Alkoholičky zvládají návrat domů z léčebny hůře než muži

Počet alkoholiček v posledních letech stoupá a léčebny jsou přeplněné. Za jednu z příčin se považuje neexistence sítě center následné péče. Ty by ženám měly pomáhat v návratu do normálního života: domů, do práce, k dobrým kamarádům. Ale také, aby si uvědomily, co je k pití přivedlo. A naučily se s tím efektivně bojovat. Nejhorší doba je pro ně rok, rok a půl po opuštění léčebny.

Centrum služeb následné péče pro ženy Alma v Praze Holešovicích nabízí ambulantní služby ženám, které se o takový návrat snaží. Mají tu také telefonickou a internetovou poradnu pro lepší zvládání krizových situací.

Poskytují rovněž konzultace psychoterapeutů, psychiatrů a dalších odborníků na léčbu závislosti. Funguje tu poradna v otázkách, které se týkají zaměstnání i sociálněprávních problémů, tvůrčí a vzdělávací dílny a řada dalších služeb.

Pětadvacet let táhla úřednice sama celou domácnost. Muž, vážený lékař, nosil domů stále více peněz, takže rodina byla zabezpečená. Ale veškerá starost o děti a domácnost ležela na jejích bedrech. Muž vyžadoval dokonalý servis, když něco nebylo v pořádku, dělal kravál.

Postupem doby se stal přednostou v krajské nemocnici a bydlel v krajském městě ve služebním bytě. Manželka tušila, že tam má avantýry se sestřičkami, ale nechtěla o nich vědět. Co oči nevidí, srdce nebolí, utěšovala se. Když děti odešly z domova a ona do důchodu, jako by se na ni všechno sesypalo. Byla nešťastná, ale nevěděla přesně proč. Začala pít.

V léčebně se ji psychoterapeutka snažila přivést k tomu, že pocit prázdna, smutku a zbytečnosti je daný hlavně tím, že myslela pořád na druhé a skoro vůbec na sebe. Nemá prakticky žádný vlastní život, a tedy ani radosti.

Po odchodu z léčebny měla štěstí, že jí sociální pracovnice pomohla, aby mohla opustit dosavadní byt a jít do malého hezkého podnájmu ve vilce s terasou a krásnou zahradou. Na terase snídala a cvičila. O vybavení bytu se radila s výtvarnicí z centra.

S kamarádkou, kterou poznala v léčebně, pak probírala nové oblečení i účes. Začala chodit na tai-či, daleko víc dbát o svůj vzhled a zajímat se o nové věci. Vypadala mladší, byla veselejší a přitažlivější. Dokonce si na tai-či našla přítele.

Uvědomila si, jak ostatní lidi zajímá a jak si jí váží. I proto začala mít ze sebe radost a byla šťastná. Rozhodně se už nechtěla vrátit do pozice služky, na kterou si zvykla rodina. Prostě objevila vlastní úspěchy, přátele a život.

Hezky se rozvíjející idylku narušil telefonát manžela. Navrhoval jí, ať se vrátí do jejich bývalého bytu. Ženě se nechtělo. Byl to pro ni byt hořkých vzpomínek, podbarvených pachem laciného vína.

Řekla mu, že ho ráda uvidí, ale ve svém podnájmu. „Mám se k němu vrátit?“ ptala se psychoterapeutky. Ta jí položila otázku: „Dokáže se manžel vyrovnat s tím, že máte svůj život a jste vlastní paní? Přijme vás jako partnera?“ V obličeji ženy viděla velkou pochybnost.

Psychoterapeutky potkávají desítky příběhů žen. Třeba stokilový šéf bezpečnostní agentury si uměl pěkně drsně podat svoji krásnou, drobnou a vystrašenou manželku. Vynadal jí do líných tupých krav a zfackoval kdykoliv, když se mu něco nezdálo. „Co zas bude,“ to byla hlavní myšlenka a obava jeho ženy. Žít v neustálém napětí je těžké, takže vystresovanou a rozbouřenou mysl zklidňovala vínem.

Bylo jí třicet a měla dvě děti. Půlroční a dvouleté. Když ji přivezli opilou do léčebny v Bohnicích, měla po těle modřiny. Prý spadla ze schodů, tvrdila. Profesionálové se jen pousmáli. Tuhle pohádku umějí nazpaměť. Jakmile se vrátila k manželovi a k problémům, které neuměla řešit, začala znova pít. Skončila v léčebně podruhé, potřetí...

Děti si vzali do péče rodiče. Oznámili dceři, že už jí je nesvěří. Což byl poslední úder, který potřebovala.

Jakmile odešla z léčebny, navštívila sociální pracovnici v Almě a začala o ně bojovat. Tahle mírná, poddajná a vystrašená bytost byla najednou ochotná udělat cokoliv. Našla si práci a podala žádost o rozvod. Také začala jezdit za dětmi k rodičům.

Muž ji znovu zbil. Šla na policii a za pomoci pracovnic z Almy se obrátila na právníka. Také si našla podnájem. Obhroublý šéf bezpečnostní agentury manželce vyhrožoval a zastrašoval ji. Nestrávil ani advokáta. Dělal jednu chybu za druhou a ztrácel nervy i body. Začalo se ukazovat, co je skutečnou příčinou ženiných potíží.

Čím víc se za pomoci odborníků v Almě zbavovala svých strachů a úzkostí, tím lépe na tom byla. I když její cesta od alkoholu nebyla snadná ani přímá.

Co všechno musela prožít, začali pomalu chápat také její rodiče. Postupně se přikláněli na stranu dcery. Po rozvodu se s nimi dohodla a nastěhovala se do jejich domku, zpátky k dětem.

Překvapovala sebe sama, co všechno kvůli nim dokázala překonat. Mrzelo ji, že to odborníci a podobně postižené ženy v Almě dokázali ocenit víc než rodiče. Ale v životě to zřejmě není jako ve sportu. Málokteré vítězství je úplné a dokonalé.

Ne všechny příběhy dopadnou takhle téměř idylicky. Přeprat démona alkoholu bývá obzvlášť těžké pro ženy s malými dětmi. Psychoterapeutky by mohly vyprávět mnoho drsných příběhů o tom, kam až se alkoholičky propadly a jak těžko se vracely zpět. Kolik na to potřebovaly pokusů, opravdového zoufalství a obtížně hledané odvahy.

Se středisky typu pražské Almy jsou jejich šance zase o kousek větší. Centrum vzniklo díky prostředkům Evropského sociálního fondu. Díky iniciativě sdružení Alma Femina a jeho zakladatelek Moniky Plocové a Mgr. Zuzany Skálové. A díky pomoci odborníků z pražské Psychiatrické léčebny Bohnice, MUDr. Václava Dvořáka a MUDr. Otilie Bartákové, kteří jsou garanty centra.

To se snaží pomoct všem ženám, i těm osamělým nebo bezdětným, ale především matkám od rodin. Ne náhodou se jeho mottem stala věta: Maminko nepij, uzdrav se mi.