Článek
Jak je možné, že vy ani vaši předchůdci jste ještě nedosáhli přijetí tohoto zákona?
Když jsem se v roce 2014 ujala funkce ombudsmanky, udělala jsem si audit k tomu, nakolik je úspěšný ochránce se svými doporučeními poslancům ve vztahu k úpravě zákonů. Trvá to obvykle tři roky, než je po předestření návrhu úpravy nějakého zákona příslušná norma skutečně změněna. V případě zákona o sociálním bydlení jsme tak úspěšní nebyli. Jsem trpělivá. Věci nejsou samozřejmé. Někdy to není jednoduché, ale většinou nakonec uspějeme.
Mnozí to ani nevědí, ale již léta připomínkujeme některé zákony, přičemž ministerstva na naše doporučení berou často zřetel, takže se nám daří už při přípravě zákonů upozorňovat na vady a nedomyšlenosti. V oblasti sociálního bydlení nejde jen o to, aby jej stát s radnicemi začal vytvářet, ale zákon by měl upřesnit, jak přesně má být využíváno, komu je určeno.
Lidé jsou si stále více vědomi svých práv a nebojí se ozvat
Dalším velkým problémem jsou špatně vypočítané invalidní důchody.
Posudkoví lékaři špatně stanovují datum vzniku invalidity. Už jsme je naučili, že invalidita nevznikla v době, kdy se posudkový lékař zabýval tím, zda pacientovi přiznat invalidní důchod, či nikoli, ale mnohem dříve. Špatně se tento termín stanovuje u psychicky nemocných. Tam jsou chyby posudkových lékařů poměrně časté. Špatně stanovený termín invalidity přitom může znamenat to, že člověk pak žije mnoho let v existenční nouzi. Mám radost pokaždé, když se podaří takovou chybu napravit a dotyčný dostane alespoň po letech od státu částky, které mu již měly být uhrazeny.
Posláním ombudsmana je chránit veřejnost před státní byrokracií. Jak vám to jde?
Ročně dostaneme na postup úředníků zhruba 8000 podnětů. Ustálili jsme se již na tomto čísle. V roce 2007, když jsem z tohoto úřadu odcházela jako tehdejší zástupkyně ombudsmana Otakara Motejla, jich bylo 6000. Úřady se na základě našich výtek většinou snaží zjednat nápravu. V ojedinělých případech žádám vedoucí jednotlivých státních institucí, aby přijali i nějaká kárná opatření i vůči pracovníkovi, který chybu způsobil.
Dá se ale říct, že lidé jsou si stále více vědomi svých práv a nebojí se ozvat. V době vzniku kanceláře ombudsmana spadalo do jeho působnosti jen asi 45 procent podnětů. Ostatními jsme se nemohli zabývat, šlo například o mezilidské konflikty nebo stížnosti na soudní rozhodnutí. Nyní již do mé agendy spadá 68 procent doručených podnětů. I obyčejní lidé se mnohem více orientují v základních právech a v rolích různých institucí.
Doktor Motejl kdysi řekl, že stát ombudsmana nepotřebuje, pokud bude fungovat řádně.
A měl pravdu. Víme, a to je společenská, česká, evropská i celosvětová zkušenost, že moderní stát je velmi komplikovaný systém. Přestože má zabudovány vlastní kontrolní mechanismy, tedy systém odvolání a inspekční orgány, nemůže fungovat dokonale. Ve složitosti státu je i jeho chybovost, kterou se ombudsman snaží napravovat. Ombudsmani už navíc dávno neřeší jen stížnosti na úřady, ale mají mnohem víc úkolů. Tak je tomu i u nás. Vyřizování stížností lidí na státní správu je jen jedna z našich agend. Mimo jiné také dohlížíme na podmínky v zařízeních, v nichž jsou lidé omezeni na svobodě, snažíme se chránit lidi před diskriminací nebo od letošního roku dohlížíme na práva lidí se zdravotním postižením.
Proč nebudete usilovat o to, abyste byla opětovně zvolena do funkce ombudsmanky?
Mé funkční období vyprší za dva roky. Budu končit téměř v 69 letech a cítím, že je třeba předat žezlo dál. Budu si velmi usilovně přát, aby byl můj nástupce vybrán dobře, aby to byl moudrý a statečný člověk, empatický a současně schopný systémového uvažování. Nemusí jít o právníka, ale musí mít cit pro právo a spravedlnost a musí být schopen vést dialog.
Přikláněla bych se k tomu, aby měl ombudsman delší funkční období, které by místo současných šesti let mohlo být sedmi- nebo osmileté, ale zároveň by měl být volen jen na jedno období. Byla by to pojistka zajišťující, že bude skutečně nestranný, při řešení problémů nekompromisní, bez podvědomého uvažování o případném zvolení do druhého období, že bude říkat věci tak, jak jsou, protože jen tak lze věci reálně zlepšovat.