Hlavní obsah
Kateřina Šimáčková Foto: Petr Horník, Právo

Šimáčková: Stát má mít občany za spojence, ne za malé děti, které bude strašit

Po osmi letech opouští Kateřina Šimáčková Ústavní soud (ÚS) a otevře novou kapitolu jako soudkyně u Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Jedna z nejvýraznějších postav justice v rozhovoru pro Novinky otevřeně promluvila o poměrech v soudnictví i celé společnosti.

Kateřina Šimáčková Foto: Petr Horník, Právo
Šimáčková: Stát má mít občany za spojence, ne za malé děti, které bude strašit

 Jsme v situaci, kterou si snad nikdo ještě před pár lety nedokázal představit. Pandemie, klimatické změny, do toho hrozící energetická chudoba. Je to doba zlomu?

Máme celoplanetární klimatickou krizi, ale také velmi akutní problémy české, jako je třeba velká zadluženost občanů a problémy, které na to navazují. To bylo způsobeno i velkými chybami v minulosti, jako nedostatečně hlídaný trh s nebankovními půjčkami, soudy přiznávaly příliš velké náhrady nákladů advokátům a exekutorům, stejně jako akceptovaly lichvářské půjčky a rozhodce, kteří nerozhodovali spravedlivě.

Komunikace ze strany vlády a elit byla vedena tak, jako by občané nebyli plnohodnotní dospělí lidé

Při pandemii se nepodařilo státu získat důvěru občanů. A může si za to velkou měrou sám, protože jeho opatření jsou někdy netransparentní, nesrozumitelná a špatně komunikovaná.

Na to nasedá stále silněji vnímaná polarizace společnosti. Jde ještě dosáhnout smíru?

To je velký úkol pro všechny ve veřejném prostoru. Když použiji příklad koronavirové krize, tak komunikace ze strany vlády a elit byla vedena tak, jako by občané nebyli plnohodnotní dospělí lidé. Byli buď strašeni, nebo káráni. Nedokázali jsme z nich udělat spolupracovníky na společném díle.

Bohužel je tu řada lidí, kteří vnímají, že tento stát není jejich. A my musíme udělat všechno pro to, aby se prosperita a ochrana lidských práv staly společným projektem všech občanů této země. Nyní je to tak, že jsme ztratili společně sdílený pocit, kam chceme směřovat a proč.

Zastánci očkování i odpůrci se dovolávají Ústavy a svobody. Nepojí se ale svoboda s odpovědností nejen vůči sobě, ale i celé obci jako takové?

Máme právo rozhodovat o svém těle a osobnostní integritě. Na druhé straně je tu ale také právo na život a zdravotní péči. A základní práva nejsou omezována jen základními právy druhých, ale také důležitými veřejnými zájmy, jako je ochrana kritické infrastruktury, v tomto případě zdravotnictví. Musíme tedy najít správné vyvážení tak, aby Ústava i demokratický stát fungovaly. Je potřeba, abychom měli demokraticky smýšlející občany, kteří jsou si vědomi toho, že mají svobodu i odpovědnost.

I v době krize tu musí fungovat právní stát, je to tak? Nejsme ve starověkém Římě, kde v době ohrožení povolali diktátora.

No jistě, ale i kdybychom toho diktátora měli, tak aby lidé omezení respektovali, musel by je diktátor přesvědčit! Nejde o nějakou samoúčelnou ochranu právního státu. Tam, kde vlády učinily ze svých občanů pomocníky a vtáhly je do společné ochrany veřejného zájmu, tam to fungovalo. A ne že se vystoupí s nějakými příkazy, kterým nerozumíme. Pak nemají žádnou legitimitu a nelze chtít po lidech, aby byli odpovědní. Účel je v tom, že opatření musíte odůvodnit a vysvětlit, protože jen pak budou respektována většinou lidí.

Ve svém rozhodování jste dávala důraz na lidskoprávní rozměr. Proč je tak důležitý?

Část života jsem prožila v nedemokratickém státě a část v demokratickém. Vím, oč hůře se žije ve společnosti, která nerespektuje základní práva lidí. Stojí proto za to, pořád dokola opakovat, že na prvním místě jsou práva jednotlivce, byť třeba patří k nějaké nežádoucí či zranitelné skupině, případně je tvrzeno, že ochranu nepotřebuje nebo si ji nezaslouží.

Na ÚS zbude po vašem odchodu jen jedna žena. Není to málo?

V justici je 60 procent žen soudkyň. Pokud by byl na mé místo zvolen muž, působilo by to na mě jako urážka všech těch extrémně šikovných a obětavých žen v justici, advokacii či akademické obci. Když budeme podporovat systém generující na vysoké funkce jen muže, tak nevyužíváme potenciál velké části společnosti.

Ženy by měly spolurozhodovat i proto, že mají jinou životní zkušenost, třeba jako matky. Znají nízké ohodnocení péče, nedostatečnou pomoc pečujícím osobám v domácnosti nejen o děti, ale i seniory či handicapované. Téma péče zůstává ve slepé skvrně, protože ti, kteří rozhodují, nechali pečující činnost na svých manželkách.

Na jaké nálezy vyhlášené u ÚS jste pyšná?

Vždy jsem se snažila zastupovat pohled těch nejzranitelnějších. ÚS nabídl nový pohled na oběti trestných činů, tedy že v trestní justici nesmíme odhlížet od práv poškozených. První rozhodnutí, kterým se zdejší praxe otočila, bylo to, které jsem připravila já. Věnovala jsem velkou pozornost i právům lidí s psychosociálním postižením, tedy aby soudce osobně viděl každého, o jehož omezení svéprávnosti rozhoduje, aby byly sociální služby poskytovány tak, aby lidem s postižením umožnily žít co nejkvalitněji, a přitom je chránily.

Korigovali jsme rozhodnutí soudů v tom, že z dluhu 20 tisíc prostě nemůže být tři čtvrtě milionu. Že dítě nemůže vyjít z dětského domova a mít 180 tisíc dluh na jízdném, protože jezdilo za matkou umírající na rakovinu a nemělo na jízdenku. Tohle nemůžeme připustit.

A jsou nějaké případy, které byste při zpětném pohledu změnila?

Vyčítám si některé případy, kdy jsem nedokázala přesvědčit kolegy. Třeba o tom, že je potřeba chránit děti narozené do nesezdaných vztahů stejně jako ty v manželství. Vzpomínám na případ třináctiletého hocha, který si přál, aby ho matčin partner mohl adoptovat. ÚS nakonec potvrdil zákonnou úpravu, že ho adoptovat může jen manžel matky, nikoli partner. Přitom ten chlapec chtěl jen to, aby ten, komu říká „tati“, kdo se o něj deset let stará a je otcem jeho bratra, byl i jeho otcem. Je mi pořád líto, že jsem tehdy kolegy nepřesvědčila.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků