Sexuální obtěžování vysoké školy neřešily. Teď už mají proč, tvrdí expertka

Často se děje to, že některé školy řeknou: 'Nemusíme mít přijatá žádná opatření, žádný mechanismus, protože to jsou tak ojedinělé případy, že to u nás není potřeba.' Jenže to, že případ není nahlášen, neznamená, že se nestal. Nám chybí mechanismus pro to, aby ho potenciální oběti mohly nahlašovat. Často se zavírají oči před problémem ve stylu „dokud ho nepojmenujeme, můžeme dělat, že neexistuje“.

Sebevědomá instituce si je vědoma toho, že vysoké školství je silně hierarchizované prostředí, a to nejen ve vztahu vyučující - studující, ale i v rámci jednotlivých akademických pozic a že dynamika moci tam hraje roli. To nahrává určitým situacím, od nechtěných až po ty potenciálně trestné. Takové šetření, jakým je třeba ten dotazník, by instituce, které si váží svých studentů a zaměstnaných osob, měly udělat. Jenom tak zjistí, jaké jsou názory a nastavení vůči takovému problému a co si lidé pod pojmem „sexuální obtěžování“ představují.

Z výzkumů totiž vyplývá, že velmi záleží na formulaci. Když dáte do dotazníku otázku Setkali jste se během studia se sexuálním obtěžováním? tak si lidé představí jen tu jednu nejhorší možnost a napíšou ne. Když ale popíšete jednotlivé typy chování, jako je stereotypní vyjadřování o ženách nebo mužích, komentáře vzhledu, nevyžádané dotyky, zobrazování sexistického materiálu jako součást výuky, protože to je vtipné, tak dochází k naprosto rozlišným číslům a najednou jsme na nějakých 80 procentech.

Určitě. Uplatňování genderových stereotypů, ještě navíc v rámci výuky, je prostě sexismem, který je diskriminační praktikou a jako takovou je z podstaty věci zakázanou. Bohužel, my tady nemáme tradici, jako třeba v zemích na západ od nás, kde se problematika řeší systematicky třeba dvacet let. My tady často začínáme na úplně zelené louce.

Když třeba mluvím se svými staršími kolegyněmi, vzpomínají na to, jaká byla firemní kultura dříve a že my, mladší generace, na to reagujeme přehnaně. Ale to je normální. Je to přirozená vlastnost společnosti, že se proměňují hranice toho, co je tolerovatelné a vítané. Právě takovéto kauzy, jako je třeba ta Dominika Feriho, otvírají společenskou diskusi k vyjednávání toho, kde  jsou hranice a jak bychom k tomu měli přistoupit.

Když hovoříme o „kultuře znásilnění“ (angl. rape culture), tak si to můžeme představit jako nějakou pyramidu symbolického řádu, kde na vrcholku, který představuje to vyústění, jsou případy brutálního znásilnění, domácího násilí a podobně. To je ale jen ten vrchol.

Začíná to u marginalizace problému nerovnosti mužů, žen a jiných osob. Ten předstupínek na začátku je právě to, že budeme k ženám a mužům přistupovat stereotypně, nebo hodnotit na základě vzhledu. To jsou malé kamínky mozaiky, které vedou k vyústění, jež graduje.

Asi každý by odsoudil ty nejhorší činy. Ale to, že jde o součást celého řádu, jak jako společnost fungujeme a kam hranici posouváme, tak to už každý nevidí.

Já jsem se studentského života na právech příliš neúčastnila. Odchodila jsem si, co jsem musela a kamarády jsem měla v jiných kruzích.

Ale nepřekvapilo mě to v tom smyslu, že nám tady opravdu chybí nástroje a vysoké školy tuto problematiku vůbec nereflektují. Takže to, že se to děje, mě vůbec nepřekvapilo. Představa, kterou lidé o pachatelích a obětech sexuálního obtěžování mají, je obvykle mylná. Šokující může být pro lidi to, že jak pachatelem, tak obětí, může být kdokoli z nás.

Ze zahraničí máme spoustu příkladů dobré praxe. V Rakousku mají už od roku 1995 vysoké školy od svého zřizovatele povinnost mít ustanovené „equal opportunity teams“ (týmy pro rovné příležitosti, pozn. red.). Součástí vnitřních předpisů vysoké školy s¨musí být směrnice na prevenci a řešení případů sexuálního obtěžování.

V některých zemích na to zase mají navázané institucionální financování. Ve Velké Británii funguje takové certifikační schéma, které se jmenuje Athena Swan Chart, kde jsou vysoké školy hodnoceny podle toho, jakou úroveň v oblasti genderové rovnosti dosahují. Pokud nemají zlatou, nebo alespoň stříbrnou medaili, tak nedosáhnou na určitý typ výzkumných finančních prostředků. Tam se používají takovéto tvrdé legislativní nástroje. V případě, že chtějí mít školy od státu peníze, musí zlepšovat vnitřní chod a kulturu instituce.

