Špičkoví právníci se v tom neshodují. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský by hlavě státu tuto pravomoc ponechal stejně jako Jan Kysela z Právnické fakulty UK. Naopak šéf Nejvyššího správního soudu Josef Baxa to vidí opačně. Podle něj je tato pravomoc nebezpečným koktejlem, který prezidenty svádí k požití, nebo nepožití.

„Padání na kolena a volání ,pane, smiluj se‘ by lidé sto let od rozpadu monarchie měli sledovat spíše v historických filmech než v současné právní praxi,“ míní Baxa.

Že může být udělování milostí politickým nástrojem, na tom se odborníci shodují. Tím spíše při přímé volbě prezidenta. Kysela připomněl Zemanovo omilostnění Jiřího Kajínka, které označil za „formu komunikace s voliči“.

Sporná abolice

„Je zde naprosto neomezený prostor pro individuální akt prezidenta republiky,“ uvedl Rychetský. Podle něj jde ale o tradici, která má i humanitární důvody.

Nicméně připustil, že tzv. abolice, tedy zásah hlavy státu do živých kauz, kdy prezident může soudní řízení zastavit nebo nařídit jeho nezahajování či zmírnit trest, je sporná. V demokratických zemích podle něj není běžná. Uvedl případy disidentů Marty Chadimové a Petra Cibulky z devadesátých let, kdy prezident Václav Havel jejich stíhání zastavil.

Některým odborníkům by nepřekážel v případě milostí spolupodpis premiéra nebo jiného člena vlády, který by byl k platnosti nutný. Tak jako je tomu dosud v případě amnestií.

Statistika milostí

Václav Havel a Václav Klaus udělili mezi lety 1993 a 2013 celkem 1659 milostí, zhruba tři čtvrtiny připadly na Havlovo úřadování.

Zeman v roce 2013 převedl agendu milostí na ministerstvo spravedlnosti, které Hradu postupuje jen žádosti splňující kritéria nastavená prezidentem. Jde o vážný zdravotní stav odsouzeného, zajištěné rodinné zázemí a nespáchání závažného trestného činu.

Náměstek ministra Petr Jäger řekl, že v letech 2013 až 2016 přišlo úřadu 2459 žádostí o milost, přičemž ministerstvo mohlo předat Hradu 11 z nich. Zeman udělil milostí osm, z toho však tři, aniž mu je ministerstvo postoupilo.