská dynamika, která z náměstí stále vyzařovala.

Mohlo se to zvrhnout do volební kampaně, v níž by se vytahovala nejrůznější špína. Státní bezpečnost mohla Havla či Dubčeka osočovat z nejrůznějších svinstev. OF přímou volbu nechtělo, ale neumělo proti ní bojovat. Chtělo volbu v parlamentu, ale teď – paradoxně – muselo revolučními prostředky nutit parlament k přísné ústavnosti.

Takže se tímto návrhem dostali komunisté do ofenzívy? Navrhli výsostně demokratické řešení, které se asi těžko odmítá…

Asi to byla strategie, ale také za tím můžeme vidět vůli parlamentu k emancipaci. I parlament naskočil na emancipační vlnu a tvrdil, že v rámci vše­obecné demokratizace není hoden v této fázi volit prezidenta. Bylo to líbivé gesto.
OF naproti tomu tvrdilo, že o tak zásadní změně nemá rozhodovat kompromitovaný parlament. Byl to pat. Kdyby OF na parlament příliš tlačilo, mohl se rozpadnout, neměl by kdo volit prezidenta a nastala by „ústavní krize“. Z nejistoty našel východisko Čalfa tím, že nabídl Havlovi mezi čtyřma očima, že se postará o to, aby ho ještě v roce ’89 starý parlament zvolil prezidentem.

Václav Havel po zvolení prezidentem na hradním nádvoří 29.12.1989

Foto: Václav Jirsa, Právo

Jaké bylo to řešení?

Vytvořili společný harmonogram. Patřilo do něj, že 16. 12. Havel v televizi řekne, že bude-li prezidentem, přeje si, aby v jiné vysoké funkci působil Dubček. Že si bez něj nedokáže představit své politické angažmá. To pomohlo utlumit slovenský tlak.
Pak se měly uspořádat doplňovací volby, s kooptacemi Čalfa nepočítal. V nějakém uprázdněném slovenském obvodu měl být Dubček urychleně zvolen poslancem FS a vzápětí se měl stát jeho předsedou. Čalfa si vzal na starost, aby toto vše parlamentem prošlo bez potíží, včetně Hav­lova zvolení hlavou státu.

Čím Čalfa poslance KSČ přesvědčoval?

Premiér Čalfa 19. prosince přednesl v parlamentu programové prohlášení vlády a jejím jménem navrhl Havla jako jediného kandidáta na prezidenta. Již v následující rozpravě se představitelé klubu poslanců KSČ vyslovovali pro toto řešení. Čalfa tvrdí, že zpracovat komunistické poslance mu hodně pomohli představitelé parlamentu, především místopředsedové poslaneckých sněmoven, šéf socialistů Bohuslav Kučera a šéf lidovců Josef Bartončík.

Ale objevila se další komplikace. Někteří řadoví poslanci KSČ se nechtěli smířit s tím, že by za prezidenta volili svého třídního nepřítele, a dávali najevo, že 29. prosince nedorazí. Hrozilo, že FS nebude usnášeníschopné a z volby bude blamáž. Podle režiséra Jiřího Svobody, pozdějšího předsedy KSČM, proběhla 27. 12. na ÚV KSČ instruktáž komunistických poslanců, kdy je měli Čalfa a Vasil Mohorita tvrdými způsoby včetně vyhrožování donutit, aby na Hrad dorazili a Havla zvolili.

Jaká byla role Mohority? Podle některých pamětníků byl místopředseda KSČ klíčovou postavou. S Havlem měl na osobních schůzkách dojednat, že komunisté upustí od přímé volby, zvolí Havla prezidentem, přičemž si budou moci nechat značku a volební systém bude poměrný, což umožní komunistům získat více křesel.

O schůzkách Mohority s Havlem nic nevím. Nikde jsem na to nenarazil. Často se spekuluje o tom, jestli se komunistům neslíbila beztrestnost, ale nic takového se doložit nedá a pochybuji o tom. Nezůstalo by to dlouho v tajnosti. Lze mluvit o politické dohodě. U kulatých stolů za přítomnosti představitelů komunistické strany, stran Národní fronty, OF a VPN byla KSČ akceptována jako politický partner, který se vzdává vedoucí úlohy a zůstává jednou ze stran politického spektra. V této fázi se vůbec nemluvilo o tom, že by KSČ měla být zakázána. Pouze Petr Pithart zmínil, že generální tajemník Urbánek požádal v souvislosti s prezidentskou volbou o jisté záruky, že komunistům nic nehrozí. Tím možná mínil jejich vyhnání z parlamentu.

Byla obava, že v případě zablokovaného parlamentu může přijít ke slovu ulice?

Mohlo to tak být, ale není o tom záznam. Jestli bylo poslancům tímto vyhrožováno Čalfou a Mohoritou, nevím. Čalfa sám říkal, že musel být hodně tvrdý. Jinak to nekomentoval. Předpokládám, že to byla tvrdost v limitech politického nátlaku.

Kalkulovalo se s volebním systémem? Většinový by pomohl OF obsadit velkou většinu parlamentu, zatímco komunisté by ostrouhali…

Kolem toho byly velké spory mezi Havlem a Jičínským. Havel byl spíš pro většinový systém, protože měl představu, že v něm dostanou větší roli osobnosti, a ne partaje. Ale Jičínský i Pithart měli za to, že poměrný systém dá možnost vykvést plnohodnotnému politickému spektru od levice po pravici.

A pak je důležité si uvědomit, že kulaté stoly probíhaly právě na základě poměrného systému. A přes tento mechanismus kulatých stolů by těžko prošel většinový systém. Taky existovala představa, že obnovujeme-li pluralitu, měli bychom dát občanům možnost, aby si zakládali strany, které budou mít šanci dostat se do parlamentu.

Václav Havel s manželkou Olgou Havlovou při zvolení prezidentem 29.12.1989

Foto: Václav Jirsa, Právo

Co z toho Čalfa měl?

Čalfa byl zdatný pragmatik, který se dokázal rychle odstřihnout od své komunistické minulosti a začal dělat politiku s OF a VPN. Získal si Havlovu důvěru, protože mu pomohl na Hrad a vycházel mu vstříc jako premiér i nadále. Proto byl jmenován i po volbách v červnu 1990.

Takže vycítil situaci a dal se na tu správnou stranu…

Ano, a napomohl vývoji ke svobodným volbám. Kdyby zůstal věrný bývalé straně a nadále podporoval přímou volbu prezidenta, OF a VPN by usilovaly o jeho odstoupení, což věděl.

Bylo tady 1,7 milionu členů KSČ, kteří byli ve straně třeba z oportunistických důvodů. Takže obavy z vytrestání komunistů se týkaly těchto všech, a proto se šlo cestou netrestání?

Na demonstracích znělo „Nejsme jako oni“ a nebudeme se revanšovat. 10. 12. na Václavském náměstí Havel vyzval komunisty, ať ze svého středu vyberou své nejlepší lidi a pomohou zemi pokojně převést k demokracii. Celé Václavské náměstí začalo aplaudovat. Kdyby začalo pískat a volat po zákazu KSČ, bezpochyby by vše dopadlo jinak.

Přesto se antikomunismus stal významným faktorem v polistopadové politice v 90. letech, kdy byl velmi dynamický. Začalo to voláním po navrácení komunistického majetku státu, pokračovalo iniciativami za postavení KSČ mimo zákon a snahou očistit politické strany a státní orgány od agentů Státní bezpečnosti.

Proč tomu politici nevyhověli? Stranu nezakázali, akorát vznikl zákon odsuzující zločiny komunistické strany.

Ten byl přijat až v roce 1993, kdy se antikomunismus proměnil v trvalý ideologický nástroj pravice proti levici obecně. KSČ nebyla zakázána, protože se podílela na kulatých stolech a v prvních svobodných volbách dosáhla téměř 14 procent hlasů.
V politice se nikdy nevytvořila pomyslná většina kolem hesla „Tak a teď je zakážeme“. Myslím, že ani česká a slovenská společnost nebyla takovému řešení nakloněna. Po 40 letech byla s komunistickým režimem více či méně sžita. Přesto měl jistý radikalismus v politice svůj zvláštní efekt.

Jaký?

Projevil se v ekonomické sféře, v poptávce po co nejrychlejší a nejradikálnější reformě. Rychlá a plošná privatizace, převedení státního majetku do soukromých rukou, měla eliminovat nebezpečí, že se země bude potácet v předprivatizační agónii, a měla zamezit ekonomickému posilování „komunistických mafií“. Věřilo se, že neviditelná ruka trhu nakonec vše spravedlivě vypořádá a srovná.

Když pak Pithart antikomunismus mírnil 19. ledna 1990 projevem ve smyslu „slyším trávu růst“, jak to zafungovalo?

Bylo to namířené proti radikální výměně vedoucích kádrů v podnicích. Pithart nechtěl, aby vznikaly nějaké akční výbory OF na způsob komunisty ovládané Národní fronty ’48, které budou chodit po továrnách a sesazovat ředitele.
Revoluce byla sebelimitující v tom, že chtěla tyto věci řešit zákonně. Panovala obava, aby se to nezvrhlo, aby se představa o ústavním a právním přechodu k demokracii nezměnila v nekontrolovaný pohyb.

Ale asi šlo i o ekonomiku…

To také. Kdyby se revolučně sesazovali ředitelé, mohlo to vést k ekonomickým potížím. Pithart ovšem nechtěl anulovat moc OF nebo její kontrolní roli. Tvrdil, že pokud se objeví kriminální praktiky ředitelů, mají se řešit podle práva. V tuto chvíli nebyla jeho pozice reakční, byl to pokus o východisko v rámci sebelimitující revoluce.