V rámci EU se v tuto chvíli prostřednictvím mezinárodního projektu CASPER, jehož je NKC součástí, hledá jednotné certifikační schéma pro všechny výzkumné organizace a vysoké školy a v budoucnu můžeme očekávat jednotný evropský certifikát, kde se nacházíte v úrovni genderové rovnosti. Součástí je právě i řešení sexuálního obtěžování. Certifikace by měla být součástí hodnocení institucí.

V České republice to dosud bylo pouze v rámci doporučení. Ministerstvo školství například obeslalo vysoké školy s tím, že by měly přijmout nějaké nástroje, či směrnici, ale stále šlo jen o doporučení. Stejně tak ve výročních zprávách musí vysoké školy uvádět, jestli tu směrnici mají přijatou, ale pokud tam napíšou, že ji nemají, protože u nich sexuální obtěžování není, tak to stačí.

Většina předních českých univerzit se nyní připravuje na to, že bude muset přijmout plán genderové rovnosti, jehož součástí je pokrytí několika tematických oblastí – právě proto, že se školy chtějí účastnit evropského rámcového programu Horizont Evropa. Ten běží přes Evropskou komisi a abyste byl způsobilý k získání prostředků na projekty, musíte mít implementován plán genderové rovnosti. Najednou vidíme, že jakmile je motivace finanční, tak se situace mění.

Křivdili bychom ministerstvu školství, kdybychom říkali, že nic nečiní. Ministerstvo v rozsahu svých možností nabízí školení a nabízí nástroje. Jenže u nás nejsou nástroje proti sexuálnímu obtěžování na školách legislativně ošetřeny a není tu povinnost mít proti tomu přijatá opatření. Právě proto k tomu ty vysoké školy nic nenutí, pokud to vyloženě neberou jako svůj morální závazek.

To už bychom se ale dostávali k potenciální novelizaci zákona o vysokých školách a asi si dokážete představit, jaké diskuse by vznikaly.

To je jeden z argumentů, které jsou taky časté. Že pokud ten nástroj vznikne, tak se z něj stane nástroj msty v momentě, kdy se mi třeba nepodaří něco u zkoušky.

Podívejme se na to ale optikou oběti. Čím vším ta osoba, která něco nahlásí, bude muset procházet a co by pro ni znamenalo, kdyby se to neprokázalo .... to jsou tak závažné důsledky pro psychiku i v reálném životě, že ta pravděpodobnost, že by to někdo zneužíval, je velmi malá.

Křivá obvinění třeba ve znásilnění jsou tak zanedbatelná čísla oproti tomu, co se opravdu děje. Ty případy se na vysokých školách v zahraničí vždy prošetřují s jasně popsaným postupem dokazování a nástroje opravdu nefungují tak, že někdo přijde za paní sekretářkou a řekne: 'Tenhle člověk mě znásilnil' a druhý den se mu ukončí pracovní poměr.

Riziko toho, kdyby to bylo vylhané, je pro oběti natolik velké, že je podle mě zcestné si myslet, že by to bylo užíváno jako nástroj šikany, či pomsty. Navíc je důležité si říct, že ty osoby často ani nechtějí, aby ten člověk byl za nevhodné chování potrestán. Oni prostě jen chtějí, aby s tím přestal.

To jsou ale dvě různé věci. Jedna je otázka toho, kam média upírají ohledně kauzy známého hollywoodského herce pozornost, a kam už ne.

Tady se ale bavíme o procesním řízení uvnitř nějaké konkrétní instituce, které probíhá v anonymizovaném režimu právě proto, aby nedošlo k sekundární viktimizaci oběti a k předčasnému očernění pachatele nebo pachatelky. I případná disciplinární opatření jsou anonymizovaná.

Výsledky mohou být několikeré: jednání se prokáže a řeší se to podle předem definovaných postupů; nebo se neprokáže, protože je to tvrzení proti tvrzení, které nemá žádné svědky ani písemnou dokumentaci. Třetí varianta je, že je prokázáno, že se nic nestalo a je prokázáno, že ta osoba vznesla obvinění ze msty nebo šikany. Pokud je to ten třetí případ, tak začne disciplinární řízení s osobou, která s cíleným útokem přišla.

Já si myslím, že nástroje tu máme a záleží jen na vůli a invenci samotných institucí, jak k tomu budou přistupovat.

Už v roce 2009 vyšla velmi kvalitní publikace od Ireny Smetáčkové, Petra Pavlíka a Kateřiny Kolářové s názvem Sexuální obtěžování na vysokých školách: proč vzniká, jak se projevuje, co lze proti němu dělat. Příručka pro vedení vysokých škol a vyučující.

Tam jsou ty nástroje velmi podrobně popsány a pokud by instituce chtěly, tak mohly už roku 2009 podle toho postupovat. My zase jako NKC poskytujeme informace o tom, jak je to řešeno v zahraničí a zároveň je možné si najít nějaký vlastní systém.