Zákeřná anorexie trápila ženy bohaté i chudé

Konkrétně ji v roce 1694 popsal britský lékař Richard Morton. Oficiální název nemoci, anorexia nervosa, pak pochází od Angličana dr. Williama W. Gulla z roku 1873. 

Tato choroba se týkala a týká převážně dívek a mladých žen a projevuje se tím, že pacientky chtějí dosáhnout extrémní štíhlosti a odmítají potravu. Jsou neklidné a hyperaktivní.

Rubem této poruchy se leckdy stává mentální bulimie, při níž se pacientky neúměrně přejídají a následně si vyvolávají zvracení. Na rozdíl od anorexie ji lékaři popsali až v roce 1979.

Obě nemoci souvisely i se změnou pojetí ženské krásy. Už od 18. století se totiž začal měnit její ideál: místo oblého, boubelatě plného těla byla najednou žádána silueta mnohem subtilnější a křehčí, nejlépe připomínající přesýpací hodiny. A s tím souvisely i zdravotní těžkosti.

„Dívka trpící bledničkou, zděsila mne svou hubeností. Byla slabých nervů a vypadala jako stařec s tmavými vlasy,“ líčil dojem z dvaadvacetileté nemocné, jménem Maria, v roce 1893 katolický kněz a tajný papežský komoří Sebastian Kneipp (1821–1897).

Jeho jméno se stalo pojmem pro lidové léčitelství a jeho obchodní využití je úspěšné dodnes. Právě on se několikrát setkal s anorexií. Ve své době ji ovšem léčit nedokázal.

Zato po svém způsobu – drsně, až hulvátsky – komentoval zjev své pacientky: „Matka mně ji představila a já musel říci, věřte, moje milá, takového mrzáka, jako máte vy, jsem ještě neviděl.“

Přesto se dívčina léčila u Kneippa ve Wörishofenu. Léčitele trápila její váha 30 kilo při výšce 155 cm.

Když ji donutili něco pozřít, jídlo vyplivovala a nanejvýš třikrát denně se napila mléka. Stále roztěkaně pobíhala sem a tam, byla hyperaktivní, čilá, pilně pomáhala v domácnosti. Stavy aktivity se střídaly s depresí.

Kneipp mladou ženu léčil svými typickými metodami – doporučil denní koupele, chůzi naboso a nedráždivé jídlo. Houskovou polévku, pečínku z krupice, neboť se přikláněl k vegetariánství, a jablečné želé.

Maria ale pokrmy odmítala, „neb nemůže tolik jísti, je již tlustá jako peřina“. Vše skončilo tragicky: zemřela ve třiadvaceti.

S podobným případem se setkal Kneipp i v několika dalších případech. Rodiče jisté dívčiny ze Švýcar se na něj obrátili v roce 1891 s tím, aby jejich dceru prohlédl. Byla plačtivá, odmítala jíst a vážila při výšce metr šedesát pouhých 41 kilo. Rodiče přičítali její stav tomu, že se připletla do aféry, která propukla ve Vídni.

Přicestovala tam s rodiči a ti jí tam vnutili jelítko od řezníka Aloise Karlíka. Dceři se po něm ještě přitížilo a dorazilo ji, když si v novinách přečetla, že Karlíka právě zavřeli. A to za to, že „barvil jelita dehtovou barvou na černo, aby vypadala chutněji a nezbledla“.

Kneipp otravu vyloučil a děvče léčil poléváním kolenou studenou vodou s popelem a solí. I ona ale nakonec umřela.

Nejznámější ženou, která trpěla mentální anorexií, byla krásná Alžběta, zvaná Sisi, manželka Františka Josefa I.

V srpnu roku 1853 požádal císař František Josef o ruku patnáctiletou dívenku z Possenhofenu, bavorskou princeznu z rodu Wittelsbachů Alžbětu. Její krása, útlost a dlouhé plavé copy ho úplně okouzlily, včetně její dětinskosti a naivity. Při zásnubách se chovala rozpačitě a stále plakala.

Snoubenci museli požádat u papeže o povolení – byli totiž bratranec a sestřenice prvního stupně. Navíc rod Wittelsbachů neoplýval zdravím. Řada jeho příslušníků trpěla duševními poruchami.

Alžbětin dědeček, choromyslný vévoda Pius Bavorský, celá léta prožil v odloučenosti jako poustevník. Další Wittelsbachy provázela celý život nervová labilita. Sisina sestra Helena trpěla po smrti svého syna v roce 1885 těžkými duševními chorobami a „byla ve své hrozné vášnivosti často jako nepříčetná“.

Sama Alžběta bude později v 80. letech 19. století strádat strachem z lidí a chorobnou touhou po samotě.

Tak či tak, papež sňatek mladého páru povolil. Sisi se jej děsila. Bála se života ve Vídni, netěšily ji nové šaty a šperky. Nakonec odjela do Vídně v dubnu roku 1854. Vjezd do Hofburgu neproběhl nijak slavně – Sisi slzela a při vystupování z kočáru málem upadla, protože její diadém se zachytil o rám dvířek. I okázalá svatba 24. dubna ji vylekala.

Ceremonie ji odpuzovaly, toužila po svobodě a povzdechla si: „Já ho mám přece velmi ráda. Kéž by byl jen obyčejným krejčím.“ A tím svízele nekončily.

Ztráta panenství už předem Alžbětu stresovala. František Josef se ovšem ukázal jako kavalír. Když uviděl roztřesenou dívku, jak se ukrývá pod peřinou, ohleduplně počkal a své manželské povinnosti odložil až na třetí noc. Svou galantností si do budoucna nepomohl. Už v prvních letech manželství používala Alžběta své ženskosti jako nástroje nátlaku na svého muže.

Když se při jejích hádkách s tchyní Žofií nepostavil na její stranu, vyhodila jej z ložnice. Svůj odpor k sexualitě vyjádřila Sisi i v básni: „Pro mne žádnou lásku, pro mne žádné víno: po jednom je špatně, po druhém je blivo.“ Právě rozmíšky s Žofií uvrhly císařovnu do kola depresí.

Alžběta se bála svých povinností. Nerada se převlékala, odmítala komorné a nechtěla, jak žádal zvyk, rozdávat své boty po jediném obutí. Žofie toto vše vyžadovala. Zdánlivé maličkosti vyváděly Sisi z míry. Začala propadat trudnomyslnosti. V pozdější době ale uznala sama, že „arcivévodkyně Žofie jistě myslela všechno dobře, ale cesty byly namáhavé a způsob příkrý“.

Kromě jiného jí vadilo, že se nemohla sama vydávat na procházky s císařem, a fakt, že měl hodně práce a nemohl se jí dostatečně věnovat. Právě tehdy začala držet přísné diety, které doplňovala sportem a jízdou na koni. Všechno ještě zhoršila její těhotenství. V roce 1855 se jí narodila dcera Žofie (zemřela o dva roky později) a o rok později dcera Gisela. Starala se o ně především Žofie.

Třetím porodem v roce 1858 získala monarchie následníka trůnu – korunního prince Rudolfa. Tím považovala Sisi svůj úkol za skončený, začala cestovat po světě, utrácela manželovy peníze a on s nadhledem platil její dluhy.

Věc nezměnilo ani narození posledního dítěte – Marie Valerie – v roce 1868, o které jediné se císařovna s láskou starala.

Po narození prvního dítěte si Alžběta začala pěstovat svůj proslavený kult krásy. Soustavně hladověla a začala kouřit, což dvůr popuzovalo. Zámecký hejtman se pozastavoval nad „chováním císařovny, která během kočírování kouří“. Sisi si ale stejně vedla svou. Čas od času se nervově hroutila, sužovaly ji deprese, plakala, odmítala jíst a začala intenzivně kašlat.

Jako dítě kypěla zdravím, coby manželka neustále postonávala.

Toužila odjet z Vídně. A také ji ze zdravotních důvodů opustila – v roce 1860 odjela na Madeiru. K chorobě zřejmě přispěla i skutečnost, že od roku 1859 se začal císař kvůli své odmítavé ženě utěšovat mimomanželskými styky.

Jakmile císařovna opustila sídelní město monarchie, začala se zázračně uzdravovat. Při silné bouři v Biskajském zálivu, když plula na Madeiru, dostali všichni mořskou nemoc, jen ona nikoli. Stalo se z toho pravidlo.

V budoucnu pokaždé, když císařovna opustí Vídeň, uleví se jí od všech chorob. Z města pravidelně utíkala a cestovala po celé Evropě, ne za poznáním, ale k vlastní svobodě.

Naopak, když zůstávala ve Vídni, psychosomatické stavy se vracely. Propadala úzkostem, otékaly jí nohy tak, že ji museli při chůzi podpírat dva lidé. Nikdo netušil, že otoky jsou příčinou neustálého hladovění. A zřejmě i kvůli němu jí vypadlo několik zubů. Ty ostatně představovaly jedinou skvrnu na Alžbětině kráse.

V mezidobí svých depresivních epizod byla až chorobně aktivní a čilá, zůstávala ale nadále plachá.

„Císařovna rakouská hovoří velmi tiše, protože je velmi ostýchavá. Nedávno se zeptala jednoho velmi špatně slyšícího pána. Jste ženatý?‘ Pán odpověděl: ,Někdy.‘ Císařovna řekla: ,Máte děti?‘ A nešťastník zakřičel: ,Čas od času,‘“ psala pruská korunní princezna Viktorie roku 1863 své matce, anglické královně. Sisi se za své zuby, které nemohli vylepšit ani nejzkušenější lékaři, velmi styděla. Proto při hovoru přivírala rty a bylo jí špatně rozumět.

Jinak, zvlášť když se po dětech nepatrně zaoblila, její krása jen vynikala. Díky odtučňovacím kúrám se chlubila štíhlou, 172 centimetrů vysokou postavou. Převyšovala císaře, což se na společných zobrazeních retušovalo, a vážila celý život kolem 50 kilogramů.

V pase měla jen padesát centimetrů a zdůrazňovala ho šněrováním tak drastickým, že často nemohla ani popadnout dech. Veřejnost okouzlovala.

Americký vyslanec ve Vídni psal roku 1864 své matce: „Jak jsem Ti už častěji vyprávěl, je císařovna zázrakem krásy – vysoká a štíhlá, překrásně rostlá, se záplavou světle kaštanových vlasů, s nízkým řeckým čelem, něžnýma očima, velmi červenými rty, se sladkým úsměvem, tichým, příjemně znějícím hlasem a skromným, velmi půvabným chováním.“

Před dvorskými povinnostmi ale Sisi spíš prchala a obsesivní pěstování krásy bylo její útěchou.

Chloubou Alžběty byly její husté, nádherné vlasy, které se blýskaly plavými i kaštanovými tóny. Měla je až na paty a jejich pravidelné mytí po třech nedělích trvalo celý den. Nechala si do nich vtírat vejce s koňakem. Jen denní česání jí trvalo tři hodiny. Vlasy byly ale tak těžké, že kvůli nim neustále trpěla bolestí hlavy.

Čím víc stárla, tím úporněji o vzhled bojovala. Nechala si připravovat masky na obličej ze syrového masa či z jahod, a aby si zachovala svěží pleť, koupala se i v oleji: „Ale jednou byl olej téměř vařící a ona jen taktak unikla strašné smrti tolika křesťanských mučedníků. Spala často s vlhkými šátky na stehnech a ze stejných důvodů pila strašnou směs z pěti nebo šesti bílků ze solí.“

Do svých šatů se nechávala kvůli štíhlosti zašívat. To všechno stálo neuvěřitelné množství času. A to nemluvě o šermu, jízdě na koni, masážích a gymnastice – cvičila na bradlech, na kruzích, s činkami. To ji tak zaměstnávalo, že vstávala v pět ráno, v zimě o šesté. Okolí dráždila svým stravováním. Zpravidla obědvala jen polévku nebo šťávu z polosyrového bifteku.

Milovala chůzi a rychlé procházky, či spíše dálkové pochody, protože někdy ušla i 50 kilometrů. Často císaře šokovala – například na Korfu v roce 1888 si nechala vytetovat na levé rameno kotvu, což znamenalo pro Františka Josefa „hrozné překvapení“. Přes všechnu snahu ale její krása postupně mizela.

„Mluvila se mnou miloučce, krátce, shledal jsem ji ošklivou, starou, hubenou jako třísku a špatně oblečenou a měl jsem dojem, že mám před sebou nikoli blázna, ale šílence,“ zapsal si o Sisi v roce 1885 baron von Warnsberg, rakouský konzul na Korfu.

Čas si vybral svou daň, Alžběta okolo padesátky chátrala. Bolely ji klouby, trpěla revmatismem a nervovými chorobami.

Sužovaly ji otoky z hladovění, vypadaly jí zuby. Přesušená pleť se zvrásnila. Od roku 1896 se nefotografovala a tvář skrývala pod závoji. Po sebevraždě syna Rudolfa v Mayerlingu v roce 1889 nosila už jen černé šaty. Její život ukončil v září 1898 v Ženevě pilník italského anarchisty Luigiho Lucheniho.

Stala se klasickým případem mentální anorexie v dějinách. Té anorexie, která má až dodnes třicetiprocentní úmrtnost.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Psychologické a psychiatrické ordinace, Psychologické poradny, Poradenství v oblasti výživy