Ale nebylo snadné tuto pozici držet. Ocitl se pod palbou a v neoblibě místních sdružení OF. Prezident Havel v projevu k 21. srpnu 1990 na tu radikalitu verbálně přistoupil. Prohlásil, že je třeba zahájit „druhou revoluci“, ale zároveň vyzval, že musí být znovu tak nějak sametová, nenásilná a kultivovaná.

Ta druhá revoluce byla co?

To nikdo nedefinoval. Byla to jen jistá reakce na radikalizaci v politice, která se pak promítla do podoby ekonomických zákonů, urychlení privatizačních procesů, do vyjednávání o lustračním zákoně a očištění nejvyšších státních orgánů od nomenklaturních kádrů, estébáků a konfidentů.

Dodnes zaznívá, že jsme se s minulostí nevypořádali. Je chyba, že se té radikalitě nevyhovělo víc?

Měly být potrestány skutečné zločiny proti lidskosti a dobrým mravům spáchané v rozporu s tehdejšími zákony. V této oblasti se určitě mělo postupovat razantněji proti těm, kteří u výslechů mlátili politické vězně a podíleli se na vykonstruovaných procesech, měli na svědomí zastřelení na hranicích atd.

Něco se v 90. letech udělalo, ale ne tolik. Další chybou bylo, že se dlouho držely pod pokličkou dokumenty bezpečnostních složek. Zcela uvolněny byly až v novém století zásluhou Pavla Žáčka a jeho lidí. A dlužno říci, že se tak stalo po tuhých bojích.

V jaké atmosféře proběhly první svobodné volby v červnu 1990?

OF bylo ještě hodně prosáklé revoluční atmosférou, étosem listopadu ’89 spojeným s představou, že komunisty je třeba porazit právě ve svobodných volbách. Do předvolební kampaně se zapojila spousta dobrovolníků i profesionálů, kteří pracovali pro úspěch OF. Podařilo se sepsat přitažlivý, liberálně laděný program.

Kandidáti se rekrutovali hlavně z krajských a okresních buněk OF. Účelem otevřeného výběru bylo dostat na kandidátky ty nejlepší lidi. Společnost byla ještě rozjitřená a volby byly pochopeny jako nezbytné dovršení sametové revoluce.
Základní slogan „Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny“ přesně vystihoval všeobecnou náladu po 40 letech komunistické samovlády. Říkalo se, že musíme udělat ten poslední krok a porazit komunisty ve volbách. Zároveň znělo varování, že volit KSČ znamená volit zlo.

Vysokou volební účast, 97 procent, asi lze připsat tomu, že lidé byli ještě zvyklí chodit k volbám pravidelně…

Spíš to bylo tím, že se hodně lidí angažovalo. OF působilo všude. Nemělo členy, ale spíš aktivisty, nabalovaly se na ně různé místní iniciativy a snažily se skrze ně prosazovat své cíle. Občanská společnost byla na nohou a byla ochotna udělat další krok.

Očekávání bylo veliké. Dobrovolníci roznášeli programy OF, chodili až do bytů a přesvědčovali lidi docela sympatickým způsobem, aby nevolili minulost, ale budoucnost. Tehdy ještě ani nebylo jasné, jak bude probíhat ekonomická reforma. Začal se ale už projevovat ten zmiňovaný antikomunismus, který taky ovlivňoval veřejné mínění.

Takže tyto volby už měly i svůj negativní náboj?

OF se vyhnulo ostré antikomunistické kampani. Na tuto kartu vsadily spíš strany bývalé Národní fronty – lidovci, socialisté, sociální demokraté. OF bylo zdrženlivější. A když pak vyhrálo volby drtivým způsobem, tak celkem oprávněně tvrdilo, že zvolilo lepší strategii. Myslím, že značná část z těch 50 procent voličů, kteří dali fóru svůj hlas, tak učinila právě proto, že se vyhnulo vyhrocenému antikomunismu.

Když se vrátíme k postavě Havla; kdy se rozhodl, že bude v politice pokračovat?

Bylo to dáno povahou jeho angažmá. Byl velmi dynamickým prezidentem, rozjel spoustu aktivit, doma i v zahraničí ho přijímali jako hrdinu a tvář nových pořádků. Stal se nejvýraznějším reprezentantem nekonvenčního alternativního stylu v politice.

Když říkal, že v Československu začínáme budovat duchovní stát a že politika má být praktikovanou mravností, hodně lidí tomu v počáteční fázi demokratického vývoje věřilo. V červnu 1990 nemohl jednoduše říct „Slíbil jsem, že po volbách odstoupím, mějte se pěkně, na shledanou“. Reprezentoval dominantní směr a byl odpovědný za jeho pokračování. Představa, že odstoupí, nedávala smysl.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků